Duch Svatý, kterého Otec sešle (6. neděle velikonoční C)

20.5.2019

Duch Svatý, kterého Otec sešle (6. neděle velikonoční C)

1. čtení Sk 15,1–2.22–29
2. čtení Zj 21,10–14.22–23
Evangelium Jan 14,23–29

Během předcházejících nedělních liturgií jsme ve čteních naslouchali úryvkům z Ježíšovy řeči na rozloučenou, jak je podává evangelista Jan. Mohli jsme si všimnout, jak se v nich neustále prostupují čtyři přítomní: Ježíš, Otec, Duch Svatý a učedníci. Dnes se zaměříme na jednoho ze jmenovaných přítomných, a to na osobu Ducha Svatého. Samotný Ježíš nás k tomu zve slovy evangelia: „Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já.

Existuje také druhý důvod právě tohoto výběru: nemůžeme vymezit myšlenkám na Ducha Svatého pouze jednu neděli v roce; i Letnice potřebují svůj „adventní čas“, tedy čas očekávání a přípravy, který nás uschopní k přijetí toho „největšího Božího daru“, jakmile přijde.

V tomto světle se slavnost Letnic jeví jako pokračování Velikonoc: Ježíš se vzdaluje svým blízkým „tělesně“, ale zůstává s nimi „skrze Ducha“ (srov. Řím 1,3–4; 2 Kor 5,6): „Je to pro vás dobré, abych já (tělesně!) odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde“ (Jan 16,7); „Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci.“ Tato druhá přítomnost je lepší, poněvadž je univerzální (tedy není omezená prostorem a časem Palestiny Ježíšovy doby), vnitřní a účinná.

V Ježíšově promluvě se Duch Svatý objevuje jako prostředník, který soustavně propojuje na jedné straně Ježíše s Otcem a na druhé straně Ježíše s učedníky: „A budu prosit svého Otce, a dá vám jiného Přímluvce…“ (Jan 14,16). „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce…“ (Jan 15,26). On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí (Jan 16,14). Ducha Svatého tu jednou nahlížíme ve vnitřním životě Trojice jako toho, kdo vychází z Otce a Syna a utváří mezi nimi nevýslovné společenství. Jindy zase jako toho, kdo si činí svůj příbytek ve věřícím a stává se světlem, útěchou a duchovním mistrem. A nakonec v životě církve, uprostřed níž bude živým svědkem Ježíše (srov. Jan 14,26; 15,26), vnitřním vůdcem na cestě k objevení plné pravdy (srov. Jan 16,13) a silou, kterou je možné postavit se špatnému světu a usvědčit ho z hříchu (srov. Jan 16,8n).

Skrze první čtení (Rozhodl totiž Duch svatý i my…) jako by chtěla liturgie přitáhnout naši pozornost právě na ten třetí aspekt, který se vztahuje k Duchu Svatému a církvi: Duch Svatý vede a doprovází církev při důležitých rozhodnutích a pomáhá jí zůstat v jednotě. (V prvním čtení se jedná o první koncil v Jeruzalémě, na kterém byla stanovena pravidla pro vzájemné pokojné spolužití křesťanů pocházejících ze Židů a z pohanů). Dnes bych se však nechtěl tolik věnovat reflexi přítomnosti Ducha Svatého v určitém specifickém prostředí církve, jako spíše otázce, kým je Duch Svatý v oněch třech zmiňovaných oblastech: v Trojici, v nás a v církvi. Pokusím se odkrýt „pro nás“ ty nejvýznamnější charakteristiky Ducha Svatého, a to díky vedení nepřekonatelného učitele na této cestě – svatého Augustina (srov. De Trinitate, XV).

V Novém zákoně nalezneme tři věci, které jsou připisovány Duchu Svatému: Duch Svatý je dar, Duch Svatý je společenství, Duch Svatý je radost.

