Evangelijní pokora (22. neděle v mezidobí C)

26.8.2019

Evangelijní pokora (22. neděle v mezidobí C)

1. čtení: Sirachovec 3,19–21.30–31 (řec. 17–18.20.28–29)
2. čtení: Židům 12,18–19.22–24
Evangelium: Lukáš 14,1.7–14



 

 

Dnešní Boží slovo se celé točí kolem následující věty evangelia: „Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ První čtení by se mohlo chápat jako předehra k tomuto tématu: „Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi.

Toto učení o pokoře se k nám dostává v konkrétních vyobrazeních evangelijního podobenství o místech u stolu na hostině. Je důležité dobře pochopit smysl a cíl tohoto podobenství. Na první pohled by se skutečně mohlo zdát, že se zde Ježíš snaží nastavit určitou normu slušného chování u stolu nebo lidské moudrosti, anebo přímo jemného kalkulování (vyber si poslední místo, a tak tě přesunou, abys mohl být mezi prvními!). To byl opravdu význam, který svého času přisuzovali rabíni pravidlu z knihy Přísloví 25,6–7: „Nechlub se před králem a nestav se na místo knížat, neboť bude lépe, když ti řeknou: Vystup sem nahoru, než abys byl před vladařem ponížen.“ V Ježíšových ústech se však radikálně mění perspektiva, a také slovo přirozené moudrosti se proměňuje ve „slovo věčného života“. Hostina, o které se snaží Ježíš hovořit, je eschatologická hostina Božího království. Mezi výběrem místa ze strany pozvaných a zásahem pána domu, který poroučí, jestli se má dotyčný posadit dopředu anebo dozadu, se nachází „skok“ z tohoto života do „jiného“ života; je mezi nimi univerzální soud. Vztah pána domu a hosta není vztahem mezi člověkem a člověkem, ale mezi Bohem a člověkem, což dává celému podobenství naprosto jinou dimenzi a důležitost.

Celé podobenství Ježíš uzavírá slovy: „Kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Co to však znamená ponížit se? Pokud bychom tuto otázku položili skupině křesťanů, dostali bychom určitě mnoho různých odpovědí. Někdo z manželů by řekl: nedělat ze sebe svévolného pána domu, mlčet a ustupovat. Nějaká manželka by mohla říci: vyhovět prosbě manžela, mlčet a ustupovat. Některá z dívek by řekla: nebýt marnivá a domýšlivá; kněz by řekl, že to znamená naslouchat a mluvit s tou největší pokorou uvnitř sebe samotného, uznat se hříšníkem a činit pokání. Všechny tyto odpovědi v sobě obsahují něco pravdy, ale to nestačí. Kloužou po povrchu, protože se nedotýkají pravého jádra problému.

Abychom mohli odhalit, co je to pravá pokora a ponížení, musíme se jako vždy ptát Ježíše. A Ježíš říká: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29). Tato Ježíšova věta nás udivuje, musí nás udivovat, a tak se ptáme, v čem spočívá Ježíšova pokora a poníženost? V celém evangeliu bychom asi sotva na jeho rtech uslyšeli třeba jen minimální doznání viny, namísto toho pevným hlasem říká: „Kdo z vás mě může usvědčit ze hříchu?“ (Jan 8,46). Ano, Ježíš říká Otci: „Confiteor tibi Pater,“ ale v jeho ústech slovo „vyznávám se ti“ neznamená „obviňuji se“, nýbrž „chválím Tě“. Ježíš je pravděpodobně jediný člověk, který kráčel po této zemi, aniž by připustil, že se kdy zmýlil, a to ani ve svém nitru, aniž by žádal po někom odpuštění, a to ani po Bohu. Jeho svědomí bylo průzračné jako krystal. To je skutečně impozantní důkaz jeho božsko-lidské jedinečnosti.

