Kristus nás probouzí ze smrti (5. neděle postní A)

27.3.2017

Kristus nás probouzí ze smrti (5. neděle postní A)

1. čtení: Ezechiel 37,12–14
2. čtení: Římanům 8,8–11
Evangelium: Jan 11,1–45


 

Dnešní liturgie nám sama dává k dispozici klíč, kterým si máme otevřít dveře k pochopení úryvku dnešního evangelia, jež jsme právě slyšeli. V prefaci, kterou budeme za chvíli recitovat, se říká: „Ježíš Kristus je naše vzkříšení a život; slitovává se nad námi a má s námi soucit jako se svým přítelem Lazarem; a jako jeho zavolal z hrobu, tak nás skrze křest volá ze smrti k životu.“

V našem společenství jsme dnes pozváni ke slavení právě tohoto velkého tajemství. Dalo by se říci, že Ježíš chtěl ještě před tím, než vstoupí do temnoty svého utrpení a smrti, odhalit význam daného aktu na základě tohoto zázraku. Stejným způsobem chce také církev, abychom ještě před vstupem do liturgického tajemství slavení Velikonoc zvažovali a rozjímali nad jeho smyslem, a to v rámci nástinu, který je nám představen v událostech spojených s Lazarem; tedy zvláště s jeho cestou ze smrti do života, poněvadž Kristova pascha tuto cestu otevírá pro celé lidstvo. Svou smrtí překonává smrt každého člověka, jeho vzkříšení je zárukou vzkříšení člověka.

Mrtvý Lazar je tudíž symbolem celého lidstva, jež duchovně zemřelo kvůli hříchu: „Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili…“ (Řím 5,12). Přešla na všechny lidi! Stejně jako kosa, která seká polní trávu, jako ledová ruka, která se dříve či později dotkne ramenou každého člověka a řekne: „Pojď!“

Když se Lazar nacházel už na smrtelné posteli, poslaly jeho sestry Ježíšovi vzkaz: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Ježíš se v tu dobu nacházel se svými učedníky na poklidném místě, vzdálený nenávisti Židů, kteří se rozhodli dát ho usmrtit. Proto se učedníci obávali a divili se jeho rozhodnutí vrátit se do Judska a setkat se s mrtvým přítelem. Říkali mu: „Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat – a zas tam jdeš?“ Ježíš dobře věděl, co ho čeká v Jeruzalémě. Vždyť to dokonce sám předpovídal: „Hle, nyní jdeme do Jeruzaléma a tam bude Syn člověka vydán svým nepřátelům a odsouzen na smrt“ (srov. Mk 10,33n). Proč tedy šel do Jeruzaléma? – Zburcovala ho láska ke svému příteli. Důvodem všeho je následující skutečnost: Bůh neustále miloval člověka, i když se proti němu postavil a duchovně zemřel. Tato velká Ježíšova láska nachází v dnešním evangeliu jeden ze svých vrcholných projevů: při setkání s mrtvým přítelem se Ježíš zachvěl a zaplakal, jak to popisuje evangelista Jan. Ježíš také miloval jako člověk, protože je přece lidské být rozechvělý a plakat. Prožil si také vnitřní trýzeň, svírání srdce a onu strastiplnou prázdnotu mysli, jež sužuje člověka při smrti skutečně drahé osoby. Kdo ví, jak hluboká a upřímná bolest prozařovala z jeho tváře, když přivedla přítomné k vyřknutí: „Hle, jak ho miloval!“

