Eucharistie mezi přirozeností a milostí (17. neděle v mezidobí B)

23.7.2018

Eucharistie mezi přirozeností a milostí (17. neděle v mezidobí B)

2. kniha Královská 4,42-44;
Efesanům 4,1-6;
Jan 6,1-15


 

Počínaje dnešní nedělí liturgie přerušuje četbu z Markova evangelia a na jeho místo řadí dlouhý úryvek z Janova evangelia, přesněji onu slavnou 6. kapitolu, která obsahuje vyprávění o rozmnožení chlebů a Ježíšovu eucharistickou řeč v synagoze v Kafarnaum. Toto má pochopitelně praktický význam. Markovo evangelium je totiž nejkratší ze všech, a proto nestačí k vyplnění všech neděl liturgického roku, proto jsou některá období doplněna Janovým evangeliem, jemuž není vymezen žádný zvláštní liturgický cyklus. Důsledkem toho budeme mít po čtyři následující neděle příležitost rozvíjet tematickou katechezi zaměřenou na Eucharistii.

Dnešní evangelijní úryvek o rozmnožení chlebů na první pohled nic zjevného o Eucharistii neříká, je však předpokladem pro pochopení toho všeho. Je obecně známo, že Jan pojí Eucharistii k události rozmnožení chlebů, zatímco ostatní evangelisté ji spojují s vyprávěním o poslední večeři a Ježíšově smrti. Mezi nimi ale není v žádném případě protiklad; jednoduše, jeden z nich vidí Eucharistii na základě znamení (chléb), další pak ji propojují s událostí, kterou označuje. Všechna jejich vyprávění se však zakládají na historickém vyprávění, protože jde stále o téhož Ježíše, jenž přislíbil a vysvětlil, co je Eucharistie v Kafarnaum, a potom ji ustanovil při poslední večeři. Tyto různé teologické pohledy na Eucharistii, které vidíme u Jana a synoptiků, se nakonec setkávají při kontemplaci Beránka obětovaného na kříži, jenž představuje tu poslední skutečnost všech znamení, včetně poslední večeře.

Co nám vlastně chce říct evangelium, když nás přivádí k pochopení Eucharistie prostřednictvím vyprávění o rozmnožení chlebů? – Jednou z výpovědí je to, že milost předpokládá přirozenost; že vykoupení nijak neruší ani neničí stvoření, ale staví na něm. Jinými slovy, chce nám říct, že v Eucharistii se nachází kontinuita a podivuhodná harmonie mezi materiální skutečností a duchovní milostí. Ten, kdo nemá žádnou zkušenost s lidským jídlem, hladem, pokrmem, s lámáním, dělením se o chléb a společným stolováním, nikdy Eucharistii nepochopí. Proto církev nedává (nebo poměrně brzy přestala dávat) Eucharistii malým dětem, ale čeká na to, až sami prožijí osobní zkušenost s pokrmem.

Byli jsme z teologie zvyklí vysvětlovat Eucharistii pomocí termínu transsubstanciace. Co však tento pojem znamená? – Jistě ne to, že by se znamení chleba a vína naprosto vytratila a přenechala místo tělu a krvi Krista. Říká se, že svátosti působí to, co označují (significando causant); jestliže tedy naprosto zrušíme znamení, zrušíme i svátost; bylo-li by znamení pouze fiktivní (pouze akcident, dodatek), pak by svátost riskovala, že bude postavena jenom na fikci (eucharistický dokétismus), což je v rozporu s realistickým způsobem Božího jednání, které je vyjádřeno vtělením.

Znamení tedy zůstává; jakým způsobem, to se dá jen obtížně vyjádřit aristotelskými pojmy substance a akcident (podstata a případek), které nejsou vhodné pro vyjádření duchovních skutečností, jimiž jsou svátosti. Znamení zůstává, ale je „pozvednuto“ (podobně jako milost pozvedá přirozenost); v jistém smyslu můžeme prohlásit, že se proměňuje. Čeho je chléb znamení (a podobně také víno) před proměňováním? – Je znamením plodnosti země, lidské práce, starostlivosti otce rodiny, pokrmu, jednoty těch, kdo ho společně jedí. Čeho je chléb znamením po proměňování? – Je znamením Ježíšovy oběti, jeho nekonečné lásky k člověku, duchovního pokrmu a jednoty Kristova těla.

