Jeho lid a stádce, které on pase (4. neděle velikonoční B)

16.4.2018

Jeho lid a stádce, které on pase (4. neděle velikonoční B)

1. čtení: Skutky 4,8-12
2. čtení: 1. Janův 3,1–2
Evangelium: Jan 10,11–18


Ve všech třech liturgických ročních cyklech (A, B, C) je postavou, která panuje čtvrté neděli velikonoční, Kristus, dobrý pastýř; jednoduše se jí říká „neděle Dobrého pastýře“.

Bohoslužba slova nám představuje útěšnou zvěst: Pán je naším pastýřem, koho bychom se báli?

Abychom pochopili, od koho se chce vlastně Ježíš distancovat a odlišit, když polemicky říká: „Já jsem dobrý pastýř. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči“ (Jan 10,11.8), musíme se vrátit k jednomu úryvku proroka Ezechiela pojednávajícímu o pastýřích Izraele, na který se bezesporu chtěl Ježíš odvolat. Antický svět byl plný pastýřů: jednak to byli skuteční pastýři, kteří vykonávali toto tolik rodinné a důležité povolání, jednak byli jako pastýři označováni králové, vůdcové a kněží. S čím se spojoval tento titul? – O tom hovoří právě zmiňovaný Ezechiel v jedné přísné řeči proti politickým a náboženským vůdcům vyvoleného lidu (pastýřům Izraele): „Běda pastýřům Izraele, kteří pásli sami sebe! Či neměli pastýři pást své stádo? Sytili jste se mlékem, odívali vlnou, vykrmená zvířata jste si zabíjeli, ale stádo jste nepásli. Neposílili jste, co bylo slabé, neuzdravili jste nemocné, neobvázali jste, co bylo zraněné, nepřivedli zpět, co bylo rozptýlené, nehledali ztracené, násilím jste ovládli silné. Rozprchly se ovce bez pastýře, staly se potravou veškeré divoké zvěři“ (Ez 34,1–5).

Tento obraz nám před oči staví věčnou a univerzální postavu „vůdce“ mezi lidmi. To, čemu jsme naslouchali, se dá jinak nazvat jako způsob, kterým hlavy národů, vládcové a mocní stále chápali svůj vztah s lidem, svými poddanými. Jednalo se o vztah nadřazenosti a zneužívání: vyždímat z poddaných, co se jen dá, podobně jako se z ubohých ovcí chce vyzískat maximum vlny, mléka a masa, a ponechat je pokud možno stále na rovině „ovcí“, tedy slabé, nemocné, zraněné a především rozptýlené, rozdělené mezi sebou, aby je bylo možné snadno ovládnout a jednoduše jim panovat s krutostí a násilím, jak o tom vypravuje prorok.

Ježíš ve své době hořce konstatoval tuto krutou skutečnost panování, jež se zahnízdila v každém typu lidské vlády. Proto říkal, že králové národů (tedy pastýři) nad lidmi vládnou a ti, kdo mají moc ve svých rukou, si navíc nechávají říkat dobrodinci (srov. Lk 22,25). V dlouhé rozmluvě o dobrém pastýři hovoří Ježíš o těchto falešných lidských pastýřích s velkou prozíravostí: jsou naprosto zištní, vůbec je nezajímají ovce, naopak v situaci ohrožení prchají a nechávají ovce rozsápat vlky (srov. Jan 10,12). Není žádný důvod si myslet, že by se Ježíš takto dotýkal pouze vůdců zélótů, kteří dráždili vlka – tedy Římany – a následně prchali, neboť zavinili jejich příchod, ale lid nechali nést důsledky krutého nátlaku ze strany cizího vládce. Obraz je mnohem univerzálnější; vidíme hořký pohled na vládu jednoho člověka nad druhým, obraz moci chápané jako zotročení, ujařmení a zneužití slabých. Tento způsob vlády je zakořeněný v lidském egoismu, a je proto věčný. Během staletí se někdy objevila lidštější podoba vlády, někdy se panovníci odívali rouchy filantropie, ale pokud bychom hledali ve větších hloubkách, nalezli bychom pouze nepatrné množství výjimek (existovali dokonce svatí králové!). Situace se vzhledem k době, ve které žil Ježíš, příliš nezměnila. Stále bychom mohli na zemi nacházet oblasti, kde je situace ještě horší než v Ježíšových dobách, kde člověk krutě a násilně vládne nad člověkem; lidstvo nikdy nebylo, a bohužel ani v současnosti není, bez tyranů.

Proč tedy Ježíš využil obraz, jenž se jeví lidské zkušenosti jako velmi nebezpečný a dvojaký? Proč se označuje jako „dobrý pastýř“ a pokračuje v tom, že nás označuje „svým stádem“? Nebojí se toho, že nazve-li nás „svými ovcemi“, zraní naši důstojnost svobodných lidí či zasáhne nějaké naše citlivé místo? – Jako odpověď musíme uznat, že i přes všechna lidská zneužití se Bůh nikdy nezřekl svého označení „pastýř“, podobně jako se nezřekl ani neméně zkompromitovaného označení „král“. Kdybychom pokračovali ústy proroka Ezechiela, po oné obžalobě, kterou jsme vyslechli, dodali bychom: „Hle, já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho. Jako se pastýř stará o své stádo, když je mezi svými rozptýlenými ovcemi, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam se rozprchly v mlhavém a mračném čase… Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, který je bude pást“ (Ez 34,11–12.23).

