Čemu se podobá nebeské království (16. neděle v mezidobí A)

17.7.2017

Čemu se podobá nebeské království (16. neděle v mezidobí A)

1. čtení: Moudrost 12,13.16-19
2. čtení: Římanům 8,26-27
Evangelium: Matouš 13,24-43

 

 

Nebeské království lze přirovnat k člověku, který zasel dobré símě. Nebeské království můžeme přirovnat k hořčičnému zrnku. Nebeské království se dá přirovnat ke kvasu. Stačí tyto tři úvodní věty podobenství, aby nám bylo hned jasné, že k nám Ježíš hovoří o nebeském království, jež se však nachází na zemi. Jenom na zemi je totiž místo pro plevel a pro růst; jenom na zemi najdeme těsto, které má prokvasit. V konečném Božím království nebude nic z toho všeho, ale pouze Bůh, jenž bude všechno ve všem.

Ježíš tedy načrtává postavení církve v dějinách. Jedná se o tři zásadní podobenství, abychom pochopili přirozenost, úkol a cíl církve.

Podobenství o hořčičném zrnku, ze kterého se brzy stává strom, poukazuje na růst Božího království na zemi. Ve svých prvopočátcích bylo skutečně drobným semínkem. Dalo se ztotožnit se samotným Ježíšem, s „obilným zrnem, které padlo do země a zemřelo“. Z onoho zrna padlého do země však vyrostl klas, zrodilo se celé tělo – Církev. Církev roste zavlažovaná slovem Božím a krví apoštolského svědectví. Stává se v brzkém čase obrovským stromem, rozpínajícím své větve nad celým známým světem. Celé národy, podobně jako ptáci, přilétnou a uhnízdí se v jeho větvích; přijmou křest a samy se stanou větvemi stromu. Patříme také k těm ptákům, kteří přiletěli, aby se uhnízdili ve větvích velkého stromu, jímž je království nebeské.

Také podobenství o kvasu v těstě poukazuje na růst království. Jedná se však o jiný růst, který nesměřuje ani tak k plošnému rozšíření, jako ke kvalitativní změně. Ukazuje na proměňující sílu, kterou v sobě má, aby mohlo všechno obnovit a učinit z netečné hmoty lidského těsta „předkladný chléb“ – chléb, jenž se nabízí a obětuje Bohu. Za kvasem naprosto jistě vidíme sílu Ducha, působícího uvnitř království. Svatý Pavel nám ve druhém čtení ukazuje jeho aktivitu v srdcích věřících – tam, kde začíná každé opravdové „kvašení“ a každé obnovení. Právě Duch Svatý svou silou a mocí tvoří nového člověka, učiněného podle obrazu vzkříšeného Krista.

Tato dvě podobenství Ježíšovi učedníci velmi dobře a bez problémů pochopili. Se třetím podobenstvím o pleveli to však nebylo tak snadné; dokládá to i situace, kdy zůstali po odchodu zástupů s Ježíšem doma sami a prosí ho: „Vylož nám to podobenství o pleveli na poli.“ Ježíš jim tedy podobenství vysvětlil; řekl, že rozsévačem je on sám, dobrým semenem jsou synové Království, špatným semenem zase naopak synové Zlého, polem chápe celý svět a žní pak konec světa.

„Pole je svět“ – tato věta byla v prvokřesťanském světě předmětem významné diskuse, na niž bychom neměli zapomínat ani my dnes. V té době se objevila určitá sekta donatistů, kteří tuto věc řešili velmi prozaicky a zjednodušeně: na jedné straně církev, složená jenom z dobrých, na druhé straně svět plný synů Zla, bez naděje na spásu. Církev by pak z jejich pohledu byla ve světě jako „uzavřená zahrada“; lépe, jako Noemova archa, v níž je místo pouze pro několik málo vyvolených, kteří mohou přežít potopu světa. Zvítězilo však myšlení svatého Augustina, zastupujícího univerzální církev. Samotná církev je polem, na němž společně rostou obilí i plevel – dobří i zlí. „Kolik jenom ovcí je venku a kolik vlků je uvnitř!“ volal svatý Augustin. Svět se nerozděluje na syny temnoty a syny světla; spíše jsme my všichni synové temnoty, plevelem; jsme však předurčeni – chceme-li – stát se syny světla a dobrým zrnem, přijmout Království a obrátit se. Nic není pevně dané a osudově nezměnitelné, žádné kasty vyvolených nebo zavržených lidí.

