Boj proti zlu (1. neděle postní C)

4.3.2019

Boj proti zlu (1. neděle postní C)

1. čtení: Deuteronomium 26,4-10
2. čtení: Římanům 10,8-13
Evangelium: Lukáš 4,1-13

Začíná postní doba, čas milosti, který by křesťané měli společně prožívat jako velkou příležitost k obrácení a k návratu k Bohu. Jsme vybízeni k tomu, abychom odvrátili své zraky od svůdných model, jež se nás snaží dostat pod svou moc, a abychom se tak obrátili k jedinému Pánu našeho životního putování. Je to doba duchovního zápolení, usebranosti, tedy věrnosti nám samým, protože člověk je stvořen podle Syna, a proto jeho pravou identitou je klást Otce na první místo. To vše se má odehrávat tak, že budeme upírat zrak na Ježíše (srov. Žid 12,2) a svůj život budeme vkládat do jeho života. Mějme při tom na paměti: Jelikož On „sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí“ (Žid 2,18).

Evangelium této první neděle postní nám předkládá vyprávění o Ježíšově zápolení s pokušeními. Zkušenost, kterou prožil při křtu v Jordánu, tedy když slyšel, jak ho Otec nazývá svým milovaným Synem (srov. Lk 3,22), neznamenala, že by jeho další životní pouť byla bez zkoušek a těžkostí. Hned poté, co vystoupil z vod Jordánu, „ho Duch vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel“ (Lk 4,2). Poušť je místo samoty a strohosti. Zde byl postaven před možnost zla a „on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy (se nedopustil) hříchu“ (Žid 4,15). Ježíš byl bezesporu pokoušen doopravdy, byl vystaven možnosti žít pro sebe samého a opustit společenství s Bohem a s bratřími. Musíme se naučit brát opravdu vážně pokušení, která prožíval Ježíš, protože jedině tímto způsobem se od něho můžeme naučit umění boje se zlem a pokušeními.

Lukáš píše o třech pokušeních, jež musel Ježíš strpět: výzva k proměně kamení v chléb, nabídka panování nad všemi královstvími země a ponoukání vrhnout se z výšin chrámové budovy, aby tak vyprovokoval záchranu od Božích andělů. Tváří v tvář hladu Ježíš neabsolutizuje svou vlastní tělesnou potřebu, a proto nepřevrací řád stvoření, aby zahnal svou vlastní lačnost. Neustupuje proto před pokušením zneužít zázrak, jehož prostřednictvím by překročil požadavek námahy, před kterou je postaven člověk, když si z darů země zasluhuje svůj denní krajíc chleba. Ježíš následně bude sdílet chléb s tisícovkami lidí (srov. Lk 9,12–17). Využije však k tomu trochu toho, co měl u sebe jeden z přítomných – několik chlebů a ryb, což se pak rozhojní na základě Hospodinova požehnání lidské práce. Právě tímto způsobem nám ukazuje, že „člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk může žít vším, co vychází z Hospodinových úst“ (Dt 8,3).

V případě závrati z výšin, kam ho přivede ďábel, když mu dá spatřit v jediném okamžiku všechna království světa a zakusit opojnou chuť moci a světské slávy, se Ježíš nevymkne hranicím prostoru a času, v nichž žije lidstvo, nýbrž projeví svou radikální poslušnost vůči Hospodinu. Nenechá se opojit všemocí a pokušením dosáhnout všeho ihned, nýbrž udržuje si smysl pro vyváženost a především pro jedinost a jedinečnost živého Boha, mezi nímž a člověkem zeje nesmírná distance. Právě proto také odpovídá satanovi: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!“ (Lk 4,7; srov. Dt 6,13).

Konečně v Jeruzalémě Ježíš nepodléhá pokušení konat divy pro ně samotné a respektuje danosti své lidské existence. On nepředloží ostatním svou mesiášskou důstojnost prostřednictvím nějakého mimořádného gesta, které by lidi přimělo přimknout se k němu. Nezneužívá Písmo k tomu, aby prosazoval sám sebe. Proto také zlému duchu cituje verš z knihy Žalmů a tak jasně ukazuje, co znamená: „Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“ (Lk 4,12; srov. Dt 6,16).

Souhrnně tedy platí, že při pokušení satanskými svody Ježíš reaguje jako ten, kdo je radikálně poslušný Bohu a kdo respektuje svou vlastní stvořenost. Lze říci, že Ježíš při pokušeních zůstává „nohama na zemi“. Ve střízlivosti a s rozhodností respektuje svou vlastní lidskost, čímž zároveň uchovává netknutý obraz Boží, jak ho zjevuje Písmo svaté, a rozhodně na jeho místo neklade nějaký jiný jeho obraz „vytvořený lidskými rukama“. Základní zbraní, jejíž pomocí Ježíš vítězí, je poslušnost Božímu slovu. Když odpovídá na pokušení, ozývají se pouze slova Boží pocházející z Písma svatého. Je to ono slovo, které on sám přijímá a prožívá v hloubi své vlastní bytosti. Nepojímá to slovo jen povrchně jako satan, ale v jeho pravém smyslu.

Duchovní zápolení tedy spočívá v tom, že každou částečku své bytosti dáme k dispozici působení živého Boha skrze Ježíše Krista, jenž je pravým a hlavním činitelem našeho vítězství. A právě to po nás také žádá církev prostřednictvím textu modlitby při eucharistické bohoslužbě o této neděli: „Všemohoucí Bože, ty nám dáváš milost, abychom se po čtyřicet dní připravovali na Velikonoce; prosíme tě, ať v postní době hlouběji pronikneme do tajemství Kristova vykupitelského díla a stále opravdověji z něho žijeme.“

 

Převzato  z knihy: Hlásej slovo - CAutor: Enzo Bianchi, vydalo KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.