Duch Svatý je dar! Stačí jenom vyslovit tuto větu, aby se nám vybavila celá řada různých úryvků a myšlenek z Bible, z jejichž poselství se jako z malých světelných bodů seskládává jediná světelná stopa. Ježíš říká Samaritánce: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: Dej mi napít, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu“ (Jan 4,10). Jak můžeme vědět, že se právě tento „Boží dar“ vztahuje k Duchu Svatému? Dočteme se o tom kousek dále rovněž v Janově evangeliu: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije…To řekl o Duchu, jehož měli dostat ti, kdo v něho uvěřili“ (Jan 7,37–39). Tím darem je živá voda a tou vodou je míněn právě Duch Svatý! Apoštol Pavel svým způsobem říká, že Ježíš svým vystoupením na nebesa „dal lidem dary“ (Ef 4,8). Co je však tímto darem, který dal Kristus lidem po svém nanebevstoupení, když ne Duch Svatý, kterého vylil na své učedníky o Letnicích? On je tím obrovským, jedinečným Darem, který se po svém vylití na církev projevil v mnoha rozličných darech, které označujeme jako charismata, stejně jako světlo, které podle druhu těles, na které dopadá, vyvolává různé druhy barev. Jedinečný Dar se rozděluje do mnoha darů, aby se následně opět vrátil a utvářel skrze ně jednotu církve, kvůli níž byly všechny dary také dány. Děje se to samé jako při eucharistii: chléb, který je Kristovým tělem, se láme, aby mohl být rozdáván. Potom však opětovně pracuje na díle sjednocení rozsáhlejšího „chleba“, kterým je církev.

Písmo svaté tedy hovoří o Duchu Svatém jako o „Božím daru“. Je však často označovaný i jako společenství (srov. 2 Kor 13,13). Především jako společenství Otce a Syna mezi nimi navzájem. Pouze Duch Svatý uvnitř Nejsvětější Trojice nese jméno společné všem třem božským Osobám, poněvadž v Bohu je všechno „Duch“ a všechno je „svaté“, ale ne všechno v Bohu může být označeno jménem Otec nebo Syn, což dosvědčuje samotné Písmo, když nazývá Ducha Svatého někdy „Ducha Otce“ nebo „Ducha Božího“, jindy „Ducha jeho Syna, Ježíše Krista“. Duch Svatý je tedy vzájemným společenstvím Otce a Syna, je zřídlem každého společenství a každé komunity. Na základě této své trinitární povahy je rovněž zdrojem společenství mezi námi a Bohem: „Otec a Syn chtěli, abychom měli společenství vzájemně mezi sebou, a také spolu s nimi skrze toho, kdo je v jejich samotném středu společenstvím, a chtěli nás přivést k jednotě skrze dar, který společně sdílí“ (sv. Augustin, Ser. 71,12,18; PL 38,454).

Osobní společenství s Bohem a společenství církve, které utváříme, vyvěrají z jediného pramene, jímž je Duch; vyvěrají ze společenství Trojice. Samotný výraz „v jednotě Ducha Svatého“, který často slýcháme během liturgie, vyjadřuje ve formě modlitby tento pohled a jakoby říká: v jednotě, kterou je samotný Duch Svatý.

Jak bylo řečeno, Duch Svatý je také radost. I o tom můžeme nalézt svědectví v Písmu: „Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého“ (Sk 13,52); „Boží království nespočívá v jídle a pití, ale ve spravedlnosti, pokoji a radosti, jaké dává Duch svatý“ (Řím 14,17); „Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj...“ (Gal 5,22). Útěcha, která se považuje za jedno z vyjádření radosti (radost ve smutku!), je tak silně spjata s osobou Ducha Svatého, že z ní Ježíš vytváří jeho vlastní jméno – Utěšitel! I tento titul vychází z vnitřního života Nejsvětější Trojice: „Nepopsatelné spojení Otce a Syna nepostrádá radost, lásku a útěchu. Tímto vzájemným zalíbením, náklonností a štěstím je uvnitř Trojice právě osoba Ducha Svatého. On je mírností a sladkostí plodícího i plozeného a naplňuje svoji svobodou a bezměrnou velkodušností všechna stvoření podle jejich možností“ (sv. Augustin, De Trin. VI, 10, 11). Spolu se svatým Ambrožem můžeme říci, že Duch Svatý je onou „Boží řekou“ (srov. Žl 46), která se rozlévá shora, od Trojice, a jejíž proudy „obveselují město Boží“, tedy církev (De Spir. S. III, 155n).