Ježíš se svým příchodem na svět představil jako onen Bohem přislíbený pastýř, který disponuje všemi jeho charakteristikami. Zná a miluje své ovce, volá je jménem a nejsou pro něho pouhým číslem, ale osobami, s nimiž touží navázat přátelství. Vodí je na pastvy, ochraňuje je, dává – a nebere – jim život. Hledá ztracenou ovečku, aby ji mohl s velkou slávou přivést zpět do ovčince; shromažďuje a sjednocuje rozptýlené. Vidíme v něm pastýře, který slouží svému stádu a jde až do krajnosti, kdy je ochoten darovat za ně i vlastní život: „Dobrý pastýř dává za ovce svůj život“ (Jan 10,11). Je dokonalým opakem lidského vůdce nebo mocnáře. Mezi vámi, ať je tomu jinak; ten, kdo vládne, ať je služebníkem všech (srov. Lk 22,26). Nazýváte mě Mistrem, a je tomu skutečně tak, a přesto já, mistr, jsem vám umyl nohy (srov. Jan 13,13n). „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil“ (Mt 20,28), jinak řečeno, nepřišel jsem, abych se nechal pást, ale abych vodil na pastvu. Z toho důvodu je postava Dobrého pastýře u Jana doplněna ještě postavou Beránka, dávajícího život, aby na sebe vzal hřích světa (srov. Jan 1,29). „Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody“ (Zj 7,17). Co je ještě více vzdáleno uzurpátorskému pojetí moci než právě obraz beránka?

Být ovcí, kterou pase takto chápaný pastýř, není žádným ponížením, nýbrž spásou. On sám je prvním z mučedníků násilí. Také on byl veden jako ovce na porážku, ale svým utrpením započal cestu úplného zvratu hodnot a vytvořil v lidských vztazích nové možnosti. Od tohoto okamžiku už pravá sláva není v tom nechat si sloužit a nechat se pást od svých podřízených, ale spíše v jim projevené službě a snaze o jejich nasycení. To je tedy ten důvod, proč se my křesťané nemusíme bát a ani nemusíme cítit žádný komplex z toho, když jsme oslovováni jako „stádce, které on pase“.

Lidé dnešní doby velmi pohrdavě odmítají přijmout roli „ovce“. Avšak on ji přece na sebe v plné síle vzal; aniž bychom si toho všímali, bez povšimnutí se necháváme řídit různými druhy manipulací a podvědomého přesvědčování. Lidé kolem nás vytvářejí různé blahobytné modely a způsoby života, ideály a cíle pokroku, a my jdeme v jejich šlépějích. Následujeme je, protože se bojíme, že s nimi ztratíme krok, ohlušení křikem sdělovacích prostředků; naprosto podmínění a podrobení reklamě; jíme, co nám říkají, a oblékáme se, jak nás tomu jiní učí. Jen se zkusme podívat, jak vypadá život zástupů lidí ve velkých moderních městech. Je to smutný obraz stáda, které vychází společně, ve stanovené doby se znepokojeně cpe do tramvají nebo metra, sytí se stejnými věcmi připravovanými jinými – ať už jsou to pokrmy nebo noviny a časopisy – a potom večer opět společně vejde do ovčince vyprázdněný od sebe sama a své svobody: „jako ovce vycházejí ze zavřeného ovčince… a to, co dělá první, dělají i ostatní…, jednoduché a tiché, a to proto, že neví“ (Dante, Purg. III,79n.).

Kristus nám navrhuje, abychom s ním prožili zkušenost osvobození. Kde je Duch Pána Ježíše, tam je svoboda (srov. 2 Kor 3,17), tam vystupuje osoba s neopakovatelným bohatstvím a se svým pravdivým osudem; vystupuje zde „ještě skrytý“ Boží syn, o němž mluví druhé čtení dnešní mše.

Proč vůbec existuje svoboda? – Protože Pánu je naprosto vzdálený úmysl umrtvovat naši osobitost, spíše jí pomáhá růst a utvářet se; „zosobňuje“ nás svým poznáním a svou láskou; nechává z nás vyrůst nové stvoření, sebevědomé a silné, kterým svět nemůže manipulovat, neboť už není v jeho sevření: „Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12). Kdo kráčí ve světle, dokáže rozeznat věci a hodnoty, dokáže rozlišit stíny od skutečnosti.

Tato meditace v nás musí probudit radostný smysl příslušnosti ke Kristu, dobrému pastýři. Přesvědčení, že nás zná a miluje, musí však probouzet i snahu nezradit ho, abychom nezabředli do jiných těžkých podřízení a otroctví. Ježíš nám dává znamením poznat, jestli jsme z jeho ovčince: mé ovce slyší můj hlas, já je znám a ony mě následují (srov. Jan 10,4.16). Rozpoznáme Kristův hlas i uprostřed tisíců volání tohoto světa? Jsme schopni se ještě zachvět, když nasloucháme jeho hlasu, třeba i v tomto okamžiku?

Až se budeme blížit ke stolu Eucharistie, která je skutečným setkáním s Dobrým pastýřem, pokorně a s důvěrou obnovme svou sympatii Kristu prostřednictvím slov žalmu: „Jsme tvůj lid (a chceme jím být), Hospodine, a rovněž stádo tvé pastvy“ (srov. Žl 79,13).

Převzato  z knihy: Slovo a život B
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: 
KNA

VIDEOÚVOD k liturgickým textům této neděle.

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.