Hledejte Boha (4. neděle v mezidobí A)

23.1.2017

Hledejte Boha (4. neděle v mezidobí A)

1. čtení: Sofoniáš 2,3; 3,12-13
2. čtení: 1. list Korinťanům 1,26-31
Evangelium: Matouš 5,1-12a

 

 

LECTIO

K prvnímu čtení

Biblický text: Hledejte Hospodina, všichni pokorní v zemi, kteří jednáte podle jeho výroku. Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru, snad se skryjete v den Hospodinova hněvu. Uprostřed tebe zanechám lid pokorný a chudý. Budou hledat své útočiště v Hospodinově jménu ti, kdo zbudou z Izraele. Už nebudou konat nepravost, nebudou lhát, v jejich ústech se nenajde podvodný jazyk. Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit.

Prorok začíná slovy hrozeb hříšníkům. Pak mění rejstřík a obrací se k „dobrým“ tónem, který se hodí k promluvě o blahoslavenstvích, charakteristické pro dnešní bohoslužbu slova. Pobídka: „Hledejte Hospodina“ se osvětluje výzvou „hledejte spravedlnost, hledejte pokoru“ (2,3). Znamená to vyhnout se projevům násilí vůči lidem a před Bohem přestat být „sám se sebou spokojený“. Pokud se lid bude takto chovat, snad se mu zdaří uniknout vyhnanství, které mu dramaticky hrozí. „Snad“ – proto, že prorok nechce – a ani nemůže – dát záruku. Exilu se pravděpodobně nedá vyhnout a lid bude muset tuto smutnou zkušenost podstoupit. Hospodin však má na mysli jistou útěchu. Především platí jeho závazek, že ponechá ty, „kdo zbudou“, čili nepatrnou část, která bude jako výhonek nového, pokorného a chudého lidu (srov. 3,12). Tyto ctnosti mají význam především duchovní a charakterizují lidi, kteří vzhlížejí k Hospodinu, kterého pokládají za jedinou hodnotu, na níž závisejí a jíž poměřují všechny ostatní. Otvírá se cesta, aby mohlo projít Ježíšovo poselství o blahoslavenstvích.

K druhému čtení

Biblický text: Jen se podívejte, bratři, komu se u vás dostalo povolání! Není tu mnoho moudrých (lidí) podle lidských měřítek, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. A přece: ty, které svět pokládá za pošetilé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné, a ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou „něco“, aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet. A od něho pochází to, že jste spojeni s Kristem Ježíšem. Jeho nám Bůh poslal jako (dárce) moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení. Tak se splnilo, co je v Písmu: „Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.“

Tato rozprava o pravé moudrosti byla adresována společenství v Korintě, které bylo slávou a bolestí apoštola Pavla. Řekové obdivovali a pěstovali moudrost, kterou chápali jako zkoumání, uvažování, porovnávání, tedy jako systematické myšlení. Aniž by lidskou moudrostí pohrdal, považuje ji Pavel za omezenou a především neschopnou radikálně změnit člověka. Proto navrhuje jinou moudrost, moudrost Boží, zdánlivě nelogickou a neúčinnou. A přesto „bezednou“. Tato moudrost ukazuje svou revoluční originálnost v tom, že volí „ty, které svět pokládá za pošetilé … neurozené a méněcenné… ty, kteří nejsou vůbec nic“. Jasně se to vztahuje ke Kristovu kříži, jak nám ukazuje začátek další kapitoly.Vždyť společenství se skládá ponejvíce z lidí prostých, nevzdělaných, bez vznešeného původu. Bůh nehledí na jejich urozenost, nýbrž na jejich synovství, které získali Ježíšovou smrtí a jeho vzkříšením. V něm, v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém, je zdroj opravdové vznešenosti. K němu je třeba vzhlížet, s ním je třeba být, chce-li se člověk vydat na cestu pravé a bohaté moudrosti. I toto čtení, tak jako předešlé, je výbornou ilustrací a dobrým přínosem ke správnému pochopení blahoslavenství a vrhá teologické a duchovní světlo na dnešní úryvek evangelia. 

K evangeliu

Biblický text: Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu. Tak přece pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.“

 