Všechny tři zmiňované charakteristiky Ducha Svatého, které používá také Písmo – dar, společenství, radost – se sbíhají ve skutečnosti, která je všechny v sobě zahrnuje: láska! Láska je tím nejvyšším darem, bez kterého by všechny ostatní dary, jakkoli drahé a vzácné, třeba mluva andělskými jazyky, neznamenaly vůbec nic (srov. 1 Kor 13,3n). Duch Svatý se označuje jako Dar právě kvůli lásce. Rovněž společenství je výsledkem lásky a neneslo by v sobě žádný hlubší obsah, kdyby v něm právě láska scházela; je totiž vzájemným sdílením a cirkulací lásky mezi osobami obdařenými rozumem a svobodou. Koneckonců, odkud odjinud pochází radost než z toho, že milujeme a jsme milováni? Láska je tím závažím, díky kterému tíhneme k místu našeho spočinutí, k odměně a radosti: každý je podněcován tíhou své touhy (srov. sv. Augustin, Vyznání XIII,9).

Pokud všechno, co se říká v Písmu o Duchu Svatém, tíhne k lásce, pak tedy nastal okamžik, abychom udělali rozhodný krok a otevřeli oči velkému zjevení: Duch Svatý je tím Bohem, o němž mluví Nový zákon, když říká: „Bůh je láska!“ (1 Jan 4,8.16). Všechno v Bohu je samozřejmě láska, ale Duch Svatý je láskou ve vlastním slova smyslu, je láskou osobní, a nejen přirozenou. Vypovídají o něm naprosto shodné skutečnosti jako o lásce, tedy že „je z Boha“ (srov. 1 Jan 4,7): „vychází z Boha“, ale není „zrozená“ z Boha.

Co je tedy, či lépe „kdo“ je tedy tou Boží láskou, která nám byla vylita do srdcí skrze Ducha Svatého (srov. Řím 5,5)? Nikdo jiný než samotný Duch Svatý osobně! Nevlévá do srdcí něco cizího, ale sebe samotného; ne nějakou vnější věc, ale sebe jako osobu: „...přebývá u vás a bude ve vás“ (Jan 14,17). Na prvním místě se zde nejedná o naši lásku k Bohu, ale o lásku, kterou má Bůh k nám. Nejde o schopnost milovat, ale nechat se milovat a být milováni (srov. 1 Jan 4,10).

My milujeme Boha právě v Duchu Svatém. Ztotožňuje se s námi do té míry, že používá dokonce náš hlas, aby mohl volat: Abba, Otče! (toto volání se vztahuje k nám, ale ne k němu, poněvadž není „synem“ Otce, ale jenom „vychází“ z Otce). Bez něj každý, kdo vzývá Boha „Abba“ a oslovuje druhého člověka „bratře“, volá naprázdno.

Duch Svatý je „místem“ lásky k Bohu a bližnímu (jedno nemůže existovat odděleně od druhého!). Tato dvě největší přikázání jsou v něm propojena, a proto o něm můžeme mluvit jako o „novém“, „duchovním“ či „vnitřním“ zákoně. Židé slavili o Letnicích připomínku daru Zákona (srov. Ex 19,1n); my ve stejný den slavíme příchod Ducha Svatého! A také podle toho můžeme poměřovat odlišnost mezi Starým a Novým Zákonem: tenkrát to byl Zákon vepsaný na kamenné desky, který ukazoval a zjevoval hřích člověka. Pro nás je tento Zákon vepsán do srdcí, a nejenže umožňuje dobro vidět, ale také ho uskutečňovat.

Abychom tedy naši dnešní úvahu zakončili, pokusme se shrnout, kým je „pro nás“ Duch Svatý. Je „novým srdcem“ (srov. Ez 11,19), srdcem z masa darovaným vykoupenému člověku Kristem, aby byl schopen nechat se milovat Bohem, milovat Boha a ostatní bratry. Je pro nás skutečně tím „nejvyšším darem“, darem, který v sobě zahrnuje každou možnou radost a společenství.

Jak velkým zármutkem – ale také odpovědností! – je, po všem řečeném, neschopnost milovat, tvořit společenství a žít v radosti!

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA

 

Ilustrační foto Efraim Stochter

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.