Lazar a bohatý prostopášník (26. neděle v mezidobí C)

23.9.2019

Lazar a bohatý prostopášník (26. neděle v mezidobí C)

1. čtení Amos 6,1a.4-7
2. čtení 1. list Timotejovi 6,11-16
Evangelium Lukáš 16,19-31




Lukáš je evangelistou, který je nejpozornější k zachycení sociálních aspektů Ježíšova hlásání. Podobně jako evangelium minulé neděle se i dnešní evangelijní úryvek dotýká tohoto námětu. Pro svůj patos a výraznou živost představuje přímo vrchol Ježíšova učení o bohatství a chudobě.

Abychom mohli dobře pochopit podobenství o boháči a Lazarovi, musíme odkrýt jeho ohnisko nebo nalézt klíčovou postavu. Touto postavou není ani chudý Lazar, ani to není „pět bratří“, kteří zůstali doma, ale zásadním protagonistou je boháč. Kdyby byl hlavní postavou chudák Lazar, podobenství by bylo možné chápat jako výzvu chudým, aby trpělivě a v naději snášeli svůj osud jako Lazar a měli oči upřené k budoucí slávě, která je očekává, kde spočinou v „náručí Abrahámově“, po jeho pravici, na čestných místech nebeské hostiny. Pokud by vrchol podobenství představovalo pět bratrů, hlavním záměrem by bylo upozornit na eschatologickou blízkost a zdůraznit riziko, které člověk podstupuje, když žije lehkomyslně, zatímco už na něj doléhá rozhodující hodina.

Jestliže je však hlavní postavou podobenství skutečně bohatý prostopášník, pak není žádných pochyb o tom, že je Ježíšovo vyprávění evidentně zaměřeno na konkrétní problém: na nespravedlivé využívání bohatství. Nejde ani tak o samotný fakt existence bohatých, ale spíše o to, jak svého bohatství využívají. Boháč si svým majetkem nijak neposloužil, aby si získal přátele v nebi (Lk 16,9). Zdá se, že z něj má spíše nepřátele: nevyužil svého majetku k pomoci, ale spíše jím potupil chudého. Podobenství tedy není komentářem k „blahoslavenství chudých“, ale rozvinutím onoho „běda vám, boháči“. Zdá se dokonce, že je komentářem, hezky bod po bodu, ke všem třem „běda“, která Ježíš vyslovil ve svém kázání na hoře: „Běda vám, boháči... Běda vám, kdo jste nyní nasycení... Běda vám, kdo se nyní smějete...“ (Lk 6,24–25).

Odsouzení bezmezného luxusu zaujímá v podobenství význačné místo (boháč se oblékal do šarlatu a kmentu, což byly královské látky, a každodenně pořádal skvělé hostiny). Toto odsouzení je v liturgii ještě posilněno výběrem prvního čtení, v němž prorok Amos horlí proti boháčům své doby, kteří si hověli na svých lůžcích ze slonoviny, pořádali hostiny, vybírali si ta nejjemnější masíčka a užívali si za zvuků harfy v prostředí nasyceném vůněmi vzácných vonných mastí. Klidně bychom mohli říci, že stojíme skutečně tváří v tvář jednomu z nejodvážnějších a nejjasnějších odsouzení sociální nespravedlnosti. Odvážné z toho důvodu, že nebylo proneseno před zástupy chudých, kteří tleskají, ale před farizeji, kteří „měli rádi peníze, posmívali se mu“, tedy za přítomnosti obviněných.

O tomto podobenství bychom mohli vyslovit bezpočet morálních úvah a ponaučení. Domnívám se ale, že je třeba postoupit dále než za pouhé detailní rozbory a aplikace. Položme si občas otázky (v souvislosti s tímto či jiným biblickým úryvkem), které řeší sociální problémy. Jsou to jenom drobná okamžitá odsouzení, která se v zásadě vůbec nedotýkají mechanismů, které utvářejí chudé Lazary a bohaté prostopášníky (a nechávají tedy věci být tak, jak byly)? Nebo i na tomto poli existují Boží slova, v nichž je obsaženo něco, co napomáhá i v této problematice „přiložit sekeru ke kořenům“? Jak vidíme kolem nás, i tyto otázky si kladou lidé naší doby, a to už od časů, kdy na ně výrazně upozornil marxismus. Na tyto otázky často zaznívají velmi různorodé a mnohdy povrchní odpovědi. Někteří velmi rychle říkají, že „křesťanství ignoruje jakýkoli program transformace světa a nepředkládá žádné návrhy pro reformu politických a sociálních podmínek“ (R. Bultmann). Jiní naopak věří tomu, že se z evangelia dají vytáhnout přesné praktické recepty pro všechny oblasti života, včetně práce, sociální spravedlnosti a politiky. A konečně objevíme i ty, kdo se domnívají, že se v evangeliu dá spatřit pokus o rozvinutí proletářské revoluce, výkřik vzpoury utlačovaných tříd proti vládnoucím třídám doby. Všechny tyto odpovědi jsou však neuspokojující, a tudíž dlouhodobě neudržitelné.