A přesto říká: Učte se ode mě, neboť jsem pokorný. Pravděpodobně je tedy pokora něčím jiným, než co si obvykle představujeme. Její podstatu skutečně odhalíme, když se budeme lépe dívat na Ježíšovo jednání a skutky. Co dělal Ježíš proto, aby mohl být pokorný? Ježíš se ponížil, sestoupil: ne skrze slova nebo city, ale skrze vlastní skutky. Jeho pokora se projevila už tehdy „na počátku“, kdy, přestože byl rovný Bohu, nijak na tom nelpěl, ale „sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí... ponížil se a byl poslušný až k smrti“ (Flp 2,6–8). Během svého života byl vždycky v jednotě s tímto rozhodnutím: on, Mistr, se snižuje a umývá nohy učedníkům, chová se a jedná jako „ten, který slouží“. Nedělá nic jiného než, že sestupuje, sestupuje a sestupuje až k tomu nejnižšímu bodu, k hrobu, kam ho přichází vyzvednout Otec, který ho posléze pozvedá na nebesa a činí z něj hlavu veškerenstva a všechno klade k jeho nohám. Jen se podívejme, jak sám Bůh naplňuje své slovo: „Kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Od tohoto okamžiku znamená být pokorný jednu velmi jednoduchou věc: „mít v sobě stejné smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (srov. Flp 2,5), chovat se a jednat stejně jako Ježíš.

Dnes se nám otevírá brána k novému porozumění toho, co znamená evangelijní pokora. Pokora je především otázkou skutků, rozhodnutí, konkrétních postojů, a ne způsobů smýšlení a mluvení o sobě samotném. Slovo, které využívá Nový zákon pro vyjádření aktu ponížení (řec. tapeinó), znamená doslova: tíhnout dolů, udělat se malým, snížit se. Pokora je ochota a připravenost sestoupit a snížit se k bratřím, je vůlí ke službě, a to ke službě z lásky, a ne ze své vypočítavosti nebo pro nějakou výhodu či slávu, které by z toho mohly pramenit.

Pokora je velkodušnost a bezpodmínečnost: druhá část dnešního evangelia osvětluje tato slova, i když zjevně pojednává o něčem odlišném. Když připravuješ hostinu, říká Ježíš, nezvi bohaté, krásné a mocné, kteří se ti mohou později odvděčit, ale pozvi chudé, kteří nemají nic, co by ti mohli dát na výměnu. Zde dobře vidíme, že evangelijní pokora není ničím jiným než zvláštním projevem agapé, tedy darující se lásky, o níž hovoří svatý Pavel ve svém slavném hymnu (srov. 1 Kor 13,4). Říci, že láska je trpělivá, nevychloubá se, nenadýmá a neopomíjí dobré skutky, znamená říci, že láska je pokorná, a že tudíž pokora je láskou. Být pokorný podle Ježíšova vzoru znamená ztrácet se, darovat se zdarma. Znamená to nežít sám pro sebe, ale pro druhé, tedy nesnažit se přivést všechny ostatní k sobě samotnému (omezovat je nebo z nich dokonce dělat otroky či předměty vlastní chlouby), ale usilovat o přiblížení a přinesení sebe ke druhým. Proto je možné tvrdit, že chlubení, hledání vlastního potvrzení a slávy jsou v protikladu k pokoře: poněvadž jí upírají její bezpodmínečnou darovanost: „Ti už svou odplatu dostali“ (Mt 6,2).

V nás pokora získává málokdy (nebo téměř nikdy) takto čistou podobu. Obvykle slouží jako léčivý prostředek a pomoc, jako reakce na pýchu a protiváha hříchu. My nikdy nesestupujeme ze skutečné výšky (jako to učinil Ježíš), ale z falešné výšky, do které jsme se sami chybně vyzvedli díky své pýše, domýšlivosti nebo hněvu. Pokora je v nás proto tedy rovněž „negativní“ ctností, poněvadž napomáhá k „popření“ a odvolání toho, v čem jsme pochybili. Přináší nutně přiznání a vyznání hříchu, na rozdíl od toho, čím byla u Ježíše. V tomto smyslu je i pro nás pravdivým tvrzení, že pokora je pravdou. Svatá Terezie z Avily píše: „Jednou jsem dumala nad tím, proč Bůh miluje tolik pokoru, a napadlo mě náhle, bez jakékoliv předešlé úvahy, že tomu tak musí být, protože on je svrchovaná pravda, a že pokora je pravda“ (Hrad v nitru, VI,10,7). Také svatý Pavel mluví o pokoře tímto způsobem: „Když si někdo o sobě myslí, že něco je, a zatím není nic, klame sám sebe“ (Gal 6,3). Mohli bychom to vyjádřit následovně: pyšný člověk je lhářem. Apoštol nám občas představuje pokoru jako umírněnost a střídmost, vybízí tedy k tomu, abychom se vnímali zdravě, spravedlivě a realisticky: „Nikdo ať o sobě nemyslí více, než co se patří myslet, ale skromně ve shodě s tím, v jaké míře udělil Bůh každému víru... Nedychtěte po věcech vysokých, ale spíše se sklánějte k věcem obyčejným. Nemyslete si, že jenom vy jste moudří“ (Řím 12,3.16).