Pole je tedy určitě svět, ale také samotná církev; místo s prostorem pro růst, obrácení a především pro napodobování Boží trpělivosti. „Dvojí určení mají špatní lidé na tomto světě: buď aby se obrátili, nebo aby se skrze ně dobří učili trpělivosti“ (sv. Augustin).

Mluvili jsme o trpělivosti Boží, a to je skutečně velké téma celého podobenství a dnešní liturgie. První čtení nám chtělo pomoci je zachytit v hymnu oslavujícím Boží sílu, jež se projevuje jako trpělivost a velkodušnost: „Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný. Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti.“

Boží trpělivost není ostatně obyčejnou trpělivostí v tom smyslu, že by Bůh očekával den soudu, aby pak mohl soudit s mnohem větší razancí a větším uspokojením. Tak se často projevuje falešná trpělivost člověka. Boží trpělivost je plná shovívavosti, je milosrdenstvím a vůlí ke spasení. „Copak nevíš, že tě Boží dobrota chce tak přivést k pokání?“ (Řím 2,4). Bůh je skutečně, podle slov responzoriálního žalmu: „Bůh milosrdný a milostivý, váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný“ (Žl 86/85,15).

V království takového Boha skutečně není místo pro netrpělivé služebníky, pro lid, jenž neumí nic jiného než svolávat tresty Boží a čas od času také ukázat na toho, koho by měly zasáhnout. Dvěma učedníkům, kteří se ho jednoho dne ptali, jestli nemají svolat z nebe oheň na ty, kdo ho odmítli, Ježíš řekl: „Vy nevíte, čího ducha jste“ (Lk 9,55). Stejné napomenutí by asi Ježíš namířil také k nám, příliš horlivým ve vyžadování spravedlnosti, trestů a odvet proti těm, jež považujeme za plevel ve světě. Boží trpělivost a mlčení jako by nás téměř až pohoršovaly.

Trpělivost a shovívavost pána pole byla představena i nám jako vzor. Musíme očekávat žeň, ne však jako služebníci, kteří se už nemohou dočkat, kdy se srpem v ruce vyrazí do polí, aby už už spatřili tváře ničemníků při dni soudu. My však žijeme jako lidé, kteří si vlastně vůbec nemohou být jistí, zda jsou oni sami tím dobrým zrnem, nebo jestli i v nich nevyrostl plevel.

Je to velká výzva pro naši pokoru a milosrdenství, která na nás z evangelijního úryvku doléhá. Tato výzva je naprosto konkrétní, můžeme ji – chceme-li – přímo začít uvádět do života v okamžiku, kdy vyjdeme odsud a vrátíme se do svých domovů. Jestliže tu je někdo, kdo se zmýlil a udělal chybu, kéž v našich očích při příštím setkání nespatří odsouzení, ale spíše naši blízkost, protože Kristovo slovo nám nechalo vypadnout srpy a kosy z rukou.

Slyšeli jsme, že my všichni patříme k zrnu i pleveli současně. Pouze jeden jediný byl čistým zrnem bez plevele – tedy bez hříchu. Právě toto zrno padlo jednoho dne do země a zemřelo. V této chvíli se toto zrno pro nás stane chlebem a přijde k nám, aby z nás učinilo Boží pšenici.

Zdroj: Hlásej slovo (roční cyklus A)

Videoúvod k této neděli.

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.