Dokážeme říci „děkuji“? (28. neděle v mezidobí C)

7.10.2019

Dokážeme říci „děkuji“? (28. neděle v mezidobí C)

1. čtení: 2. kniha Královská 5,14–17
2. čtení: 2. list Timotejovi 2,8–13
Evangelium: Lukáš 17,11–19


Na své cestě k Jeruzalému Ježíš putuje Galileou a Samařskem. Když prochází kolem jednoho městečka, vyjde mu v ústrety deset lidí, kteří jsou nakaženi malomocenstvím. Je dobře známo, že v Izraeli na přelomu letopočtu patřili malomocní mezi ty, kteří byli nejvíce odsunuti na okraj společnosti, protože jejich nemoc nebyla nahlížena pouze jako něco ohavného a odpuzujícího, nýbrž také jako něco, co je úzce spjato s Božím trestem za osobní hříchy (srov. Nm 12,14). Proto malomocní žili daleko od měst na opuštěných místech v zoufalé osamocenosti (srov. Lv 13,45–46). To je také důvod, proč se oni malomocní neodvážili k Ježíšovi ani přiblížit a volali na něho z dálky: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ (Lk 17,13). Doufali totiž v jeho velké soucítění s trpícími a těmi, kdo jsou odsunuti na okraj lidské společnosti.

Jako v obdobném případě (srov. Lk 5,14) Ježíš malomocné vyzval k tomu, aby se ukázali knězi, což je výraz poslušnosti vůči Mojžíšovu zákonu, neboť Ježíš je odkazuje na náboženskou autoritu, které příslušelo ověřit, zda došlo k uzdravení dotyčné osoby, a tak ji navrátit do normálního společenského soužití (srov. Lv 13,16–17; 14,1–32). „A jak odcházeli, byli očištěni“ (Lk 17,14). Všech deset jich bylo uzdraveno naráz, a přece jenom jeden z nich uznal, že k tomu došlo díky Ježíšově moci a dobrotivosti, proto se také vrátil a „mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu“ (Lk 17,15–16). Když se vrátil k Ježíšovi ještě předtím, než došel do Chrámu, aby se tam ukázal kněžím, vyznal tím, že od nynějška chce vnímat Boží přítomnost v Ježíšově osobě, že právě tenhle Mistr je od nynějška pro něj chrámem (srov. Jan 2,21) a vrcholem zjevení živého Boha.

Když Ježíš s určitým podivem konstatoval, že pouze jeden z deseti se vrátil, aby vzdal slávu Bohu, a byl to navíc ještě Samaritán, tedy náboženský nepřítel židů, heretik a schizmatik (srov. Lk 9,53), Mistr interpretuje hlubinný důvod oné události, která se odehrála před jeho zrakem: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila“ (Lk 17,19). Ježíš tedy poukazuje na hlubokou souvislost mezi vírou onoho uzdraveného malomocného, jenž dokáže uznat a přijmout spásu od Boha, a tím, že za to tento člověk dokáže vzdávat díky. Je-li totiž víra osobní vztah s Bohem, pak rozměrem díkůvzdání není jen přesná odpověď na události, v nichž člověk rozpoznává přítomnost Boha ve svém vlastním životě, ani nějaká vnější forma určitých modliteb, ale je to něco, co zahrnuje celou osobu vděčného věřícího člověka. Na nezištnost Božího sklánění se k nám odpovídá člověk uznáním daru, vděkem, který dokáže vnímat, že všechno je milost, že láska Páně předchází a provází náš života a také jej završuje.

Ježíšova slova ohledně víry tohoto uzdraveného malomocného Samaritána poukazují na to, že spása je opravdovou jedině tehdy, když ji člověk slaví. Boží dar je přijímán pouze tehdy, když za něj člověk vzdává díky, tedy uznává jeho pravý původ v samotném Bohu. Právě proto je srdcem křesťanské víry eucharistie, která znamená díkůvzdání, na což bychom nikdy neměli zapomínat. Ústřední postavení eucharistie v našem životě nám má připomínat to, že křesťanská bohopocta spočívá v naší schopnosti odpovídat na nezměrné Boží obdarování, jímž je přednostně jeho vlastní Syn Ježíš Kristus, kterého nebeský Otec ve své nevýslovné lásce daroval lidstvu (srov. Jan 3,16). A při následování Ježíše Krista, jenž byl člověkem, který dokázal z celého svého života udělat odpověď na naprosto nezištnou Otcovu lásku a nabídnout ho pod znameními chleba a vína, křesťané vzdávají díky Bohu tím, že se svou celou vlastní existencí proměňují v živoucí eucharistii, v ustavičné díkůvzdání. Tváří v tvář Božímu obdarování člověk může jen odpovídat tím, že se bude snažit žít podle vzoru eucharistie (srov. Kol 3,15; 1 Sol 5,18) a bude opravdu naplno prožívat díkůvzdání (srov. 1 Tim 4,4). Zkrátka a dobře, křesťany by mělo charakterizovat to, že děkují „stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista“ (Ef 5,20).

Díkůvzdání je tedy radikální postoj toho, kdo každodenně otevírá celou svou existenci Božímu působení. Takový člověk dělá všechno pro to, aby Bůh sám, jenž chce pro všechny život v plnosti (srov. Jan 10,10), proměňoval smrt v událost zrození k novému životu. Jak v této chvíli nevzpomenout na poslední slova svaté Kláry z Assisi, která řekla: „Děkuji ti, Pane, za to, že jsi mě stvořil.“ Ano, každý den, je pro nás darem Otcovy lásky v Ježíši Kristu!

 

Převzato  z knihy: Hlásej slovo - C
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: 
KNA

VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.