Pokora v nás tedy představuje aspekty negace a popření. Tyto aspekty jsou však druhotné a v podstatě zaviněné hříchem. Zásadní životní pokoru jsme odhalili u Ježíše. Možná, že bychom měli ale udělat krok kupředu i vzhledem k Ježíšovi: Ježíš neměl žádné osobní hříchy, kterých by mohl litovat a pokořit se, to je pravda, nesl však naše hříchy, které přijal na sebe! Pokora v čistém ryzím stavu je ta, kterou můžeme pozorovat u Boha, v Trojici. Bůh sám je pokora! Velmi mě překvapilo, když jsem přednedávnem četl v jedné modlitbě svatého Františka, uchované jako rukopis v Assisi, tato slova: „Ty jsi trojí a jediný, Pane Bože. Ty jsi láska, ty jsi moudrost, ty jsi pokora.“ A tak jsem se ptal, co to tedy vlastně znamená, říkat o Bohu, že je pokora. Teď si myslím, že jsem to pochopil: Bůh je pokora, protože v pozici, v níž se nachází, nemůže udělat nic jiného, než se ponížit a sestoupit; vystoupit už nemůže, protože nic vyššího nad ním už není! Potom jsem si vzpomněl, že tato myšlenka byla drahá také církevním Otcům, tedy ještě před svatým Františkem. Místo aby hovořili o Boží pokoře, využívali pojmu „blahovůle“ (synkatabasis) Boží, což je v podstatě totéž. Pokaždé, když Bůh „vychází“ ze sebe samotného, uskutečňuje něco „ad extra“ a jde směrem k člověku, realizuje akt pokory: stvoření je aktem pokory, inspirace Písma, přizpůsobení se lidské řeči, je aktem pokory, Vtělení je tím nejvyšším výrazem Boží pokory, Letnice – „sestoupení“ Ducha – jsou také aktem pokory. Pokaždé, kdy k nám Bůh přichází a navštěvuje nás svou milostí, nedělá nic jiného, než že se k nám „blahovolně sklání“ a realizuje skutky pokory. Voda je tedy tím nejlepším symbolem pokory, poněvadž v pozici, ve které se nachází, tíhne vždycky stéci dolů a sestoupit, zaujmout tu nejnižší pozici: „Buď chválen, můj Pane, za sestru vodu, která je velmi užitečná a pokorná, vzácná a čistá“ (sv. František).

Bůh je pokora: to je skutečně jedna z nejšťastnějších definic Boha. Objevili jsme tedy touto cestou také ten nejhlubší důvod a základ pokory, ono „proč“ je zapotřebí pokořit se: proto abychom mohli být „dětmi svého Otce“, jak říkával Ježíš, a napodobovali Boha, abychom něco „pochytili“ od Otce, jak se říkává mezi lidmi o dětech. Jinými slovy, aby do nás mohl proudit jeho život, a ne onen „jiný“ život“ (život Satana, který zná naopak pouze opačný pohyb – vystupování a vyvyšování: „Vystoupím až do nebe...!“).

