Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili! (2. neděle velikonoční C)

22.4.2019

Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili! (2. neděle velikonoční C)

1. čtení Sk 5,12–16
2. čtení Zj 1,9–11a12–13.17–19
Evangelium Jan 20,19–31

 

V tomto velikonočním oktávu dnes slavíme „Tomášovu neděli“. Tomáš byl učedník, který nebyl přítomen při prvním zjevení vzkříšeného Ježíše, a proto zůstal nevěřícím, když mu o tom ostatní bratři podávali svědectví. Když se však Vzkříšený zjevil podruhé, byl Tomáš při tom, dospěl k plné víře a přilnul celým svým srdcem k Pánovi života.

Tomášův příběh v sobě výstižně shrnuje náročné putování, jímž museli projít první učedníci, aby dospěli k plné velikonoční víře, která není plodem náboženské exaltace nebo psychické halucinace; tato víra je projevem vítězství vzkříšeného Krista nad pochybnostmi a obavami paralyzujícími jeho učedníky. Právě v tomto smyslu nám dnešní evangelium ukazuje cestu, po níž můžeme dospět k víře ve Vzkříšeného, který stále zůstává mezi námi, nabízí nám svůj pokoj a dává nám Ducha Svatého. K tomu dochází obzvláště v okamžiku, kdy jsme shromážděni ke slavení nedělní eucharistie, což je příležitost i prostor, v němž dochází k maximálnímu projevu, zjevení, epifanii křesťanské komunity.

Ve dnech následujících po Ježíšově smrti se učedníci nacházejí v domě, stažení do sebe nejen ze strachu před židy, ale také protože je zotročovala hrůza ze smrti (srov. Žid 2,15). A přece je v nich nevýslovné očekávání vyvolané zvěstí Marie Magdalské: „Viděla jsem Pána!“ (Jan 20,18)… Ježíš se chopí iniciativy a zjevuje se, přichází do jejich středu jako živoucí Pán, vlévá do jejich srdcí pokoj právě v okamžiku, kdy jim ukazuje znamení svého utrpení. Ježíš je živ, ovšem jeho utrpení až k smrti se nedá smazat, právě proto také znamení ukřižování zůstávají nesmazatelně na jeho „duchovním těle“ (srov. 1 Kor 15,44.46), které je proměněno vzkříšením. Následně dechne na učedníky. Tímto gestem z nich dělá nová stvoření (srov. Gn 2,7) a nechává je přejít ze smrti do života (srov. Ez 37,9). Vzkříšený jim dává Ducha Svatého. Tak je uschopňuje k jedinečnému základnímu poslání, jež spočívá v tom, že budou ve jménu živého Boha odpouštět hříchy všem lidem. Ano, církev dosvědčuje Ježíšovo vzkříšení tím, že mezi lidmi hlásá a uskutečňuje odpuštění hříchů!

Osmého dne poté (srov. Jan 20,26), tedy den po sobotě, v neděli – v den Páně –, se Ježíš znovu zjevuje učedníkům. Tentokrát je Tomáš přítomen, je znovu spolu s komunitou, kterou obrodil Duch Vzkříšeného a která je proto schopna zvěstovat vzkříšení. Avšak to bylo právě toto poselství, jemuž se Tomáš vzpíral uvěřit a vznesl požadavek hmatatelného ověření Pánova vítězství nad smrtí. „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím!“ (Jan 20,25). Tomáš nemá důvěru ve svědectví svých bratří, chce mít přímý kontakt s Pánem. A Pán ve své nekonečné trpělivosti se mu zjevuje a vybízí ho, aby si ověřil znamení jeho smrti: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící“ (Jan 20,27). Učedník tak konečně dospívá k porozumění a zvolá: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,28). Takové vyznání víry nemá v celém Novém zákoně obdobu.

Je nesnadné dospět k víře ve vzkříšení jak pro Tomáše, tak pro nás. On nepotřeboval vložit prsty do Ježíšových ran, potřeboval ale vidět na vlastní oči. Právě díky němu pak Ježíš prohlašuje své poslední blahoslavenství: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ (Jan 20,29). Adresáty těchto slov jsme my, čtenáři evangelia, onoho „psaného znamení“, které je schopno probouzet víru, jež přivádí k životu ve Jménu Ježíše Krista, tedy k životu ve spáse. Jsme tedy voláni k tomu, abychom zakoušeli blahoslavenství toho, kdo vidí Ježíše očima křesťanského společenství shromážděného o dni Páně, které naslouchá Božímu slovu obsaženému v Písmu svatém. Toto shromážděné společenství a Písmo svaté pro nás tady a teď umožňují působení Ducha Svatého, jenž dané dění oživuje. Komunita a Písmo svaté spolupůsobí s Duchem Svatým, čímž se vytváří proudění života, které je jádrem eucharistické liturgie. Duch Svatý oživuje církev, protože z ní činí Kristovo tělo; on křísí stránky Písma svatého a činí z nich tak živoucí slovo Boží, které vydává svědectví o vzkříšeném Pánu.

 

Převzato  z knihy: Hlásej slovo
Autor: Enzo Bianchi

Vydalo:
KNA

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.