1. čtení Sk 14,21b-27
2. čtení Zj 21,1-5a
Evangelium Jan 13,31-33a.34-35
LECTIO
K prvnímu čtení:
První Pavlova a Barnabášova misijní cesta se chýlí ke konci. Evangelizátoři se vracejí stejnou cestou, znovu navštěvují města, v nichž hlásali evangelium, a „utvrzují“ učedníky (v. 22). Výraz „utvrzovat“, typický pro misijní činnost v 1. století, označuje upevnění ve víře a v křesťanské praxi těch, kdo teprve nedávno přijali křesťanské kérygma. Tito noví křesťané mohou snadno zakolísat, protože s hlásáním evangelia je téměř všude spojena zkušenost pronásledování, které dopadá i na samotné apoštoly. Noví učedníci jsou proto povzbuzováni, aby vytrvali ve víře a aby veškerá trápení objali jako účast na Kristově utrpení. Protože úkolem nově založených křesťanských společenství je nyní vydat se na další cestu bez přítomnosti jejich zakladatelů, vytvářejí apoštolé v každém z nich prvotní formu organizace církevního života a ustanovují v nich starší (presbyteroi).
Tento okamžik má zásadní význam pro život společenství církve, a proto mu předchází modlitba, půst a odevzdání se do rukou Páně (v. 23). Stejným způsobem se v Syrské Antiochii (v. 26) připravovala Pavlova a Barnabášova misijní cesta, z níž se nyní oba apoštolé vracejí. Apoštolské poslání je stejně jako zodpovědnost za život některé církevní obce úkolem, který vyvoleným lidem (13,2n) svěřuje sám Pán, ale který musí být podpořen modlitbou a obětí celého společenství. Proto také Pavel s Barnabášem bezprostředně po svém návratu do Antiochie svolávají všechny bratry a sdělují jim, co jejich prostřednictvím vykonal „Pán“ a jak on sám „otevřel bránu k víře pohanům“. Vždyť od Pána pochází poslání, milost i výsledek; apoštolé mu proto vzdávají slávu (v. 27).
Ke druhému čtení
Poté, co Jan pozoroval definitivní porážku sil zla a Boží soud (19,11-20,15), bylo mu dopřáno poznat skvělý výsledek tohoto nelítostného boje. To, co nyní vyvstává před jeho očima, se projevuje jako něco naprosto nového, podstatného a všeobecného – touto obnovou prochází celý vesmír. Svět poznamenaný zlem – jehož častým symbolem je v Bibli moře – je nahrazen něčím mnohem kvalitnějším (v. 1). Už proroci předpovídali, že přijdou nová nebesa a nová země (srov. Iz 65,17), a o Jeruzalému hovořili jako o nové Boží nevěstě (srov. Iz 62). Nedokázali se však vymanit z omezení tohoto časného světa a představovali si, že Bůh pouze obnoví pozemský Jeruzalém. Jan nyní vidí, jak toto město-nevěsta, symbol Božího přebývání s lidmi, sestupuje z nového nebe na novou zemi.
Toto téma se skrytě prolíná celými dějinami spásy a v jistém smyslu nám naznačuje, jaký je jejich konečný cíl. Počínaje dialogem Boha s člověkem v ráji, přes stánek schůzky (šekínah), který doprovázel Izraelský národ během exodu, přes jeruzalémský chrám až ke vtělení Božího Syna se Bůh stále jasněji zjevuje jako Emanuel, „Bůh s námi“. Kristova smrt a jeho vzkříšení znamená v procesu Božího zjevení další krok kupředu: „člověk je s Bohem“. Bůh přemohl veškeré zlo (kap. 20), a proto nový Boží lid patří zcela a úplně Pánu, a on je navěky „s nimi“ (v. 3). Hned několik citací starozákonních proroků (srov. Ez 37,27; Iz 25,8; 35,10; 65,19) dokresluje tuto nádhernou skutečnost společenství, útěchy, života a oslavy. Je to něco, co člověk dosud nikdy nepoznal – protože Bůh tvoří všechno nové – a co může už nyní v jisté míře okoušet. Neboť „když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo“ (2 Kor 5,17; srov. Iz 43,19).
K Evangeliu
Dnešním evangeliem začíná Ježíšova „řeč na rozloučenou“. Dveře večeřadla se otevírají a Jidáš odchází, aby dokonal zradu svého Mistra. Evangelium úsečně připomíná: „Byla noc.“ Noc hříchu, noc vládce tohoto světa. Ježíš ví, že za několik hodin bude v Getsemanské zahradě muset čelit – zcela sám – stejné temnotě, která se ho bude snažit pozřít a proti které bude muset bojovat až do krve. Dobře to všechno ví, a přesto svým učedníkům říká, že Syn člověka bude „oslaven“. Boží „sláva“ není totéž co pomíjivá sláva tohoto světa, ale je to vítězství dobra, které se rodí z velikého utrpení. Mateřským lůnem pravého života je proto kříž.
