Ježíš nás osvobozuje od strachů (19. neděle v mezidobí C)

5.8.2019

Ježíš nás osvobozuje od strachů (19. neděle v mezidobí C)

1. čtení: Kniha Moudrosti 18, 6–9
2. čtení: Židům 11,1–2.8–19
Evangelium: Lukáš 12,32–48


Dnešní evangelium nabízí jistě mnohá témata pro zamyšlení: víru, bdělost, almužnu, stát se chudým... Já mám však zvláště na srdci obsah úvodní věty: „Ježíš řekl svým učedníkům: Neboj se, malé stádce!“ Touto větou se uzavírá první část dvanácté kapitoly Lukášova evangelia, která je celá věnovaná Ježíšovu učení o tom, čeho se jeho učedníci musí nebo nemusí bát: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale potom už nemají, co by ještě udělali... Bojte se toho, který, když usmrtí, má moc uvrhnout do pekla“ (Lk 12,4–5).

Z Ježíšových slov jasně vyplývá, že existují dva druhy strachu podle předmětu, kterého se obáváme: strach z Hospodina („bázeň před Hospodinem“) a strach z lidí anebo věcí. Pokusíme se jimi jednotlivě zabývat.

Bázeň před Hospodinem, nebo také nábožná bázeň, se představuje ve dvou formách. První z nich je bázeň před Hospodinem, kterou bych označil jako „metafyzická bázeň“, jež je jednoduše důsledkem skutečnosti, že Bůh je Bohem a my jsme lidmi. Je to zakoušený pocit božství nebo nadpřirozena. Když se Jahve zjevuje, lid je zachvácený hrůzou a strachem (srov. Ex 19,16n). To stejné se opakuje spolu s Ježíšem: vzhledem k Ježíšově moci, kterou prokázal na jezeře, jsou Ježíšovi učedníci zasaženi velkou bázní (srov. Mk 4,41). Na hoře Tábor jsou učedníci rovněž zděšení (srov. Mk 9,6). Bůh člověka posiluje a podporuje v této jeho situaci a obvykle doprovází tato svá zjevení slovy: „Neboj se! To jsem já, tvůj Bůh.“ Říká to Abrahámovi, Marii i Pavlovi.

Existuje však také druhá forma bázně a strachu před Hospodinem, která je naopak spojená s hříchem, a to strach z toho, že hřích spáchám anebo že už jsem ho spáchal. Tento druhý typ se ztotožňuje s pocitem viny, s výčitkami a projevuje se obvykle bezprostředně po spáchání hříchu: „Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, proto jsem se skryl“ (Gn 3,10). Obvykle, když Bible uvádí jako hodnotu a dar Ducha Svatého bázeň před Hospodinem, hovoří právě o té první formě strachu: strach, který předchází hřích a přivádí k vyhnutí se hříchu. Taková bázeň z Hospodina je označovaná jako „počátek moudrosti“ (srov. Př 1,7). Je to bázeň, o níž mluví Ježíš v našem úryvku, když říká: „Bojte se toho, který, když usmrtí, má moc uvrhnout do pekla.“ Jedná se o univerzální hodnotu, o určitou etapu každé náboženské zkušenosti. Pro evangelium to však není etapa poslední: poslední etapou je láska. Nejvyšší přikázání Boží nezní: Budeš se bát Hospodina z celého svého srdce, ale: Budeš milovat Pána Boha svého celým svým srdcem! Jestliže zde Ježíš klade učedníkům na srdce bát se před Hospodinem a ne před lidmi, pak z toho důvodu, aby se nepřešlo ze strachu před lidmi přímo k lásce k Bohu, bez pasáže skrze bázeň před Hospodinem. Jan píše: „Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání; strach počítá s trestem, a kdo má strach, není v lásce přiveden k dokonalosti“ (1 Jan 4,18).

Není vůbec nutné znevažovat bázeň před Bohem, ale usilovat po dosažení takové lásky, která by vyhnala strach a udělala z něj něco téměř neohrožujícího a okrajového. Pavel vybízí k tomu, abychom se nezastavili u religiozity založené na dodržování zákona, protože ta pouze nasycuje strach z přestoupení a udržuje ve strachu, čímž utváří z Boha Otce, „Boha panovníka“: „Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: Abba, Otče!“ (Řím 8,15).

