„Boží slávou je živý člověk“ (31. neděle v mezidobí C)

28.10.2019

„Boží slávou je živý člověk“ (31. neděle v mezidobí C)

1. čtení Kniha Moudrosti 11,22–12,2
2. čtení 2. list Soluňanům 1,11–2,2
Evangelium Lukáš 19,1–10



Jednou z variant odpovědí k dnešnímu responsoriálnímu žalmu je i refrén: „Boží slávou je živý člověk.“ Jedná se o definici člověka, a pravděpodobně o tu nejnáboženštější ze všech. Pro filozofy je člověk „rozumným živočichem“; pro Bibli je člověk „živou Boží slávou“!

Tato věta nepochází z Bible, jejím autorem je jeden z církevních otců, svatý Irenej z Lyonu (srov. Adv. Haer. IV,20,7). Přesto však v sobě uchovává pravý poklad biblické moudrosti; je to přímo „koncentrát“ Božího slova. Touto velmi silnou myšlenkou chtěla liturgie vyzvednout důležitou zvěst prvního čtení o Bohu, který je „milovníkem života“ a významnou Boží chválu vyzpívanou v žalmu: „Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla... Ať vypravují o slávě tvého království...“ Nechejme se tedy dnes vtáhnout do tohoto sborového zpěvu chval nabízeného liturgií a pokusme se oslavit Boha také v okamžicích, kdy budeme rozjímat o jeho slávě.

Výraz „Boží sláva“ je možné chápat ve dvojím základním smyslu: objektivním a subjektivním. V objektivním smyslu poukazuje Boží sláva na skutečnost, která je naprosto nezávislá na nás: Bůh je oslaven skrze sebe sama; jeho sláva proniká vesmírem, zpředmětňuje se v něm a otiskuje se v něm. Každé stvoření nese její otisk, a co více: Boží sláva v Písmu odkazuje na samotnou Boží přítomnost, jeho nedostupnou a obávanou vznešenost, která se zjevuje jako zářivé světlo, jež se musí zahalit oblakem, aby neoslepilo oči. Takto je popsána Boží sláva, která se zjevuje na hoře Sinaj (srov. Ex 24,16) nebo naplňuje chrám po jeho zasvěcení Šalomounem (srov. 1 Král 8,10n) a rovněž po návratu z babylonského zajetí, kdy se opět navrátila a učinila si příbytek ve Svatyni (srov. Ez 43,1n). A konečně ta, která na sebe vzala lidskou tvář v Ježíši z Nazaretu, protože Boží sláva září na tváři Krista (srov. 2 Kor 4,6).

subjektivním smyslu označuje Boží sláva uvědomění si této slávy ze strany rozumových stvoření – andělů a lidí – a její svobodné přijetí a radostné hlásání. V tomto rámci tedy získává smysl myšlenka svatého Ireneje, která definuje člověka jako „živoucí slávu Boží“.

Tato subjektivní sláva je dcerou úžasu, protože se rodí z pocitu obdivu, překvapení a rozechvění, které člověka zaplavují v okamžicích setkání s velikostí, vznešeností a svatostí Boží, které ho obklopují. Viděl jsem tvá díla a byl jsem zasažen úžasem, zvolal prorok Habakuk (srov. Hab 3,2). Jak podivuhodná jsou tvá díla (srov. Žl 66,3)! Job reaguje na toto zjevení slávy přiložením ruky na ústa na znamení zděšení a tiché adorace (srov. Job 40,4). Řekl jsem, že v subjektivním smyslu označuje Boží sláva uvědomění si Boží slávy, která prochází napříč veškerenstvem. Tou nejdokonalejší modlitbou chvály tedy nebude vymýšlení a objevování těch nejvznešenějších a nejkrásnějších slov na adresu Boží, ale spíše povšimnutí si jeho přítomnosti. Modlitba chvály je „pocitem přítomnosti“, povšimnutím si přítomnosti Boží slávy kolem nás, vstoupení do souladu s ní a nabídnutí našeho srdce a úst v její prospěch.

