Církev - jednota v rozličnosti (3. neděle velikonoční C)

29.4.2019

Církev - jednota v rozličnosti (3. neděle velikonoční C)

1. čtení Sk 5,27b–32.40b–41
2. čtení Zj 5,11–14
Evangelium Jan 21,1–19

Dnes čteme jedenadvacátou kapitolu Janova evangelia, což je určitý druh přídavku k celému evangeliu. Ve dnech po Velikonocích se Petr chopil iniciativy a pod jeho vlivem se učedníci vypravili lovit ryby, což je symbolická akce odkazující na misijní činnost. Milovaný učedník stejně jako zbylí učedníci, kteří jsou spolu s Petrem na břehu Tiberiadského jezera, souhlasí s jeho rozhodnutím a jdou lovit spolu s ním. Loďka církve vyplouvá daleko od břehu a Petr ji vede na hlubinu, jak to před určitou dobou učinil přímo na Ježíšův příkaz (srov. Lk 5,4). „Ale tu noc nic nechytili“ (Jan 21,3). Nestačí, aby tu byl Petr, který vede lov, musí tu být také Pán. „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5), pravil Ježíš, a proto není divu, že i nyní rybáři vyšli naprázdno.
Vzkříšený Ježíš je skutečně přítomen na břehu jezera, avšak učedníci ho ještě nerozpoznali, neboť jsou stále zahaleni temnotou nevíry. Když vidí svůj marný rybolov, Ježíš jim adresuje slova, která jim mají připomenout počátek jejich povolání: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete“ (Jan 21,6). Oni neprodleně uposlechnou jeho slovu a výsledkem je to, že síť „nemohli už ani utáhnout pro množství ryb“ (Jan 21,6). V tom okamžiku milovaný učedník volá: „Pán je to!“ (Jan 21,7). Jakmile zaslechl toto vyznání víry tryskající z hlubin milujícího srdce, Petr se cítí být proniknut hanbou, přehodí přes sebe šaty, aby zahalil svou nahotu, vrhá se do vody, ostatní pak připlují ke břehu na loďce. „Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm položenou rybu a vedle chléb“ (Jan 21,9). Ačkoli je předešel, Ježíš žádá učedníky, aby se s ním podělili o plody svého rybolovu. Bylo to 153 velkých ryb, tedy tolik, kolik bylo tehdy známo rybích druhů, což má poukazovat na univerzalitu církve. A síť se navzdory tomu neroztrhla, obdobně jako Kristova tunika nebyla rozdělena mezi vojáky v hodině ukřižování (srov. Jan 19,23–24).
Na konci společného jídla se Ježíš Kristus znovu projevuje jako služebník svých učedníků, obrací se na Petra a volá ho jménem, které měl před svým povoláním a k němuž se vrátil po trojím zapření Mistra. Ježíš mu klade jasnou otázku: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než ti zde?“ (Jan 21,15). Petr celkem třikrát zapřel, že zná Ježíše, a nyní se ho Pán třikrát táže, pročež je Petr kvůli tomuto důrazu naplněn bolestí, a tak odvětí: „Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji!“ (Jan 21,17). Tahle slova prýští ze zraněného srdce, ta bolest připomíná hořký pláč, o němž hovoří synoptici, když popisují noc zrady (srov. Lk 22,62), ale nyní tato bolest souzní s vyznáním lásky. Vzkříšený Kristus tedy Petra ospravedlňuje – třikrát ho vyzývá k tomu, aby byl pastýřem jeho ovcí. Zapření je zahaleno milosrdenstvím a ze Šimona se zase stává Petr, Skála, na níž má být zbudována Kristova církev.
Ježíš pak Petrovi vyjevuje budoucnost, která ho čeká, což souzní s některými výroky pronesenými při poslední večeři. Při mytí nohou totiž Ježíš Petrovi řekl: „Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později“ (Jan 13,7). Řekl mu také: „Kam já jdu, tam za mnou teď nemůžeš jít; půjdeš však za mnou později“ (Jan 13,36). Konečně nadešel čas vyjevit hodinu a způsob tohoto Petrova následování: „Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš“ (Jan 21,18). Ano, Petr oslaví Hospodina přijetím toho, že se nechá vést tam, kam nechce, tedy k mučednictví, kdy prolije krev, aby tak dosvědčil svou věrnost Ježíši Kristu. A v tomto smyslu mu zazní ještě jednou původní povolání od jeho Pána: „Následuj mě!“ (Jan 21,19).
Kapitola uzavírající Janovo evangelium nám vyjevuje církev, která se rodí z mnohosti, a proto je společenstvím v rozličnosti. Do jejího nitra jediná Pánova vůle postavila jak Petrův primát, tak přetrvávání milovaného učedníka až do okamžiku Pánova příchodu ve slávě (srov. Jan 21,22–23). Tyto dvě vzájemně se doplňující postavy nám připomínají, že ve společenství jediné církve je třeba uznávat pluralitu různých tradic, všechno ale musí směřovat k jedinému Pánu; to je také podmínka úspěšnosti misie. Na to se opravdu nesmí zapomínat, protože již v evangeliích je jednota církve provázena rozličností, podobně jako jsou rozličné dary a jako jsou rozdílná povolání, ovšem Pán je jediný (srov. 1 Kor 12,4–6)!


Převzato  z knihy:
Hlásej slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo:
KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.