Není však dobré přespříliš schematizovat a umenšovat ducha bázně před Hospodinem na ducha lásky k Hospodinu. Existuje jedna forma bázně před Bohem – uctivá bázeň – která je velmi blízká lásce a dobře se hodí také do vztahů mezi dítětem a otcem (zvláště ve vztahu s Otcem!). Tato bázeň může a dokonce musí souznít s pocitem důvěry. O ní také mluví dnešní žalm, když říká: „Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost.“ V základech pocitu adorace a chvály existuje vždycky trocha této uctivé bázně, kterou jsem výše označil za bázeň z božství nebo z nadpřirozeného.

Strach z lidí. Dvanáctá kapitola Lukáše, z níž vychází dnešní úryvek (stejně jako Matoušova 10. kapitola), nehovoří tolik o bázni před Hospodinem, jako spíše o jiných obavách a straších. Dokonce mluví o tom prvním jenom jako o protikladu těchto různých strachů. Už jsem se zmínil, že „leitmotivem“ této kapitoly jsou slova: „Nebojte se!“ (Lk 12,7); „Nedělejte si starosti z toho, co byste měli říci“ (12,11); „Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat“ (12,22). Tímto slovem se Ježíš dotkl dvou skutečností: strachu a úzkosti. Skrývá se zde veliká a důležitá zvěst: evangelium není dobrou zprávou jenom pro mozek, ale také pro srdce. Nevysvobozuje jenom z neznalostí, ale také od strachů; nejen od vnějšího společenského útlaku, ale také od vnitřního, psychologického tlaku.

Strach je jednou z našich základních životních podmínek. Doprovází nás od dětství až ke smrti. Dítě má strach z mnoha věcí (dětské hrůzy). Dospívající mívá strach z druhého pohlaví a rozvíjí se v něm komplex méněcennosti a ustrašenosti. Dospělý zakouší úzkost ze světa, z budoucnosti, prožívá svou zranitelnost v násilném a mnohdy ztřeštěném světě. V první encyklice papeže Jana Pavla II. Redemptor hominis se nachází odstavec nazvaný „Z čeho má současný člověk strach“, kde se můžeme dočíst: „Zdá se, že dnešního člověka stále více ohrožuje to, co sám vytváří, totiž výsledky práce jeho vlastních rukou, a ještě více činnost jeho rozumu a sklony jeho vůle. Plody této mnohotvárné lidské činnosti se obracejí proti člověku samému. Jsou, anebo mohou tedy být zaměřeny proti němu... Z toho důvodu člověk žije stále víc ve strachu. Bojí se, že jeho výrobky ... se mohou obrátit přímo proti němu samému. Bojí se, že se z nich mohou stát prostředky a nástroje nepředstavitelného sebezničení“ (čl. 15).

Ježíš ony základní strachy našeho života pojmenoval: zítřek („co budeme jíst?“), svět a mocní („ti, kdo zabíjejí tělo“). Ke každé z těchto obav vyslovil své: „Nolite timere!“ Jedná se „jenom“ o slovo, avšak účinné, téměř svátostné. Stejně jako všechna Ježíšova slova působí to, co označují; nejde tedy o pouhé: „Vzchop se! Odvahu!“, které si často vzájemně říkáme my lidé. Nečiní to ostatně jenom slovy, ale také vlastním příkladem: Neměl strach z věcí a lidí (měl strach jenom jednou, v Getsemanské zahradě, to však z Boha nebo hříchu!). Během svého zatčení říká: Koho hledáte? „Ježíše Nazaretského!“ Já jsem to! Ježíš je člověkem svobodným od strachu. Náboženská a politická moc se má před ním na pozoru, a posléze ho sprovozuje ze světa právě kvůli tomu, že byl „příliš svobodný“. Mít takového člověka kolem sebe znamená moci očekávat naprosto cokoliv, dokonce že se přestanou bát i lidé, přestanou se bát mocných, a kam bychom potom s něčím takovým došli? Lidská moc se od věků zakládala na strachu: „Oderint dum metuant“ („Ať mě nenávidí, jen když se mě bojí“), říkával jeden z římských císařů.

Musíme se naučit rozpoznávat v evangeliu tyto různé roviny osvobození: od úzkosti, neklidu, neuróz, od stresujícího spěchu atd. Buď evangelium naše srdce osvobodí, anebo – jak se stále častěji stává – podlehne infarktu.