Člověk je tedy živoucí Boží slávou a není jím jenom proto, jak říká Žalm 8, že přijímá slávu a čest od Boha, ale také proto, že rovněž vzdává slávu Bohu: nejen v pasivním, ale i v aktivním smyslu. V člověku, a jenom v něm, dochází svého vyslovení Boží chvála, která tiše proniká veškerenstvo.

Teilhard de Chardin představil vědeckou a filozofickou vizi budoucnosti vesmíru. Nahlížel hmotu, která velmi obtížně postupovala kupředu ve svém vývoji přes vlastní neproniknutelnost, směrem ke světlu vědomí, až konečně dospěla k „fenoménu člověk“. Stejně jako síla, která z lůna země vychází a tíhne k rozkvětu ve slunečním světle, jako míza, která vystupuje z kořenů země, aby se dostala až k vrcholku stromu. Když se na to podíváme očima víry (a to oči Teilharda de Chardin určitě byly!), co jiného znamená tento vývoj materiálního světa směrem k životu a vědomí, než výstup k uvědomění si Boží slávy, a tedy ke chvále? Jak dlouhý běh se musel uskutečnit ve vesmíru, aby mohl dospět k tomuto okamžiku! Miliony a miliardy let! Když už ale tohoto bodu dosáhl, očekává se od člověka, že naplní svůj úkol, kterým je být „živoucí slávou Boží“.

Pokusme se nastínit tuto myšlenku, abychom alespoň částečně mohli uchopit její šokující rozsáhlost. Čím je naše sluneční soustava ve srovnání s dalšími miliony galaxií, které utvářejí vesmír? Čím je Země vzhledem k celé sluneční soustavě? Kým je jeden člověk na této planetě? Nebo pokud sblížíme tyto dva extrémy: Kým je člověk ve srovnání s celým vesmírem? Ničím! A přesto se z tohoto „nic“ prodírá výkřik: „Sláva na výsostech Bohu,“ skrze nějž byl celý tento vesmír vytvořen. V tomto „nic“ si vesmír sám sebe uvědomuje; nekonečně velký se seskupuje a odráží v nekonečně maličkém: Bůh si vyvolil to, co je ve světě ničím, aby se žádný člověk nemohl chlubit před Bohem, ale „kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu“ (srov. 1 Kor 1,28–31).

Ono očekávání celého stvoření, o němž mluví svatý Pavel ve slavné osmé kapitole listu Římanům, není ničím jiným, než lidským očekáváním zahrnutí do oslavy Boží. Ve chvále se už totiž uskutečňuje všeobecný návrat stvoření k Bohu. Toto očekávání se naplnilo také ve svatém Františkovi z Assisi. V jeho čisté a pokojné duši se celý vesmír – slunce, měsíc, země, voda, květiny, oheň či vítr – proměňoval ve slávu Boží: „Nejvyšší a mocný, dobrý Pane,“ tak začíná jeho známý Chvalozpěv stvoření, a pokračuje: „tobě ať zní chvála, čest a dík. Přísluší jen tobě, jehož jméno člověk není hoden vyslovit.“

Ještě dříve a lépe než svatý František a všichni svatí to však byl Ježíš Kristus. V něm nalezlo veškerenstvo po dlouhém očekávání své spočinutí, tedy to, k čemu od počátku tíhlo, poněvadž „v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi“ (Kol 1,16). A jen si poslechněme, jaká slova vycházejí z úst tohoto „prvorozeného celého stvoření“: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země“ (Mt 11,25); „Já jsem tě oslavil na zemi“ (Jan 17,4). Pokud je sláva „jasná zpráva plná chvály,“ jak říkávali klasikové („clara cum laude notitia“), pak Ježíš učinil následující: rozšířil kolem Boha Otce jasnou zprávu plnou chvály! To, že je Ježíš „plností“ (srov. Kol 1,19), znamená také, že je plností Boží slávy a chvály, tou nejdokonalejší chválou, na kterou jenom můžeme mimo Trojici pomyslet. Čili, Ježíš není jenom objektivní Boží slávou (zářivou přítomností Boha mezi lidmi), ale také nejvyšší subjektivní slávou Boží, tedy nejvyšším oslavením Boha mezi lidmi. Tímto způsobem Ježíš přivedl k uskutečnění dokonalé lidství, dokonalého člověka, pokud je pravdou naše tvrzení, že člověk je živoucí slávou Boží. Člověk je tím, kdo stojí před Bohem. Stojí před Bohem i ve svých nejskrytějších myšlenkách: člověk existuje, aby byl „chválou jeho slávy“ (Ef 1,14).