Až doposud jsme hovořili o historických událostech, teď je však čas, abychom vstoupili do tajemství onoho „dnes“, o němž se mluví v prefaci. To, co se událo u Lazarova hrobu, bylo znamením a počátkem zázraku, v jehož uskutečňování pokračuje Ježíš v církvi a ve světě též v dnešní době. Zachvívá se soucitem a láskou i ve vztahu ke mně, stejně jako v den, kdy mě povolal ve křtu ze smrti do života, ze stínů do světla; chvěje se láskou pokaždé, kdy mě pozvedá ze zla, hříchu a pádu a opět mi odpouští. I v tomto okamžiku stojí před námi, stejně jako stál před Lazarovým hrobem v Betánii. Nejsme ještě plně vzkříšení; na této zemi k této plnosti vzkříšení nikdy nedospějeme. Celý náš křesťanský život je soustavným bojem proti zlu a smrti. Ta se totiž stále pokouší nás vysát a spolknout, stejně jako se moře pokouší spolknout trosečníka, který už se dostal alespoň jednou rukou na břeh. Smrt nás obléhá. A to nejen fyzická smrt, jež minutu po minutě rozežírá a ohlodává náš čas, a tím pádem celou naši existenci, ale i jiná smrt, kterou Bible nazývá „druhá smrt“, tedy smrt ducha. Ta na nás zvnějšku stále doléhá. V soudobé povolné a vše umožňující zpohanštělé společnosti vykukuje hřích z každého koutu a zaplétá se do všech mezilidských vztahů… Hřích a smrt nás však obléhají rovněž zevnitř našeho domu; nejnebezpečnější zárodky jsou právě ty, jež si nosíme v nás samotných, v našem těle. V Bibli se na začátku kapitoly popisující události kolem potopy světa nacházejí tato slova: „Hospodin viděl, že je mnoho lidské špatnosti na zemi a že veškeré myšlení a snažení jejich srdce stále jen směřuje ke zlému“ (Gn 6,5). Pohled, který se v dnešní době Hospodinu naskýtá, nemůže být o mnoho lepší. Nyní se tu však nachází spasitel, je tu mezi námi Ježíš Kristus. Stojí před námi a volá na nás jako na Lazara: „Pojď ven!“ Vyjdi ven ze své lhostejnosti, ze své strnulosti, ze svého sobectví, z nepořádku a chaosu, v němž žiješ; vystup ven ze své rozptýlenosti a ze své beznaděje. Prorocká slova prvního čtení se stávají v Kristu skutečností: „Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide… Vdechnu vám svého ducha a ožijete.“

V tomto posvátném čase postní doby bychom měli i my sebou zatřást, zachvět se, postavit se na odpor a bojovat proti vtíravosti sil zla přítomných ve světě a v našem životě. Musíme vyslovit společně s Tomášem v dnešním evangeliu: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním!“; zemřeme svým hříchům, obraťme se ke vzkříšení spolu s ním jako nová stvoření, očištěná jeho krví a odpuštěním, které nám skrze církev nabízí.

Augustin píše: „Proč se Kristus zachvívá u Lazarova hrobu? Zda to není proto, aby tě naučil, že se musíš otřást, pokud spatříš, že jsi pod útlakem a nadvládou velkého množství hříchů? Zpytoval ses, uznal ses viníkem a řekl sis: udělal jsem tento hřích a Bůh mi odpustil! Spáchal jsem jiný a Bůh odložil svůj hněv; naslouchal jsem evangeliu a nedbal jsem na něj; byl jsem pokřtěný a opět jsem upadl do stejných chyb. Co mám dělat? Kam mám jít? Jak se z toho mohu jenom dostat? Když mluvíš tímto způsobem, pak se Kristus rozechvívá, protože se v tobě chvěje tvá víra. Ve způsobech vyjádření těch, kdo se chvějí, se zvěstuje naděje těch, kdo opětovně vstávají“ (Tract. In Ioh. 49,19).

Naše zamyšlení nad evangeliem dnes zakončíme i my pohledem namířeným ke vzkříšení – k Ježíšovu vzkříšení, jež budeme slavit o Velikonocích, a také k našemu. Než se vydal k Lazarovu hrobu, řekl Ježíš jeho sestře Martě: „Já jsem vzkříšení a život… Věříš tomu?“ (Jan 11, 25). Kéž by tato otázka nyní pronikla i do našeho shromáždění, kéž zazní v nitru každého z nás, jako by ji Kristus vznášel osobně právě ke mně: Já jsem vzkříšení a život; jsem to já, kdo se nyní pro tebe stanu pokrmem a nápojem. Věříš tomu?

 

Převzato  z knihy: Slovo a život A (Raniero Cantalamessa)
Vydalo: 
KNA

Videoúvod k této neděli.

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.