Nyní si můžeme položit otázku, co je to pokora, z jiného hlediska. Je postojem vůči nám samotným, vůči druhým, anebo jde o postoj před Bohem? Odpověď zní: jedno i druhé společně! Opět odkrýváme nečekanou příbuznost mezi pokorou a láskou: i láska (caritas) se uskutečňuje skrze dvě velmi úzce propojená přikázání, stejně jako dvě brány, které se otevírají a zavírají společně: Milovat Boha celý svým srdcem a milovat bližního jako sebe sama. Stejná věc platí i pro pokoru: první pokorou je být pokorný před Bohem, druhou pokorou je být pokorný před bližním.

Být pokorný (pokořený) před Bohem – o tom hovoří mnozí proroci, žalmy a především evangelium – znamená být „Hospodinovi chudí“, tedy jemu odevzdaní, bez nároků a okázalostí, ale s velkou důvěrou stát před ním. Znamená to být dětmi v jeho náruči (stát se dětmi je náš způsob, jak se ponížit a sestoupit). Všechny tyto vnitřní postoje ale nejsou věrohodné (to ale ostatně nevíme nikdy s určitostí, zda ano, nebo ne), dokud se neodrazí a nepřevedou do postojů směrem k bratřím. V této souvislosti bychom mohli vyslovit stejnou myšlenku, jakou Jan předkládá o lásce: „Pokud nejsi pokorný k bratru, kterého vidíš, jak můžeš být pokorný k Bohu, kterého nevidíš?“ (srov. 1 Jan 4,20). Tedy: Nemůžeš sloužit, snížit se a ustoupit před Bohem, který to nepotřebuje a je naprosto jiný než ty, ale on se ti nabízí a dává v bratru. Učiň mu to, co nemůžeš udělat Bohu; nemůžeš umývat Bohu nohy, tak je umyj bratřím!

Existují osoby – a my mezi ně určitě patříme – které jsou o sobě schopné povědět všechno možné zlo, a které si to nechají říci i od Boha: překrásné zpovědi, upřímné, pokorné a plné duchovní chudoby. Jakmile se však někdo odváží na jeho zlé skutky poukázat, nebo ukáže, že bere naše vyznání Bohu vážně, pak létají jiskry. Nežijeme skutečnou pokoru; pokora totiž spočívá na rovnováze mezi způsobem existence s Bohem (pokora srdce) a způsobem existence s lidmi (pokora skutků). Nemůžeme se považovat za pokorné, aniž bychom v jistém smyslu prošli ponížením a pokořením. Světci se nijak nemýlili, když velmi vyzvedali důležitost „praxe pokory“, přičemž rozlišovali mnohé stupně na cestě k ní.

Hodnota pokory, kterou jsme se snažili odhalit, se zdá být tou nejradikálnější antitezí vůči moudrosti světa. Zde se evangelium skutečně situuje až na „druhý břeh“. Svět vyzvedá hrdost, pýchu, výstup, a ne sestup, prosadit svou cestu na úkor druhého, a ne ustoupení před druhým. Víme, z čeho vychází tato druhá opačná logika! Můžeme se pokusit ukázat na příklady této rozdílnosti mezi evangelijní a světskou logikou ve dvou oblastech: ve společenském životě a v rodinném životě.

Ve společenském životě dnes vládne prospěchářství a soutěživost, které často překračují jakoukoli hranici a stávají se agresivními až násilnými. Tyto způsoby se prosazují v práci, kariéře, politice: vítězí prostě ten, kdo má ostřejší lokty. Pomysleme však na to, jak by vypadala společnost, v níž by vládla evangelijní logika: Byla by to snad společnost odevzdaných a rezignovaných, odříkajících si a liknavých, bez jakéhokoli životního náboje? Ne, každý by měl být podněcován využít co nejlépe svůj talent inteligence, slova, vynalézavosti, ale – a zde se nachází rozdíl – dělal by to ve službě bratřím, a nejen sám pro sebe, a navíc pro sdílení radosti Boží, která je postavena na obdarování. „Silní“ by nabídli svou sílu k dispozici slabým a nebylo by proto tolik obětí, tolik ubohých, odsouzených pouze ke snášení, tolik lidských trosek.

