„Dej nám, Otče, radost z odpuštění“ (24. neděle v mezidobí C)

9.9.2019

„Dej nám, Otče, radost z odpuštění“ (24. neděle v mezidobí C)

1. čtení: 2. kniha Mojžíšova 32,7–11.13–14
2. čtení: 1. list Timotejovi 1,12–17
Evangelium: Lukáš 15,1–32




LECTIO

K prvnímu čtení:

Izrael porušil uctíváním zlatého telete zákon smlouvy a úryvek z knihy Exodus popisuje následný Boží hněv: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím“  (Ex 32,9n). Zdá se, že se Mojžíšovi podařilo změnit Boží názor. Začteme-li se však hlouběji, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Mojžíš je na hoře sám před Bohem. Zůstal věrný Boží smlouvě s jeho lidem. Mojžíš je pln důvěry a lásky k Bohu, cítí však rovněž pouto k izraelskému národu. Nemůže přijmout, že by ho Bůh vyvolil výměnou za zničení Izraele. Cítí, že Boží hněv vůči hříšnému lidu je spravedlivý, proto poukazuje na nejhlubší Boží úmysl, totiž na věrnost otcům, a tudíž také tomuto lidu. Mojžíš se dovolává Boží věrnosti, Božího zaslíbení lásky. Bůh a člověk stojí proti sobě. Bůh takto dosud nikdy neprojevil člověku svou blízkost. Díky Mojžíšovi se Bůh projevuje opravdu božsky. Boží láska k jeho lidu nepřestává ani tváří v tvář jeho bídě. Pavel má pravdu, když říká: „I když my jsem nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe“ (2 Tim 2,13).

Ke druhému čtení:
Také tento text dnešních čtení mluví o Božím milosrdenství. Milosrdenství nejúčinněji zjevuje Boží tvář. Je to rys, který Boha nejlépe charakterizuje. Pavel se dokonce umenšuje, aby se na něm Boží milosrdenství mohlo projevit. Nechce pro sebe nic, co by neukazovalo na Boží lásku k člověku, která je bez hranic. Představuje se pouze jako důsledek Božího milosrdenství. Dvakrát říká, že došel milosrdenství, aby byl „příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří“ (v. 16). Staví se na poslední místo mezi hříšníky, aby Boží milosrdenství ještě více zdůraznil. Sám sebe nazývá prvním mezi hříšníky (srov. v. 15), aby na něm Bůh mohl ukázat „celou svoji shovívavost“ (v. 16), která je zřetelným projevem nekonečného Božího milosrdenství. Pavel se cítí uchvácen Bohem; konečně svobodný, aby se mohl ponořit až na dno oceánu Boží lásky. Čím více se Pavel podřizuje Božímu jednání, tím více ho Bůh k sobě přitahuje, a nepouští ho, dokud ho nepromění, nepřizpůsobí sobě, dokud se také on nestane milosrdným.

K evangeliu:

Evangelium vypráví tři nádherná podobenství o Božím milosrdenství. Bůh nejenže je dobrý  a odpouští hříšníkovi, který se k němu navrací, ale starostlivě hledá ztraceného, dokud ho nenalezne. To se děje v podobenství o ztracené ovci a o ztracené minci. Ve třetím podobenství je to sám Bůh, který v podobě otce jde vstříc synu. Zdálky ho vyhlíží, zkoumá cesty, na nichž by se syn mohl objevit. Jakmile ho daleko na obzoru spatří, vykřikne radostí. Nečeká na něj doma, ale běží mu vstříc, objímá ho a líbá. Slyší slova, která mu syn opakuje, ale jeho srdce je nevnímá. Přikazuje, aby ho oblékli do nejlepších šatů a nechává vystrojit velkou hostinu, aby jeho návrat oslavil.

Překvapuje nás, že evangelium, zprvu košatě popisující synův odchod do daleké země, nyní vůbec nezmiňuje jeho vnitřní rozpoložení. Lukáš chce ukázat, že něžná otcova láska spočívá na synu, který je doslova unesen ze slavnostní atmosféry plné radosti, hudby a tance (srov. v. 25). To vše je projevem překypující otcovy radosti. Skutečně nás udivuje, jak Bůh hledá ztraceného člověka na strmých cestách a stezkách. Stejně nás překvapuje, že Bůh si nedá pokoj, dokud ztraceného nenajde. Právě tím je náš Bůh úplně jiný, je plný lásky, již si vůbec nezasloužíme. Před jeho shovívavostí bez hranic se každá vypočítavost ztrácí. Tato láska zasahuje srdce ztraceného a znovunalezeného syna.