Boží chvála tedy není nějakým luxusem nebo duchovní vytříbeností, kterou je lépe přenechat světcům a mnichům, ale je smyslem našeho života. Když pronášíme Boží chvály, není to promarněný čas, ani čas jako každý jiný, a už vůbec ne „vsuvka“ mezi konkrétnějšími a přínosnějšími aktivitami. Je to naopak velmi významný čas a „páteř“ veškerého ostatního času. V něm se naplňuje naše poslání, v něm se uskutečňujeme, protože naší podstatou je být živou slávou Boží. Ve chvále už předjímáme naši eschatologickou existenci. Kolem Božího trůnu a Beránka se jenom zpívá a chválí: Sláva, moc a čest! (srov. Zj 4,11). Nejde o nějaké odcizení, sociální odtažitost nebo ztrátu času, ale spíše o růst k našemu skutečnému povolání, kterému se na věčnosti budeme věnovat stále. Co více, i samotné sociální úsilí směřuje ke chvále. Je důležité se nasadit za osvobození chudých od bídy, aby i oni mohli být živoucí Boží slávou!

Chvála neuskutečňuje jenom člověka chápaného jako jedince, ale realizuje především církev, Boží lid. Ten byl povolán, jak píše Petrův list, z temnoty k jeho podivuhodnému světlu proto, aby mohl hlásat jeho podivuhodná díla (srov. 1 Petr 2,9). Role, kterou měl Izrael ve světě, se nyní stala rolí církve: vypravovat o podivuhodných skutcích Božích, nejen o skutcích stvoření, ale i o událostech dějin spásy. Nejen o těch, které Bůh učinil na počátku, ve starodávných dobách, ale i o těch, které i nadále koná na nás a kolem nás dnes, v oněch malých dějinách spásy, které se píší v každé duši. Proto církevní otcové rádi označovali církev za „místo doxologie“. Církev je oním chrámem, v němž všichni volají „Sláva!“ (srov. Žl 29,9). Svatý Basil píše: „Každý ať v chrámu říká: Sláva; vzdávat chválu Bohu je povinností andělů; celé stvoření, ať už mluví nebo mlčí, ať je v nebi nebo na zemi, kéž vzdává slávu Stvořiteli; v církvi se pějí žalmy, pronáší proroctví, naplňují evangelijní příkazy a probíhá hlásání apoštolů: je zapotřebí vyzpívat hymny svým hlasem, a ještě více svou myslí“ (Hom. In Ps. 28,3; PG 29,288). Tento bezbřehý sbor pějící chvály, doplňuje svatý Basil, se odvíjí „pod nejvyšším vedením Ducha Svatého,“ který poté, co ho probudil ke zpěvu, zajišťuje také jeho harmonii (De Spir. S. 16).

Je tedy potřebné opětovně objevit a odkrýt krásu chvály, odhalit její hloubku. Není nějakým pochlebováním Bohu. Znamená vstoupit do pravdy věcí a obrazně řečeno do „svatyně bytí“. Jeden z nekanonických výroků připisovaných Ježíšovi praví: „Kdo žasne, bude vládnout,“ tedy vstoupí už nyní do Království! Stále znovu a znovu je tedy zapotřebí zapalovat novým světlem obdivuhodnou chválu, kterou nacházíme v Písmu a zvláště v žalmech: „Radujte se, spravedliví, z Hospodina, sluší se, aby ho dobří chválili“ (Žl 33,1); „Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála“ (Žl 34,1); „Nikoli nám, Hospodine, nikoli nám, ale svému jménu zjednej slávu“ (Žl 115,1).

