Dělníci na žni (14. neděle v mezidobí C)

1.7.2019

Dělníci na žni (14. neděle v mezidobí C)

1. čtení Izaiáš 66,10–14c
2. čtení Galaťanům 6,14–18
Evangelium Lukáš 10,1–12.17–20




Dnešní evangelní úryvek hovoří o nárocích, které na nás klade křesťanská misie. Jak my křesťané můžeme zvěstovat všem lidem radostnou zvěst, podle níž se k nám v Ježíši Kristu přiblížilo Boží království?
V evangeliu podle Lukáše se nepopisuje pouze poslání Dvanácti apoštolů k lidu Izraele (srov. Lk 9,1–6), protože v průběhu své cesty k Jeruzalému poté, co Ježíš předložil požadavky vyplývající z povolání dvěma lidem, kteří před něj předstoupili s přáním následovat ho, a také třetímu člověku, kterého sám povolal (srov. Lk 9,57–62), „ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít“ (Lk 10,1). Tak se předznamenává misie mezi národy, přesněji řečeno k oněm dvaasedmdesáti národům země, které znala židovská tradice (srov. Gn 10), tedy ona misie, jež dospěje až do končin země po Ježíšově smrti a po jeho vzkříšení (srov. Lk 24,47).
„Žeň je sice hojná, ale dělníků málo“ (Lk 10,2). Oněch nemnoho je Dvanáct apoštolů, je to také oněch dvaasedmdesát; v rámci judaismu, a tím spíše v rámci celého světa, silně minoritní komunity. To je ono „malé stádce“ (Lk 12,32), což je výraz vytvořený samotným Ježíšem jako označení církve jeho doby. Avšak enormní nepoměr mezi nesmírností žně a malým počtem dělníků může být vyrovnán modlitbou za to, aby Pán žně poslal další dělníky. V okamžiku vyslání učedníků je prvním přikázáním modlitba. Žádné misii nesmí scházet prosebná modlitba k Bohu. Není evangelizace bez modlitby k Bohu za to, aby „Bůh otevřel dveře našemu slovu, abychom mohli hlásat tajemnou pravdu, to je Krista“ (Kol 4,3). Ostatně nedal nám v tom příklad sám Ježíš, když se modlil předtím, než vyvolil svých Dvanáct apoštolů (srov. Lk 6,12–13)?
Nyní Ježíš posílá oněch nemnoho učedníků nikoli po jednom, nýbrž po dvou, neboť už jejich bratrské společenství je zvěstí o Království. Evangelium, jehož jádrem je láska, je dosvědčováno osobami, které se vzájemně napomínají a podporují. Jsou posláni jako ovce mezi vlky, aby zvěstovali Boží království a s ním spojený pokoj. Oni sami nezmohou mnoho, nicméně Ježíš sám je vybavil schopností omezovat satanovu působnost, a to prostřednictvím slov a skutků, jež čerpají svou sílu přímo z Pánovi moci (srov. Lk 9,1). Stejně jako při prvním vyslání i nyní Ježíš vykresluje některé charakteristiky, jimiž se vyznačuje misie. To vše se může shrnout v radikálním vydávání svědectví evangelia. Zjev vyslaného musí být znamením, že to, co sám přináší druhým, také osobně prožívá. Ze všeho musí být patrná chudoba i naléhavost celé misie, neboť způsob života zvěstovatele evangelia je dán samotnou zvěstí. Chudoba a nezajištěnost rozhodně nebrání účinnosti misie. Naopak, právě hluboké prožívání tohoto je podmínkou opravdové misie. Nestačí mít málo prostředků, je třeba být doopravdy chudí. Nestačí hlásat pokoj, protože je třeba, aby zvěstovatelé byli nositeli pokoje. Jestliže Kristus přinesl pokoj všem lidem (srov. Ef 2,17), a to i těm, kteří ho nepřijali, pak totéž musí činit i jeho učedníci, a proto nesmějí vzývat odplatu z nebes nad těmi, kdo je nepřijali (srov. Lk 9,54)
Právě těmto vyslancům, kteří jsou chudí a pokojní, Ježíš adresuje následující slova: „Kdo poslouchá vás, poslouchá mne“ (Lk 10,16). To je skutečně velká odpovědnost nás křesťanů, protože stejně jako Ježíš lidem svým životem vyprávěl Otce (srov. Jan 1,18), je nyní na nás, abychom vyprávěli Ježíše a byli jeho svědky v tomto světě (srov. Lk 24,48). Křesťanská misie opravdu není ničím jiným než projevování následování Ježíše Krista tím, kdo přijímá své povolání a miluje Krista ze všech sil. Kdo se plně svěřuje do jeho rukou, zakouší jeho ochranu a naslouchá jeho hlasu, jenž praví: „Vůbec nic vám nebude moci uškodit“ (Lk 10,19)… I tváří v tvář úspěchu misie, když se konstatuje, že „dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!“ (Lk 10,17), křesťan uznává, že to vše vyplývá především z Kristovy přímluvy: „Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu“ (Lk 10,19). A na tomto základě pak křesťan bude prožívat Mistrovo slovo: „Radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi“ (Lk 10,20).
Ano, naší radostí je ochrana ze strany našeho Pána, naší radostí je skutečnost, že On poté, co nás povolal, nezklame naše očekávání a bude skrze nás šířit na zemi své evangelium. Po nás se chce pouze to, abychom za ním kráčeli všude tam, kam půjde (srov. Zj 14,4), s vědomím, že druhým ho můžeme zvěstovat jedině tehdy, když on bude žít v nás.

Převzato  z knihy: Hlásej slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.