Tyto významy představují „realitu“ chleba a Eucharistie. Skutečnost chleba není jen tím, co se objeví pod výzkumnými nástroji chemika; chemik znající jeho molekulární složení („podstatu“ chleba!), patří k těm, kteří toho o chlebu vědí hodně málo; s jistotou méně než zemědělec, který pro něj pěstuje obilí, nebo hladové dítě, které dostává chléb z rukou své maminky. Totéž platí také o Eucharistii: její skutečnost (reálná přítomnost) nemůže být redukována pouze na nějakou „věc“ (res) nebo nějakou „podstatu“; bylo by to podobné jako chtít chápat slunce odděleně od světla, jež z něho vychází.

Duchovní významy (Kristova láska, účast na jeho smrti a vzkříšení, jednota církve) patří k integrální součásti „skutečnosti“ Eucharistie. Patří k ní, avšak nevyčerpávají ji! V tajemství Eucharistie dochází k něčemu mnohem hlubšímu a neprozkoumatelnému, co je schopna přijmout pouze víra. V něm se skrze slova proměnění a silou Ducha Svatého uskutečňuje stejná původní událost smrti a vzkříšení Krista, který se „osobně“ zpřítomňuje, tedy v osobě toho, kdo uskutečnil tuto událost – Ježíš Kristus, Syn Boží, jenž se stal člověkem. Jinými slovy, přirozenost zde nepřijímá jenom milost (jako voda při křtu), ale samotného Původce a Dárce milosti. Celý symbolický a duchovní význam Eucharistie spočívá na tomto jistém základě, co víc, odvíjí a otvírá se z něho jako ze svého ohniska.

 

Nyní se pokusíme načrtnout praktické důsledky této eucharistické teologie.

Tím prvním je toto: Jestliže je Eucharistie tak neoddělitelně zakořeněna v přirozené skutečnosti chleba a hostiny, pak by bylo hluboce zkreslující udělat z ní rituál naprosto oddělený od každodenní zkušenosti, stylizovaný rituál, který pod záminkou, že chce zdůraznit její tajemný a nadpřirozený charakter, vědomě smazává každou analogii s přirozenou skutečností obyčejného pokrmu a hostiny, s každou tělesností a existenciálním realismem. K tomu však bohužel došlo během staletí, v nichž byla Eucharistie rituálem slaveným latinsky, zahaleným rouškou ticha a gesty kněží, podstupujících zevrubné studium.

V prvních dobách života církve byla Eucharistie tak blízká životu, že posvátný rituál a bratrské stolování bylo slaveno společně a označováno stejným pojmem agapé (srov. 1 Kor 11,17nn); někdy je dokonce obtížné rozlišit, o které z těchto dvou věcí se vlastně v daných souvislostech hovoří (například v úryvku o emauzských učednících).

Jistě, nesmíme přehánět ani v opačném směru, tedy přílišné sekularizaci eucharistického znamení. V eucharistickém slavení bychom se měli snažit nalézt rovnováhu mezi věrohodností a slavnostností, mezi spontánností a liturgickou obřadností; jednoduše mezi přirozeností a milostí.

O takové setkání mezi Eucharistií a životem by se mělo usilovat v obou směrech. Má-li se Eucharistie na jedné straně přiblížit životu, musí na straně druhé život tíhnout k Eucharistii, neboli každodenní pokrm, který jíme společně v rodinách nebo společenstvích, se musí stát určitým způsobem náboženským gestem, který na Eucharistii připravuje.

