1. čtení: 5. kniha Mojžíšova 4,32–34.39–40
2. čtení: Římanům 8,14–17
Evangelium: Matouš 28,16–20
Dnešní neděli, v níž církev slaví tajemství Boha Otce, Syna a Ducha Svatého – tajemství, jež teologická reflexe čte jako Boží trojjedinost –, nám lekcionář nabízí k rozjímání poslední stránku Matoušova evangelia. V tomto úryvku se podivuhodně propojují zjevení zmrtvýchvstalého Ježíše a poslání církve, až se zdá, že se událost spásy dokonaná Ježíšem Kristem prodlužuje ve víře a v životě křesťanské komunity.
Na jedné hoře v Galileji – pohraničním kraji, v němž se mísily různé kultury a národy, kraji, kde Ježíš započal s hlásáním radostné zvěsti (srov. Mt 4,12–17) a povolal první učedníky (srov. Mt 4,18–22) – se Zmrtvýchvstalý zjeví jako Žijící a ihned je poznán a uctíván Jedenácti. Nově tak sjednotí učedníky, kteří se rozutekli během jeho utrpení a smrti, a shromáždí svou komunitu zkoušenou pohoršením kříže (srov. 1 Kor 1,23). Nyní už to ovšem není oněch Dvanáct, které Ježíš povolal a ustanovil je jako své první poslané ke ztraceným ovcím domu Izraelského (srov. Mt 10,6; 15,24); je jich jenom Jedenáct, protože Jidáš zradil…
A i mezi tímto „zbytkem“ jsou někteří, kteří pochybují. Stojíme tedy před opravdu chudým společenstvím, církví poznamenanou nevěrou a malou vírou. Právě těmto ubohým lidem však Ježíš svěřuje poslání zvěstovat radostnou zvěst všem národům: napřed je poslal k lidu, jemuž byl slíben Mesiáš a svěřeno požehnání pro celé lidstvo (srov. Gn 12,3; 18,18; atd.), a nyní je posílá přímo „ke všem národům“, ke všem lidským rodinám. To, co byla jejich zkušenost „křtu“ – ponoření do Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání –, co byla jejich zkušenost poučení od Ježíše, to mají nyní opakovat až na konec světa a do konce časů!
Důvod k existenci církve v čase tkví právě v tomto poslání: volat všechny lidi k obrácení, zvěstovat jim evangelium, radostnou zvěst, a křtít, tedy ponořovat toho, kdo přilne k tomuto poselství. Tak se mohou Kristovými učedníky stát lidé různých kultur, mohou naslouchat tomu, co říká, a také to činit natolik, že jejich existence dospěje k uvědomění si tajemství Boží Trojice. Každý křesťan se totiž vydává následovat Ježíše, Božího Syna, pod vedením Ducha Svatého a na cestě k Otci. To je důvod, proč je křest – ponoření, které v sobě nese pečeť Boha Otce, Syna i Ducha Svatého, jediného Boha a zároveň společenství života – znamením této nové smlouvy uzavřené na základě Ježíšova slova, evangelia hlásaného těmi, které poslal.
Pouze Ježíš může požadovat toto poslání a dát k němu své zplnomocnění. On, který na vysoké hoře odmítl souhlasit se satanovým pokušením, když mu nabízel „všechna království světa i jejich slávu“ výměnou za klanění se jemu (srov. Mt 4,8–10). On, jehož Otec vyvýšil, oslavil a nazval Pánem (srov. Flp 2,8–11) a jemuž svěřil veškerou moc na nebi i na zemi. Nuže, tato moc, kterou Ježíš dostal od Boha, aniž by si ji sám přivlastnil (srov. Flp 2,6; Gn 3,1–6), provází poslání jeho učedníků, pokud se vzdají jakékoliv světské moci. Hlasatelé evangelia totiž budou buď služebníky Ježíšovými, nebo satanovými, žádná třetí možnost není…
Náš úryvek a s ním i celé evangelium ústí do Ježíšova velkého příslibu: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ Jestliže živý Bůh zjevil Mojžíšovi své jméno a řekl: „Já budu s tebou“ (Ex 3,12), tak je to nyní Pán Ježíš, kdo nám svěřuje zjevení. Nečiní to jako nový Mojžíš, ale spíše jako ten, kdo mluvil k Mojžíšovi, a svěřuje nám to, co bude navěky jeho Jménem: on je Bůh-s-námi, Emanuel. Toto jméno oznámil anděl Josefovi před Ježíšovým narozením (srov. Mt 1,23; Iz 7,14), však až nyní dochází své úplnosti. Ano, nesmíme se ničeho Bát, protože Pán Ježíš, vstupní brána k tajemství Trojice, je s námi na věky!
Převzato z knihy:
Hlásej Slovo Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