Blahoslavenství zaznívají v úvodu slavného horského kázání. Tato slova pronesl Ježíš ke všem a jejich naplnění považuje za možné. Ostatně o něm platí na prvním místě. Promluva tedy nepočítá s neuskutečnitelnými situacemi, ani není určena pro nějakou „elitní“ skupinu dokonalých, ani se nesnaží nabídnout jen jakousi vnitřní mravní orientaci. Kázání je konkrétní, vážné, pozitivní, ačkoli je náročné a rozhodně „revoluční“. S ohledem na jeho rozsáhlost se zmíníme jen o některých blahoslavenstvích. „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (v. 3). První zmínka o blaženosti se týká chudých. Je jasné, že pro čtenáře je to od počátku šok. První pomůcku ke správnému pochopení máme v upřesnění výrazu „chudí v duchu“, který je pouze v Matoušově textu, nikoli u Lukáše. „Chudý“ v biblickém významu je ten, kdo se vyprázdní od sebe samého, nepodlehne přesvědčení, že si vybuduje nezávislý život, a bude poskytovat stále více místa a zájmu Bohu. Chudý se nakonec ztotožní s pokorným (srov. první čtení). Je to člověk, který není ze sebe rozmrzelý, protože je otevřený vůči Bohu a ostatním. Kdo se zbaví sebe samého, aby se otevřel Božím plánům, nalezne plnost bohatství, která je nebeským královstvím. „Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni“ (v. 4). Sklíčenost je drásavá bolest, která člověka vnitřně stravuje. Proto je přirovnána k pláči. Bez ohledu na to, kdo všechno do této skupiny může patřit, nacházíme zde opravdové Kristovy učedníky, kterým leží na srdci problémy království a kteří trpí tím, že církev není tak svatá, jak by měla být, a tím, že je rozdělená a tupená. Především ale trpí a naříkají kvůli svým hříchům, které překážejí hluboké obnově nebo ji zpomalují. „Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království“ (v.10). Předmětem tohoto dalšího pohledu na blaženost jsou ti, kdo jsou „pronásledováni pro spravedlnost“. O spravedlnosti byla zmínka už ve čtvrtém blahoslavenství, kde se mluvilo o těch, kteří „lační a žízní po spravedlnosti“ (tj. po vůli Boží). Zde se námět rozšiřuje o další variantu. Byla-li předtím předmětem zájmu vůle Boží, nyní se klade důraz na stálé a pevné setrvávání v této vůli i v nesnadných a lidsky neúnosných situacích. Ježíš naplnil toto blahoslavenství jako první. Ukázal a jako učitel předvedl spolehlivou věrnost za všech okolností. Z lásky k Otci a lidem šel až do krajnosti, vypil kalich, který mu Otec připravil (srov. Mt 20,22). Blažení jsou křesťané, kteří ho umějí následovat v plné oddanosti, aniž by se vzdávali, když na ně doléhá zkouška a kříž je příliš těžký. 

 

MEDITATIO

Pro „lídra“ nového náboženství, který si chce získat sympatie a stoupence, se programové prohlášení blahoslavenství jeví na první pohled jako nesmyslné. V tom, kdo naslouchá tomuto výčtu začínajícímu vždy slovem „blahoslavení“, mohou vznikat rozporné, až protichůdné pocity. Od čisté radosti z něžného přiblížení se blaženosti až po znechucení vyvolané slovy, která jako by nepravdivě zkreslovala skutečnost. Příslib blaženosti či štěstí přichází ze všech stran a každý člověk má na blaženost svůj vlastní zázračný recept. Někdo navrhuje užívat si života až do krajnosti, vždyť je krátký a prchavý. Jen si dopřej radostí těla, jídla, lože, her, četby, přírody, zkoumání a objevování. Zkrátka nabízí se jistý druh nenasytného carpe diem. Jiný, protichůdný, pokládá touhu za pekelný stroj bolesti. Proto je třeba mít touhy pod kontrolou, aby je člověk mohl snížit na minimum a aby je mohl neutralizovat. Někteří lidé si myslí, že štěstí se získává ničením všeho, co mu překáží, a tak vedou boj s nemocemi, utrpením, se společenskou izolací a s chudobou. Jiní tvrdě odsuzují skutečnost a jsou toho názoru, že člověku nemůže opravdové a stálé štěstí zajistit nic, protože je drcen fyzickým i morálním utrpením. Nezbývá, než se smířit s bezvýchodnou situací. Jiní se uchylují ke snům. Prchají tak z tohoto slzavého údolí. Poukazují na ztracený ráj a žijí v klamu, že ho jednou možná naleznou, byť by to bylo až po smrti. I tito lidé vlastně rezignovali. Nežijí však v „předagónii“ jako předešlí, ale drží je při životě klamné iluze. Ježíš neutíká před úkolem nabídnout svůj recept na štěstí, protože dobře ví, že touha po štěstí je zakořeněna v každém člověku a náleží k jeho základním potřebám tak jako vzduch, voda, pokrm, domov, přátelé. Povězme hned, že evangelijní návod je na první pohled hazardní, zdánlivě nelogický a utopický. Avšak v jeho prospěch hovoří dva konkrétní důvody. První spočívá v přímé Ježíšově zkušenosti. Hlásá to, co žije. Druhý vyplývá z času. Dva tisíce let dějin evangelia nesnížily hodnotu těchto řádků, které po celé věky nacházely nejen přesvědčené hlasatele, ale také nadšené realizátory. Úspěšnost tohoto „receptu“, navrženého každému z nás, dokládá historie. Jaké místo zaujímají blahoslavenství v našem životě?