V rodině: myslím, že Bůh vynalezl pokoru také pro záchranu manželství. Pýcha, ješitnost a trvání na svém jsou smrtelnými nepřáteli lásky, kteří přivádějí k rozvodům, nejprve na rovině srdce, a potom také v konkrétním životě. Říkávám, že pokora je jako mazivo, které rozpouští rez a odstraňuje opotřebení hned v zárodku. Zabraňuje, aby se vytvořily usazeniny roztrpčení a zdi ticha, které se pak těžce odbourávají. Když tě někdy napadnou slova: „Proč bych měl být tím, kdo se vždycky podřídí, já?“, pomysli na to, kolikrát se Bůh podřídil a ustoupil tobě, kolikrát ti odpustil a znovu započal dialog, který jsi ty ukončil hříchem! Tato slova napsal apoštol Pavel manželům, platí však rovněž pro jakýkoli typ komunity, včetně společenství křesťanů: „Projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému“ (Kol 3,12–13).

Říkal jsem, že manželství se často podaří zachránit díky pokoře. Musím však dodat ještě druhou věc: manželství se rodí z pokory! Zamilovat se do druhé osoby je tím nejradikálnějším aktem pokory, jaký si jenom dokážeme představit. Znamená to vyjít ze sebe, sestoupit k druhému v pozici prosby a žebrání skrze skutky, kterými se vyjadřuje více či méně toto: Daruj mi také své bytí, protože mé už mi nestačí! Každé vlákno a buňka naší existence jako by chtěly říci a přiznat, že člověk si sám sobě nestačí, ale že se naplňuje skrze darování. Bůh, jak je vidět, vepsal pokoru i do samotného těla muže a ženy. Musíme však být opatrní: s postupnými léty a vychladnutím lásky může skutečně dojít k tomu, že chceme nechat druhého hezky „zaplatit“ ten náš prvotní akt pokory tím, že mu zasazujeme rány všech možných druhů ponížení a pokoření, jako bychom se mu chtěli pomstít za to, že jsme ho potřebovali a stále ho potřebujeme. Jsou to znamení naší děsivé bídy a zmatků, které v nás zůstaly po hříchu. Na počátku tomu tak nebylo!

Ještě poslední slovo k plodům pokory. Jsou skutečně nespočetné a překrásné. Pokora je základem všech ctností. Svatý Augustin říká: „Čím větší stavbu svatosti chceš vybudovat, o to hlubší základ pokory musíš vyhloubit.“ Pokora je solí svatosti, protože ochraňuje každou ctnost před nebezpečím zničení skrze marnivost.

Dotknu se jenom plodu pokory, který osvětlilo první čtení. Pokorný člověk je milován lidmi a před Pánem nalezne milost. Pokora nám otevírá cestu pro Boží lásku a dělá z nás jeho „benjamínky“. Bůh vzdoruje pyšným, ale věnuje svou přízeň pokorným (srov. 1 Petr 5,5). Bůh „nahlíží“ na pokorného a Boží pohled je naším životem: „Ke komu nakloním svůj pohled? Laskavě pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu sklíčený“ (Iz 66,2). Všechno ostatní – nebe a země – již patří Bohu, ale pokora je vynikajícím plodem, který se nemůže objevit na žádném místě vesmíru, pouze v srdci svého stvoření, které učinil svobodné.

Pokora nám působí také lásku od druhých lidí (i když to samozřejmě není důvod, proč by se měla pěstovat pokora). Lidé nerozumí pokoře, ale instinktivně chápou a milují ty, kdo jsou pokorní, mírní, prostí a nezištní. Pokora odzbrojuje; ani ta nejlepší sebeobrana nezmůže tolik, co malý akt pokory.

Žalm 131 opěvuje pokoj pokorného; je to skutečně perla, kterou si dnes necháme na závěr:

Hospodine, mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči, neženu se za velikými věcmi pro mě nedostižnými (pokora je střízlivostí).

Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně; jako dítě, tak je má duše ve mně (pokora znamená učinit se dítětem).

 

 

Převzato  z knihy: Slovo a život
Autor:  Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA

VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.