1. čtení: Skutky apoštolů 1,1–11
2. čtení: Efesanům 4,1–13 (1,17–23)
Evangelium: Marek 16,15–20


Slavíme dnes slavnost Nanebevstoupení, v níž je Ježíšovo velikonoční tajemství, jeho odchod z tohoto světa k Otci (srov. Jan 13,1), čteno ve zvláštní optice. Naše pozornost je totiž zaměřena na okamžik, kdy vystupuje k Otci, vchází do Božího království a tak se podílí na moci a vznešenosti Boha, jak o tom mluví žalmista: „Hospodin řekl mému Pánu: seď po mé pravici“ (Žl 110,1).

Ježíšovou smrtí a uložením do hrobu došlo k oddělení mezi ním a jeho učedníky. Zmrtvýchvstání neobnovuje předchozí situaci života prožívaného společně, ale dává vzniknout novému způsobu přítomnosti Žijící a Zmrtvýchvstalého Ježíše v jeho církvi. Jinak řečeno, zmrtvýchvstání znamená, že člověka Ježíše Bůh učinil Pánem a Mesiášem (srov. Sk 2,36), vyvýšil ho až k tomu, aby se navěky podílel na Božím životě. Evangelia to vyjádřila obrazem Ježíšova nanebevstoupení podobným tomu, jak byl do nebe vzat prorok Eliáš (srov. 2 Král 2,1–14). Obzvlášť Lukáš dosvědčuje vyprávěním o nanebevstoupení (srov. Lk 24,50–53; Sk 1,6–11) tuto pravdu, pravdu o Ježíši Kristu, který jakožto Pán má dnes podíl na stavu božství, a pravdu o Ježíšově lidském těle, jež je nyní přijato do života samotného Boha, do života Trojice.

Závěr Markova evangelia je inspirován právě lukášovským vyprávěním, takže vytváří jakési shrnutí všech událostí týkajících se Ježíšova zmrtvýchvstání a říká: „Potom byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici.“ Když to Marek řekne, tak ovšem nezapomíná, že víra ve Vzkříšeného si do srdcí učedníků razila cestu s velkými obtížemi. Musí nejméně dvakrát napsat, že „nechtěli uvěřit“ (Mk 16,11.13), a dodává, že Ježíš sám „je káral pro jejich nevěru a tvrdost srdce“ (Mk 16,14). Ještě i po Velikonocích si společenství Jedenácti zasluhuje Ježíšovo pokárání, tenkrát stejně jako dnes. A přesto je to právě toto společenství, zmítající se a kymácející se loďka, jemuž Ježíš svěřuje poslání! Je to paradoxní, ale je to tak: Pán Ježíš zná naši nevíru a dívá se na ni se soucitem, navzdory tomu od nás ale stejně chce, abychom šli mezi lidi a „hlásali evangelium všemu tvorstvu“, protože celé tvorstvo očekává vykoupení (srov. Řím 8,22–23). Je třeba si připomínat, kolik z těch, k nimž se sice evangelium dostalo, k němu nepřilnulo, ale ubírá se zhoubnou cestou vstříc smrti…

Dejme však pozor: toto Ježíšovo poslední slovo není určeno těm, kdo jsou mimo církev, takzvaným „nevěřícím“, ale především nám křesťanům, kteří jsme poznali a hlásali dobrou zprávu. Co se týká těch ostatních „venku“ (Mk 4,11), nemůžeme ze sebe dělat jejich soudce, nebo je dokonce odsuzovat jako ty, kdo nedokážou a není pro ně možné přijmout pravdu evangelia: „ne všichni věří, ale Pán je věrný“ (2 Sol 3,2–3)! Zvláště v této souvislosti nezapomínejme, že víra druhých závisí především na nás, na způsobu, jak předkládáme a sdělujeme evangelium, jak vyprávíme Boží tvář, jak jednáme jako lidé v dějinách tohoto světa. Evangelium, které může vzbudit víru, opravdu není svěřeno nějaké knize nebo komunikačním prostředkům, ale nám. Je to náš život, který má být vyprávěním evangelia.

Právě proto Pán Ježíš zdůrazňuje, že opravdové a účinné hlásání evangelia musí být doprovázeno „znameními“ čitelnými v našem životě a v našem jednání. My jsme ve světě rukama a ústy neviditelného Boha (srov. Jan 1,18; 1 Jan 4,12) a právě při pohledu na nás se lidé mohou rozhodnout evangeliu uvěřit, nebo je odmítnout: „Tak ať vaše světlo svítí před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích“ (Mt 5,16). Ano, musíme si být vědomi, že Zmrtvýchvstalý v čase své fyzické nepřítomnosti jedná v nás – za předpokladu, že jsme schopni kráčet ve společenství lidí a zároveň věrně vytrvat v jeho následování.

Převzato  z knihy:
Hlásej Slovo Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: 
KNA