MEDITATIO

Také evangelium oslavuje v Ježíšových slovech a postojích Otcovo nekonečné milosrdenství. Podívejme se, jak Lukáš zarámoval a zvýraznil tři Ježíšova nádherná podobenství o milosrdenství. Obraz je překvapivý: „Přicházeli k němu samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: Přijímá hříšníky a jí s nimi“ (v. 15 n). Zjevně neznají Boží lásku. Nemají představu, jak nekonečná je tato láska. Tato hojnost lásky se v Bibli nazývá milosrdenství. Ukazuje se především tomu, kdo odmítá Boha. To je případ ztracené ovce či syna, který Boha opouští a odchází daleko. Bůh by měl plné právo rozhněvat se a potrestat ho. Tento pocit ho však ani nenapadne. Bůh nechává člověka jednat, nezasahuje. Ale běží synovi naproti: „Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil“ (15,20). Bůh nechce vůbec slyšet jeho omluvy. Chce pouze projevit svou radost: „Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!“ (v. 22-24). Bůh nechce slyšet žádné omluvy. Chce nás jen obklopit svou láskou.

Protože Bůh je láska, před chudákem a hříšníkem se umenšuje. Chce, aby byla vidět jen láska. Proto se s člověkem natolik ztotožňuje, že se stává také chudákem, sdílí s ním stůl i pověst, aby se mu připodobnil ve všem, dokonce i v ubohosti. Právě v tom spočívá radost z lásky: zbavit se všeho, pokořit se a dát všechno k dispozici. Takový je Ježíš! „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna.“ V Boží lásce je zlo, utrpení i smrt. Všechno bylo přijato do jeho nesmírné lásky. Není větší vyhlášení než to, které činí Pavel v listu Filipanům: „Bůh ho povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno“ (Flp 2,9), to znamená, že Bůh mu svěřil tajemství hlubin své nekonečné lásky. Celý Ježíšův život nelze vysvětlit jinak než touto láskou, jdoucí až na kříž. Ježíš nám dal vše, a tím nám zajistil spásu, blažený život, který máme v zárodku již nyní, ale jednoho dne vyústí do věčné radosti. Není pochyb o tom, že Ježíš je vtělením Boží lásky, která je pohoršením pro spravedlivé (srov. Mt 11,19): marnotratný syn je po svém návratu objímán a oslavován, zatímco starší syn, který je stále doma u svého otce, nemá žádné právo na něj žárlit (Lk 15,11-32). Ježíš je dobrý, jde hledat jedinou ztracenou ovci. Zbylých devadesát devět nemá ale důvod k nespokojenosti, že je nechal samotné, protože Boží radost z jediné znovu nalezené ovce je větší (Mt 18,12n).

Je to paradoxní: dnešní evangelium nás vybízí k pohledu na srdce, které odpouští velké viny, ale které zároveň očekává, že srdce člověka bude v malém činit totéž (srov. Mt 18,23-35).

ORATIO

Klaníme se ti a oslavujeme tě, všemohoucí Otče, plný milosti a milosrdenství. Dej nám poznat srdce svého Syna Ježíše v celé jeho kráse, to srdce, které tak milovalo svět. Dej nám zahledět se na Ježíše, kontemplovat ho, abychom poznali tvé milující srdce a lásku, jíž miluješ nás, malé a křehké. Dej nám poznat své srdce, abychom poznali vlastní srdce i srdce těch, kteří nám byli svěřeni, především srdce trpících a žijících v beznaději. Dej nám poznat smysl dějin; minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Nauč nás ve světle svého milosrdného srdce chápat smysl nepokojů a utrpení, které denně prožíváme ve vlastním nitru i ve světě. Tak  pochopíme, kdo jsi a kým chceš být pro nás pro všechny. A konečně tě prosíme, Otče, dej nám kontemplovat tento ideál v Ježíši, abychom se lépe zapojili do tvého plánu spásy.

 

CONTEMPLATIO

Starší syn, o němž nic zvláštního nevíme, se možná cítí otcovou odpovědí nepochopen: „Ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje.“ Největší ze ctností je pro něj spravedlnost, pro Otce však „plnost spravedlnosti je milosrdenství“ (Tomáš Akvinský), takže „milosrdenství vítězí nad soudem“ (Jak 2,13). Kdyby spravedlivý mohl pochopit vnitřní otcův postoj, přišel by na to, že byl milován více než bratr, protože jemu u otce nepatřilo pouze něco, ale všechno. Bůh necítí potřebu dělat zvláštní zázraky pro své věrné, vždyť největší zázrak spočívá v tom, že můžeme být jeho děti, a nic si nenechává pro sebe. Zázraky se dějí na okraji, aby se znovu mohli vrátit ti, kteří se tam nacházejí, aby vzdálení zakusili znamení a bylo možné slavit jejich návrat. Každodenní skutečnost víry však nepotřebuje zázraky, protože mít účast na otcově majetku je samo o sobě zázrak. Věřící by neměl rozlišovat moje a tvoje, protože v očích otcovské lásky tyto rozdíly mizí. Nevíme, jaký dojem učinila otcova slova na „spravedlivého“. Teď je řada na nás, abychom dovyprávěli příběh až do konce (Hans Urs von Balthasar, Ty máš slova věčného života, Milán 1992, 84).

ACTIO

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

„Dej nám, Otče, radost z odpuštění“ (z liturgie).

 

Převzato  z knihy: LECTIO  DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo:
KNA

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.