Přímý dopad evangelia na sociální otázky existuje a je velmi výrazný. Nedá se však objevit v sociálních diagnózách, které provádí, nebo v prostředcích, které nabízí (které však jsou přesto prospěšné a účinné, jak ukazuje dnešní podobenství), jako spíše v základních principech, které doporučuje a nabízí pro účinnou obranu sociální skutečnosti. Jinými slovy, nejde ani tak o její hledání v obsahu, jako spíše v metodě. Tato metoda primárně spočívá na dvou věcech: na radikální kritice světa a obdobně radikálním přikázání vůči člověku, přikázání, které zní: „Miluj bližního jako sám sebe!“

Radikální kritika je jedna ze schopností, kterou disponuje Boží slovo, a umožňuje naprosto odkrýt špatnosti světa. Ne světa, stvořeného Bohem, ale „tohoto“ světa, který je plodem lidského hříchu. V Bibli se v tomto ohledu můžeme setkat se značným rozvojem tohoto pohledu. Ve starozákonní době panovalo po dlouhou dobu přesvědčení, že bohatství je znamením Boží přízně a požehnání, zatímco chudoba zase znakem jeho odklonu a zlořečení. V evangeliích se nakonec dospívá k opačnému závěru: bohatství se často jeví jako plod nespravedlnosti a útlaku, spíše než štěstí a poctivosti (což skutečnost mnohdy dosvědčuje). Mnohé politické systémy a ideologie si připisují zásluhu na tom, že jsou určitou skutečně vědeckou kritickou funkcí vzhledem ke společnosti a ekonomickým mechanismům, mnohdy jsou však jejich pohledy založené na takovém obrazu člověka, který nerespektuje jeho svobodu a jeho věčný úděl, a proto jejich snahy skončily vytvořením nespravedlností ještě větších, než těch, které se pokoušeli odstranit. Když se dnes Boží slovo staví kriticky k dnešnímu světu, činí to ve jménu toho, kdo „může usvědčit svět ze hříchu“, poněvadž je sám bez hříchu a je „světlem světa“.

Evangelium se nezastavuje u radikální kritiky nespravedlností, ale překonává je radikálním imperativem: „Miluj svého bližního jako sám sebe!“ To je totiž skutečný sociální princip evangelia, který je schopný, pokud bychom ho opravdu aplikovali, zabránit a předcházet egoismu a nespravedlnostem a zmírňovat mnohdy nevyhnutelná zla, která život přináší. Co jiného se v podstatě v evangeliu vytýká dobře živenému boháči, než právě to, že neměl ani zrnko soucitu, pochopení a lásky k chudákovi, který sedával u jeho brány a kterého den za dnem vídával umírat hladem a vysílením. Co jiného je mu vytýkáno než právě jeho egoismus a necitelnost? Přítomnost chudého Lazara v podobenství má jedinou funkci: má ukázat jako v zrcadle, co je v jednání boháče ohavného a zavrženíhodného.