Co je to však strach? Existují různé poměrně obtížné odpovědi, které předkládá filozofie a hlubinná psychologie, jejichž obsah není vždycky dobře pochopený. Můžeme říci, že se jedná o reakci na určitou hrozbu pro naši existenci, odpověď na skutečné nebo předpokládané nebezpečí: od toho ze všech největšího a všeobsažného nebezpečí, kterým je smrt, až k jednotlivým menším nebezpečím, která ohrožují pokoj, fyzické bezpečí nebo náš citový svět. Strach je projevem snahy našeho základního instinktu zachování života. Podle toho, zda se jedná o nebezpečí skutečná, objektivní nebo imaginární, se hovoří o ospravedlněném a neospravedlněném strachu, či přímo o neurózách (klaustrofobie, agorafobie, strach z možných nemocí, atd.).

Jak nás může evangelium od těchto strachů osvobodit a zachránit? Jedná se o „přimhouření“ očí anebo zastrčení hlavy do písku? Svatý Pavel píše: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad (ono „co budeme jíst“) nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? ... Ale v tom všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval“ (Řím 8,35.37). Osvobození tudíž nespočívá na nějaké myšlence nebo technice, ale vychází z osoby: Ježíš, který si nás zamiloval! Tím, kdo „řeší“ každý strach, je Ježíš. Strach je nedostatek nebo ztráta vnitřní svobody a Ježíš nás přišel povolat ke svobodě. Nemějte strach, říká, já jsem přemohl svět! Přemohl také skutečnost, která nám nahání největší strach na světě, a tou je smrt. Proč si myslíš, ptá se, že bych chtěl v Getsemanech zakusit tu nekonečnou míru strachu, kdyby to nemělo sloužit k získání práva osvobodit tě od tvého strachu? Myslíš si, že by byli mučedníci schopni čelit smrti beze strachu, kdybych nepřijal všechen jejich strach na svá bedra a nebál se i za ně? Ježíš zrelativizoval všechny důvody strachu. Říká: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale potom už nemají, co by ještě udělali“ (jako by to bylo málo, co skrze vraždu udělali!). Jeden z mučedníků prvokřesťanského období, Justin, říkal tváří v tvář svých pronásledovatelů: „Můžete nás sice zabít, ale nemůžete nám uškodit!“ (I. Apol., 2).

Otázka osvobození od různých strachů je poměrně delikátní a neměli bychom se nechat zlákat vytvářením zjednodušených řešení, která by neodpovídala ani skutečnosti, ani evangeliu. Ježíš může osvobodit od každé úzkosti a to bezpochyby také dělá, když za ním přicházíme. Jak je to u něj ale obvyklé, nenabízí jenom jednu formu osvobození – osvobození od zla, ale zná také hlubší formu osvobození, která spočívá na proměnění zla v dobro, aniž by nám je fyzicky vzal. Tímto způsobem pracuje obecně s utrpením. Existuje rovněž pozitivní skutečnost strachu, která se připodobňuje Ježíši a je spásou a cestou vykoupení; Gertruda von Le Fort to popsala v povídce „Poslední na popravišti“ a Bernanos v „Rozhovorech karmelitek“. V těchto případech s námi nese tíhu strachu, a ten se zvláštní cestou proměňuje v sen: není už stejný jako předtím, nedrtí a nebortí se pod sebou, ale vybrušuje cit, zjemňuje vnímání a činí nás citlivými k pochopení druhých a jejich útěše.

Obecně však musíme věřit, že nás chce Ježíš vysvobodit ze strachů i jiným způsobem, který spočívá v jejich zničení. Pokud ne, proč by jinak vůbec vyslovoval své „Nolite timere“? Strach je příliš hrozivý, příliš blízký hříchu, příliš vzdalující se synovské pozici. Ježíš to ví, a proto nás vyzývá, abychom jej prosili o vysvobození: „Proste, a dostanete.“

Jak docílit toho, abychom byli skutečně svobodní od svých strachů? Je k nim zapotřebí přistupovat jako k nemocem a ranám: ukázat je lékaři (Ježíš uzdravoval malomocné, kteří se mu „ukázali“!). Jednat s nimi jako s hříchem: obvinit je a vyhnat pryč. Na vlastní strachy a úzkosti je zapotřebí si „posvítit“; vzít své srdce jakoby do dlaní, zastavit se a říci si v duchu k sobě samotnému: „Čeho se vlastně bojíš a proč se chvěješ?“ Chci se jasně podívat na to, co mi působí strach a zneklidňuje mě. Jsem znepokojený, rozrušený, žiji jako vystrašené zvířátko, se srdcem stále rozechvělým, otřásá mnou každá úzkost: proč? Když jsme v nějakém pokoji po tmě, fantazie začne pracovat a všechno se najednou „nafukuje“, vytváří se obludy a fantasmata. Rozsviť ale světlo a všechno se najednou vytratí a pokoj opět získá svou původní atmosféru. Rozsvítit, ne však pouze světlo psychoanalýzy, která hledá důvody a kořeny strachů v dětství, i když i tato metoda může pomoci v některých vážných případech neuróz; rozsvítit duchovní světlo: vystavit své strachy na „Slunci spravedlnosti“, kterým je Ježíš. I Ježíš nás ostatně zve k hledání kořenů našich úzkostí a strachů, jedná se však o velmi specifické kořeny, které mají své vlastní jméno, a tím je žádostivost či chamtivost (Lk 12,15: „Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí.“). Všechny úzkosti a strachy, o kterých mluví tato kapitola evangelia, jsou spojené s posedlostí po zabezpečení materiálních jistot, s vášní shromažďovat si poklady na zemi. Chamtivý člověk je neustále zneklidněný: nejprve zažívá neklid při obstarávání si dober, potom, když si je zabezpečí, prochází zase obavou, jak si je uchovat („Co mám udělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit!“).