Poslední text, který jsem citoval, nás přivádí k důležitému zamyšlení: Boží sláva má nesnadného protivníka, velmi nebezpečného rivala, kterým je vlastní sláva. Ne, že by Bůh usiloval o zničení slávy člověka nebo potřeboval člověka ponížit, aby mohl vítězně povstat na troskách jeho důstojnosti; tak smýšlejí jistí moderní ateisté (Sartre říká: „Tam, kde se rodí Bůh, hyne člověk!“), to je však nesmírně pokroucené vnímání. Stále zůstává pravdou, co bylo napsáno: Bůh korunoval člověka slávou a ctí a učinil ho jen o málo menším, než jsou andělé (srov. Žl 8).

Nepřítelem je hledání vlastní slávy mimo Boha, hledání „slávy, která přichází od lidí“. Ježíš říkal Židům: „Jak vy můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samotného Boha?“ (Jan 5,44). Tato sláva pocházející od lidí je klamná. Nejen kvůli tomu, že je většinou neupřímná, ale především protože se nachází v klamu ten, kdo ji hledá a přijímá. Jde proti náboženské pravdě, která je pro člověka evidentní: „Máš něco, co bys nedostal? A když jsi dostal, proč se vychloubáš, jako bys nedostal?“ (1 Kor 4,7).

Kolik lidí promarňuje čas svého života pachtivým hledáním vlastní slávy! Po penězích je to pravděpodobně ten nejuctívanější idol světa. Je to však falešný a lživý idol, je to modla z pálené hlíny, která se rozlomí po prvním nárazu, a když ne, tak rozhodně při „nárazu“ smrti. Žít pro vlastní slávu znamená žít z odlesku, odcizení, nežít pro to, čím jsme ve skutečnosti, ale pro obraz, který si o nás utvářejí jiní. Sláva, která přichází od lidí, je skutečně marnivostí, prázdnou slávou a planou chloubou. Bůh slavnostně vyhlásil válku takovému uchvacování a přivlastňování: „Já jsem Hospodin, to je moje jméno. Svou slávu jinému nedám ani modlám svou chválu“ (Iz 42,8).

Je snadné rozlišovat slávu přicházející od lidí od slávy, která přichází od Hospodina. Ta první zastiňuje, zneklidňuje a způsobuje obavy, vytváří rivalitu a různé druhy žárlivosti. Druhá naopak osvěcuje toho, kdo ji přijímá v Božím světle a slávě, kterou je Duch Svatý („Duch Slávy“, jak ho nazývá 1 Petr 4,14). Ona je tím „pomazáním, které dává Svatý“ (srov. 1 Jan 2,20) a nechává rozzářit duši radostí a vlídností: „My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on. Působí to Duch Páně“ (2 Kor 3,18).

I v tomto nehledání vlastní slávy nám může být příkladem člověk Ježíš Kristus: Nehledám vlastní slávu (srov. Jan 5,41). Odolal pokušení vlastní slávy, dokonce i té, kterou by mu přineslo zveřejnění toho, že je Mesiáš: Ďábel mu ukázal všechna království světa s jejich slávou a řekl mu: Toto všechno ti daruji... On však odpověděl: Odejdi, satane! (srov. Mt 4,8n).

Tomu, kdo se ve svém životě snaží nalézt tajemnou slávu, která přichází od Boha, dává svatý Pavel praktické a užitečné rady, jak a čím se oslavovat. Píše o tom, že se musí chlubit vlastními slabostmi a především křížem našeho Pána, Ježíše Krista (2 Kor 12,5; Gal 6,14).

Tajemství se skrývá právě v těchto posledních slovech: chlubit se křížem, jedinou věcí, která je skutečně naše (i hřích je jenom náš, ale tím se bohužel nemůžeme chlubit!). Svatý František dospěl k podivuhodné schopnosti oslavovat Boha ve stvoření díky tomu, že prošel skrze obtížné zkoušky a soužení. Celý „Kvítek dokonalé radosti“ byl vytvořen na základě slov svatého Pavla a končí s pozváním obráceným k bratru Lvovi: „Vyslechni si závěr, bratře Lve. Skrze všechny milosti a dary Ducha Svatého, které Kristus dopřává svým přátelům, můžeme zvítězit, pokud na sebe současně rádi z lásky ke Kristu bereme a snášíme bolesti, nespravedlnosti, potupy a nepohodlí. Nicméně, nemůžeme se chlubit žádným z Božích darů, protože nejsou naše, ale Boží. Chlubit se však můžeme křížem trápení a soužení.“ Chvála Boží se tedy nezískává jenom tak levně. Platí se za ni zřeknutím vlastní slávy, někdy dokonce velmi dramaticky. V liturgii se často hovoří o mši svaté jako o „oběti chval“ („sacrificium laudis“): to proto, že dokud jsme poutníky daleko od Pána, není možné vzdát chválu bez oběti. Oběť chvály se zdá být jako kadidlo, které z nás nemůže vzejít, dokud se něco „nespálí a nestráví“ v ohni. Právě z tohoto důvodu můžeme vnímat ukřižovaného Ježíše jako tu nejvyšší chválu Boží a mši svatou, která zpřítomňuje na oltáři tohoto Ježíše, jako velkou a nepřekonatelnou „oběť chval“: „Skrze něho a s ním a v něm... všechna čest a sláva.“