Láska k bližnímu ve své radikální podobě, kterou představuje evangelium, je skutečně impozantním sociálním principem, který je schopen překonat jednak kvietistický odevzdaný postoj, jenž akceptuje svět prostě takový, jaký je, ale i postoj naprostého „útěku ze světa“. „Na žádném místě evangelia se nesetkáme s tím, že bychom byli vedeni ke lhostejnosti vzhledem k bližním. Evangelijní lhostejnost (nestarat se příliš o pokrm, ošacení a zítřek) vyjadřuje více než cokoli jiného, co musí každá duše zakoušet před světem, před jeho dobry a lichotivými iluzemi. Když se však jedná o bližního, evangelium ani náznakem nehovoří o netečnosti nebo lhostejnosti, ale předpokládá lásku a smilování. Kromě jiného vnímá evangelium duchovní a materiální potřeby bratří jako od sebe naprosto neodlučitelné. Mezi tělem a duší nedělá vůbec žádné odlišení; tíseň je tísní a potřeba je potřebou. Před hlediště světa předstupuje nové představení. Až dosud se náboženství stavělo k věcem tohoto světa tak, že se jim buď přizpůsobilo, nebo se stavělo do přímé opozice ke všemu. Nyní se mu však ukázala nová povinnost, kterou by mělo naplňovat: vnímat silně potřeby a bídu této země, a také její rozvoj a prosperitu, a pozvedat tuto bídu a potřeby jakéhokoli druhu. Pozvedat čelo k nebi v odvaze, která pramení z víry, a pracovat srdcem, rukama a hlasem pro bratry na této zemi“ (A. Harnack).

Když se nad tím zamyslíme, povšimneme si rychle, že vlastně neexistuje situace, kterou bychom mohli zvládnout bez zřetele k blíženské lásce. To se týká i boje proti nespravedlnostem: Ježíš bojoval a miloval současně. Slavná morální zásada: „Miluj a dělej, co chceš“ byla vytvořena, aby řekla právě toto: pokud miluješ, můžeš také napravovat toho, kdo se mýlí, je na scestí a činí zlo. Co je vyloučeno v takovém boji, je však násilí, tedy chtít zvítězit nad zlem skrze samotné zlo; před touto cestou se upřednostňuje cesta mučednictví. Svatý Pavel říkal: „Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem“ (Řím 12,21).

V sociální oblasti se tedy jeví láska k bližnímu jako stálá, charakteristická a rozhodující novost křesťanského poselství. Na lásce k bližnímu je rovněž založena aktuálnost a univerzalita sociálního významu evangelia. Láska sama o sobě není nijak svázaná s určitým zvláštním typem nebo formou dějinného uskutečňování. Na počátku křesťanství se v jistém sociálním kontextu spojovala s určitým druhem dobrodiní a sdílením dober, což však neznamená, že by to byla ta jediná její možná realizace. Dnes se například může rozvíjet v mnoha rozličných podobách, které jsou v souladu s nových pochopením sociálně-ekonomických vazeb a mechanismů, a zaměřit se na samotný kořen chudoby, který je původcem chudoby, na egoismus, který přivádí ke zneužívání a útlaku slabších. Právě z toho důvodu, že hlavní hybnou sociální silou evangelia není almužna (jako je tomu například v Koránu), ale láska, smíme říci, že tato síla je radikální a věčně aktuální.

Pravdou je však jedno: tento princip lásky k bližnímu by zůstal neúčinný vzhledem k cílům transformace společnosti, pokud by se nevtělil do křesťanské komunity. Na čem byl založen tak závratný rozvoj první křesťanské komunity v jejím vlastním prostředí? Protože už mezi nimi „nikdo nežil v nouzi“. To přímo konsternovalo okolní pohany. A proč už mezi nimi „nikdo nežil v nouzi“? Protože obec měla „jedno srdce a jednu duši“, vzájemně se měli rádi a žili skutečně jako bratři a sestry (srov. Sk 4,32n). Uskutečňovali mezi sebou sdílení, které chybělo boháči z dnešního podobenství: ti, kdo měli pole nebo domy, je prodávali, a výtěžek se pak rozděloval podle jednotlivých potřeb (srov. Sk 4,34–35). Až se rozrostou křesťanská společenství, která budou v dnešní době vtělovat do světa novými formami tento model bratrského spolužití, až budeme moci konečně říci: „Pojďte a uvidíte!“, pak se stane i evangelium skutečně věrohodné a přesvědčivé i v této oblasti.

Závěr dnešního podobenství zaměřil pozornost na pět bratrů, kteří zůstali doma, a netušili, jaké neštěstí potkalo jejich sourozence. V jistém smyslu jsme i my těmito pěti bratry! A nám byl poslán „někdo z mrtvých“, který k nám nyní přichází. Ježíš osobně byl poslán: ne aby nás odsoudil, ale aby nám přinesl spásu a dal nám sílu být a žít v souladu s jeho slovem.

Převzato  z knihy: Slovo a život
Autor:  Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA

 

VIDEOÚVOD k liturgii této neděle.

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.