Na Eucharistii určitě příliš dobře nepřipravuje stále rozšířenější zvyk v domácnostech, že jí každý v jinou dobu; vezme si z ledničky, co chce, a pojí bez ohledu na ostatní. Jíme u „oddělených stolů“ s očima upřenýma celou dobu na televizní obrazovku. Moderní způsob života to všechno někdy vyžaduje, bylo by však dobré a potřebné nenechat se převálcovat těmito zvyklostmi a najít si alespoň jednou denně příležitost ke společnému setkání u jídla, při němž se můžeme také společně pomodlit nebo poprosit o požehnání. Ježíš onoho dne vzal chleby „vzdal díky a rozdělil je sedícím“: co nám brání, abychom totéž mohli konat v našich křesťanských rodinách? Touto cestou se ubírají mnohé rodiny a zjišťují, že to velmi napomáhá k tomu, aby se měli více rádi, odpouštěli si a zůstávali v jednotě.

„Když se najedli, řekl Ježíš učedníkům: Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar.“ Ve světlo toho, co nám Boží slovo až do tohoto okamžiku sdělilo, je možné chápat novým způsobem také tento důležitý detail celého vyprávění.

Co znamená výzva colligite fragmenta („sesbírejte zbylé kousky“)? – Myšlenky se tu samy od sebe rozbíhají k evangelijnímu doporučení darovat to, co přebývá chudým (srov. Lk 11,41), k nutnosti učinit přítrž plýtvání zdroji, k němuž v některých bohatých konzumních společnostech dochází – tu naší pochopitelně nevyjímaje – abychom se pak nemuseli setkávat s tím, že jsou mezi námi lidé mající o všechno nouzi. To, co jsme řekli, je skutečně pravdivé, a už jsme o tom ostatně hovořili při jiné příležitosti (srov. 18. neděle ročního cyklu A), nestačí to však. Nemůžeme zůstat pouze u „tělesné“ stránky, která sama o sobě, jak říká Ježíš, nehraje žádnou roli a nezachycuje skutečný význam gesta, jež nám Ježíš odkázal a je, tak jako všechno ostatní od něho, duchovní (srov. Jan 6,63).

Jestliže existuje mezi přirozeností (rozmnožení obyčejného chleba) a milostí (Eucharistie) souvislost, na kterou jsme poukazovali, pak také gesto sesbírání zbytků nemá jenom materiální a sociologický význam, ale také hluboký smysl duchovní. Chce se jím vyjádřit, že Eucharistie nemá význam pouze pro ty, kdo ji přijímají, ale musí jí být dost i pro ty, kdo zrovna nejsou přítomni, jsou daleko, pro celý lid (dvanáct košů podobně jako dvanáct kmenů Izraele, jako dvanáct kmenů nebeského Jeruzaléma!). Už tomu není jako při sbírání many na poušti, kdy si každý nasbíral tolik, aby mu vystačilo na den (srov. Ex 16,4); zde je zapotřebí nasbírat i pro bratry a do dalších dnů. Plody Eucharistie jsou nevyčerpatelné, jsou pro všechny. Kdo se účastní rozmnožení, ten se potom musí rozdělit s bratřími o sílu a světlo, jež načerpal; má se sám stát chlebem, který se láme, tedy eucharistií. Nic se nemá ztratit nebo vyhodit! Ona forma duchovního plýtvání, kterou je egoismus a individualismus, je odsouzená jako jedna z hlavních příčin neúčinnosti mnohých eucharistií. Pro Ježíšovu Eucharistii platí stejný zákon – agapé; uskutečňuje se proto, aby se mohla sdílet, rozdávat, rozlévat se od jednoho ke druhému; kdo ji přijímá, ten se musí připodobňovat Ježíši, stávat se jako on darem pro druhé.

Toto světlo Božího slova nám Pán daroval pro slavení dnešní nedělní Eucharistie. Mše svatá nám nyní nabízí podivuhodnou příležitost hned toto světlo zakusit; zakoušet je skrze prožívání této naší Eucharistie v celé pravdě jejích znamení (oběť, proměnění, lámání chleba, pozdravení pokoje a přijímání) a otevřením se pro všechny bratry, kteří tu s námi sice nejsou přítomni, ale čekají na „zbylé kousky“.

 

Převzato  z knihy: Slovo a život B
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: 
KNA

VIDEOÚVOD k liturgii této neděle.

 

 

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.