 

ORATIO

Pane, velice hladovíme a žízníme po radosti. Chtěli bychom být neustále šťastní. Tvá blahoslavenství v nás probouzejí nadšení, ale také nás zbavují odvahy. Vzbuzují v nás nadšení, protože v tobě vidíme učitele, který nás učí šťastně žít a dává k tomu přesné pokyny. Jsou tebou vyzkoušené a ověřily je miliony lidí, kteří se na tebe spolehli a důvěřovali ti. Navzdory módním vlnám tvé poselství postupem doby neztratilo sílu ani nebylo překonáno. I to v nás vzbuzuje nadšení. Jsme však rozpačití a poněkud ztrácíme odvahu, neboť tvůj program je velmi náročný a vyžaduje odvahu. Je pro „silné jedince“.

Díky, Pane, že nás nešetříš, že nám navrhuješ náročné cíle. Díky především za to, že jsi nám nablízku, abychom tento sen mohli uskutečnit, a že nám už dnes dáváš ochutnat svou radost jako závdavek nekonečné radosti prožívané s tebou, s Otcem a svatým Duchem. 

 

 

CONTEMPLATIO

Jak můžeme prohlašovat, že blahoslavenství jsou mapou vedoucí ke štěstí, když oslavují chudé, tiché, utlačované, lidi, kteří nejsou nic nebo kteří jsou na dně společenského žebříčku? Pokusme se zjistit některé typické vlastnosti štěstí. Musí být uskutečnitelné. Tedy reálné a konkrétní, nemá-li být zaměňováno za iluzi nebo dokonce za drogu. Ježíš vyhlašuje blahoslavenství, která mají převážně autobiografickou pečeť. Dříve než je vyhlásí, prožívá je. Opravdu, tou dobrou novinou je Kristus. On je chudý, tichý, milosrdný, tvůrce pokoje... V něm lze spatřit shodu mezi poselstvím a poslem, mezi slovy a skutky. Musí být úplné a vnitřní. Štěstí se musí dotýkat těch nejhlubších strun našeho bytí, musí zasahovat celou osobnost. Štěstí, které je pouze na povrchu, by se dalo zaměnit za paňácu, jehož povoláním je lidi rozesmát, i když v sobě nosí bolest. Skutečnost, že Ježíš se odvolává na situace, v nichž člověk trpí a ocitá se na okraji společnosti, nám má napovědět, že štěstí nemá své kořeny pouze v blahobytu: tedy mám-li se dobře, cítím-li se ekonomicky a psychologicky jistý, jsem-li respektován a ctěn, mám-li dobrý vztah k ostatním... Pokud by tomu tak bylo, neštěstí by bylo zaručené, protože naznačená situace je utopie. Dříve nebo později se v jednom nebo v druhém bodě naruší a pokazí. Musí to být dobro „určené na export“. Už bylo řečeno, že blahoslavenství jsou často otevřena navenek. Ti, kdo hladoví po spravedlnosti, milosrdní, tvůrci pokoje... Křesťanská radost není přízeň osudu, je to ctnost. Není proto možné, aby člověk štěstí spotřebovával, konzumoval, ale je třeba, aby je rozdával: „Blaženější je dávat než dostávat“ (Sk 20,35). Štěstí je trvalé dobro s perspektivou věčnosti. S výjimkou prvního a posledního jsou blahoslavenství formulována v budoucím čase. Mohou se jevit jako slib, u něhož není zaručeno, zda se splní, nebo jako únik z přítomnosti. Samozřejmě tomu tak není. Ježíš žije radostí a sdílí ji. Zpráva, kterou přináší, obsahuje úrodnou setbu štěstí. Budoucí čas tedy ukazuje, že ačkoli je blaženost přítomná v každodenním životě, její plnost bude možná teprve na úplném konci. Idea trvalého dobra dochází naplnění v posledním bodě. Pravá radost je Bůh. V prvním blahoslavenství je to vyjádřeno pojmem, který byl drahý evangelistovi Matoušovi, slovy „království Boží“. Označuje jako vládce (srov. také poslední blahoslavenství) samého Boha. Chudí jsou nazváni šťastnými, protože jsou Boží a Bůh je s nimi. Nejde o vlastnění, ale o sdílení, které je uskutečněním vnitřního vztahu. Pravá radost je tedy ve skutečnosti osobní vztah (věci nedávají opravdovou radost), založený na lásce. A jde o vztah se samým Bohem. Už dnes existuje vztah sdílení s ním, i když plnost tohoto sdílení bude teprve na věčnosti. (Z neznámého pramene). 

 

ACTIO 

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo: „Hledejte Hospodina, všichni pokorní v zemi“ (Sof 2,3). 

Převzato  z knihy: LECTIO DIVINA - Neděle liturgického mezidobí A
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: 
KNA

 

VIDEOÚVOD k této neděli najdete zde.

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.