Při této příležitosti už ale nechceme otálet někde „dole“ a zvažovat, zda je naše sláva dobrá nebo špatná. Jsme povoláni „hledět vzhůru“. Nahoře nás očekávají nebesa, která chtějí vyprávět o Boží slávě a nemají k tomu jiná než naše ústa; nahoře nás očekávají andělé a svatí, kteří potřebují náš ubohý hlas, aby doplnili a zdokonalili svůj podivuhodný sbor chval. Naučme se od nich „složit své koruny před trůn“ a říkat: „Pane, náš Bože, jsi hoden, abys přijal slávu, čest i moc“ (Zj 4,10n). Naše koruny jsou chvalozpěvy, které přijímáme, pověření, která naplňujeme, dobré skutky, které činíme, zásluhy, vlohy, dary, prostě všechno. Složme je před trůn, aby nám nezpůsobili něco zlého! Tomu nejdokonalejšímu chvalozpěvu nás učí právě andělé a svatí. Jejich zpěvu naslouchal v nebi Izaiáš:

Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ (Iz 6,3; Zj 4,8).

„Nebe a země“: tedy duchovní a viditelná stvoření. „Jsou plny tvé slávy“: na nedávném setkání jsem naslouchal svědectví jednoho otce rodiny. Ještě předtím, než ho zasadil, ukázal svým čtyřem dětem zrnko obilí a zeptal se jich, co si myslí, že je uvnitř; doufal, že odpoví: „Život!“ Ta nejmenší pětiletá holčička je však nechala všechny udiveně stát, když odpověděla: „Je tam Boží sláva!“ Ano, i zrnko obilí je plné Boží slávy, potřebuje však někoho, kdo by tuto slávu rozhlašoval, stejně jako zralý plod potřebuje být utrhnutý lidskou rukou, aby vydal svou sladkost, jako alabastrová váza potřebuje otevřít, aby vydala vůni parfému, který je uvnitř, stejně jako žena, která nosí plod života ve svém lůně, potřebuje ruce porodní asistentky, aby se dostal na světlo. Musíme se stát „porodními asistentkami“ Boží chvály, která je ukrytá ve vesmíru! Blahoslavený Jindřich Suso (německý mystik 12. století) napsal: „Když jsem sloužil mši a dospěl jsem ke slovům „Vzhůru srdce!“, najednou jsem si představil, že mám před sebou všechna pozemská i nebeská stvoření Boží:vodu, vzduch, oheň, světlo a každý prvek a přírodní sílu, každý se svým jménem. Stejně tak nebeské ptactvo, ryby ve vodách a lesní květy, polní trávy a rostliny, bezpočetné písky moří, prach, který je vidět v paprscích slunečního světla, padající dešťové kapky, krůpěje rosy, které jako drahokamy zdobí louky. A já jsem si představoval, že stojím uprostřed všeho toho stvoření jako učitel zpěvu před nekonečně velkých chórem.“

Kolem nás je možné vnímat tichou výzvu stvoření, které očekává, že za ně zanotujeme „Benedicite!“ nebo „Laudato si o mi Signore“. Kdo chválí, je ve světle! Pane, nauč nás chválit!

 

Převzato  z knihy: Slovo a život
Autor:  Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA

 

Fotografie: Vít Kobza

 

 VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.