Dalším kořenem mnoha strachů je i nedostatek důvěry v Boha, nedůvěra v to, že Bůh je skutečně Otcem, a tuto nedůvěru se Ježíš snaží uzdravovat slovy o polních liliích a nebeském ptactvu. Jedná se o malověrnost: Proč se bojíte, malověrní?

Když se už jednou naše obavy dostanou na světlo, zve nás Ježíš k tomu, abychom se pokojně pokusili podívat na jejich důvody v jeho přítomnosti, s ním po vlastním boku. Nahání nám ještě pořád tolik strachu? Zkusme si zpracovat malou hypotézu toho, co horšího by se nám mohlo stát. Je-li však Ježíš s námi, v srdci, proč bych měl mít strach? Nemůže nechat potopit a klesnout ke dnu své učedníky, a sám sebe zachránit. Nacházíme se v nebezpečí? S Ježíšem zvítězíme! Zasáhla nás nemoc? S Ježíšem ji přemůžeme!

Určitě nepůjde jenom o to, jak se osvobodit ze strachu, ale také jak pomáhat druhým, aby se ze svých strachů mohli osvobodit. I toto téma strachu je otázkou společenství, a to v mnoha ohledech. Vřele se například doporučuje, abychom naše strachy a úzkosti nevytahovali na světlo sami, jenom před sebou samotnými, poněvadž tak čelíme nebezpečí, že se do nich opět a ještě více zamotáme. Vytáhněme je v přítomnosti některého z bratrů nebo sester. Někdy je to skutečně tou nejlepší cestou, jak vyhnat démona strachu. Aby nám nahnal hrůzu, potřebuje nás Satan najít hezky o samotě. Je totiž excelentní odborník na přehánění a nafukování věcí a nahánění nám strachu „ničím“ (on sám je „nafouknutý balon“). Mnozí zakusili účinnost proseb bratří, kteří se modlili přímo nad nimi za vyjevené úzkosti. Kolikrát jsem už potom slyšel říkat: „Teď už se cítím lépe, jako by mi spadl kámen ze srdce.“ Musíme samozřejmě překonat ostýchavost a přílišné lidské ohledy. Společenství je tu skutečně i proto, abychom si vzájemně pomáhali nést břemena jedni druhým.

Tou nejhorší cestou by bylo zamilovat se do vlastních strachů, oblíbit si úzkosti a dělat z nich předmět určité jemné slávy nebo koketování, jako bychom se tím měli stát zajímavějšími: takové duchovní nemoci je jednoduše zapotřebí léčit skrze pokoru. Musíme nabídnout Ježíši své strachy, úzkosti, obavy, hrůzy, komplexy i psychologické bloky, a to každý svým způsobem. Strhnout je ze sebe, jako tomu bylo za války se zlatými řetízky a náramky; řekni Ježíšovi: „Vezmi si je k sobě, nechci už aby mé srdce bylo plné strachu, ale chci abys je naplnil Ty! Odejmi ode mě úzkosti a nes je spolu se mnou! Vysvoboď nás, Pane, od každého zla, především od této „rakoviny“, kterou je strach. Děkuji ti, Ježíši, protože jsi nás osvobodil od nutnosti žít ve strachu. Díky za tvého Svatého Ducha, který je pro nás principem vnitřní svobody, světlem, které rozpouští strachy, a útěchou přinášející pokoj našemu srdci. Děkuji, protože jsi nám nedaroval „ducha bojácnosti, ale ducha síly, lásky a rozvážnosti“ (2 Tim 1,7).

 

Převzato  z knihy: Slovo a život
Autor:  Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.