Ježíš v této chvíli nemůže svým učedníkům „vysvětlovat“ význam své smrti. Přijmout ji a obětovat musí zcela sám. V jeho slovech vnímáme jeho starost o učedníky, kteří také za několik okamžiků zůstanou sami, vystaveni všanc pochybnostem a pohoršení. Protože ho prozatím nemohou následovat, potřebují – mnohem víc než kdy jindy –, aby je zachoval ve svém jménu. Ježíš jim proto odkazuje „nové přikázání“ vzájemné lásky. Budou-li je žít, zůstanou navždy ve společenství s ním a nic mu je nebude moci vytrhnout z rukou. Budou schopni toto přikázání žít, protože on je žil jako první. „Služebník není víc než jeho pán“ (15,20), ale každý učedník se má připodobňovat svému pánu a žít k jeho slávě. „Nové přikázání“ není žádné tíživé břemeno, ale osobní společenství se samým Bohem, který chce přebývat uprostřed svých učedníků jako pravá, božská láska.
MEDITATIO
Křesťané jsou vždy „malým zbytkem“ uprostřed miliard obyvatel této země, ale mají být „novým“ kvasem, který má prokvasit celé těsto. I když se navenek zdá, že je všechno ztraceno, Boží slovo nás vybízí, abychom nepochybovali a abychom se nebáli. Strom přináší ovoce až poté, co vyraší, roste, vykvete a dozraje. Totéž prožil Ježíš, Boží Syn, oslavený skrze smrt na kříži. Všechno se tvoří nové, ale zjistit to mohou jen ti, jejichž zrak je zaostřen a osvícen vírou, ti, kdo spolu s Kristem vstali z mrtvých, a ač dosud žijí na této zemi, svým srdcem už přebývají v nebi. K této proměně dochází den ze dne, když umíráme všem formám pýchy a sobectví, abychom mohli přejít z porušení hříchu k plnosti nového života.
Mnoho lidí dnes nehledá nový život, který nám přináší Kristus, ale všechny možné novinky. Nejde jim o nové nebe a novou zemi, ale o nejnovější informace o víceméně bezvýznamných věcech, které se odehrávají v tomto světě. Snadno se nechávají strhnout „oprášenými novinkami“ módních a populárních vzorů, které jim nabízí společnost, jež ztratila pravou tvůrčí schopnost. Jestliže však člověk nepracuje na své osobní obnově, ani si neuvědomuje, že jen opakuje nějaká zastaralá schémata a stává se parodií originality. Jediným tvůrcem a stvořitelem je totiž Bůh, a proto jedině ti, kdo se otevírají vanutí jeho Ducha, pracují na opravdové obnově svého vlastního života a napomáhají proměně církve a celého světa.
ORATIO
Bože, náš Otče, tys ve své nekonečné lásce neváhal vystavit svého nejmilejšího Syna odmítnutí a nenávisti světa. Dej nám, prosíme, sílu svého Ducha, abychom dokázali kráčet ve stopách svého Mistra a světu, který tě nezná, vydávat odvážné svědectví o jeho smrti a vzkříšení. Dej, ať se mu stále více připodobňujeme: uč nás odpovídat na nenávist láskou, na násilí mírností, na touhu po odplatě odpuštěním, na nepřátelství pokojem a na proklínání požehnáním.
Nedopusť, aby nás v hodině zkoušky přemohl strach, a chraň nás před nedostatkem víry a lásky. Dej, ať jsme stále více tvoji a ve spojení s tvým Synem neseme na svých ramenou celý svět, který sis tak zamiloval a po jehož spáse tak prahneš.
CONTEMPLATIO
„Nové přikázání vám dávám.“ Dalo se čekat, že když učedníci vyslechnou tato slova a když zakusí svou opuštěnost, zmocní se jich beznaděj. Ježíš je proto utěšuje, a aby se mohli bránit, obdařuje je ctností, která je základem veškerých jiných dober – láskou. Ježíš jakoby jim říkal: „Vy jste smutní, že odcházím? Ale když se budete mít navzájem rádi, budete silnější.“ Proč však tato slova nevyslovil? Možná proto, že jim dal mnohem vhodnější ponaučení: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci.“ Těmito slovy jim dal pochopit, že poté, co hlouček jeho vyvolených obdržel toto poznávací znamení, nikdy nezanikne. Ježíš z tohoto přikázání udělal přikázání nové, když upřesnil: „jak jsem já miloval vás“ (...).
Ježíš se vůbec nezmiňuje o zázracích, které budou jeho učedníci v budoucnosti konat, a hovoří výlučně o tom, že je bude možné poznat po lásce. Víš proč? Protože právě láska je největším poznávacím znamením každého světce a jistý a neomylný důkaz svatosti, a jen v síle lásky můžeme my všichni dosáhnout spásy. Proto Ježíš potvrzuje, že právě po lásce se poznají jeho učedníci. Právě díky lásce vás budou všichni chválit, protože poznají, že následujete mou lásku. Žádný zázrak nevzbudí v srdci pohanů takové pohnutí jako ctnostný život. A nic nevychovává ke ctnosti více než láska. Vždyť pohané často označují ty, kdo dělají zázraky, za podvodníky, ale na bezúhonném životě nemohou nikdy nic kritizovat (Jan Zlatoústý, Homilie na Janovo evangelium, 57,3n).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory“ (Žl 145[144],9).
Převzato z knihy: LECTIO DIVINA na každý den v roce 4 Doba velikonoční
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA
