Maria a advent: „Magnificat“ (4. neděle adventní C)

14.12.2015

Maria a advent: „Magnificat“  (4. neděle adventní C)

Micheáš 5,1–4a
Židům 10,5–10
Lukáš 1,39–45

 

V adventním období k nám liturgie hovoří a učí nás skrze tři velké vůdčí postavy: Izaiáše, Jana Křtitele a Marii – proroka, předchůdce a matku. Dnes je řada na Marii; ve všech třech liturgických cyklech je čtvrtá neděle adventní zaměřena právě na její tichou a mírumilovnou osobnost. Ona nám pomáhá zesílit a koncentrovat naše očekávání. V předcházejících nedělích jsme rozjímali o Spasiteli jakoby „vzdáleně“: jednou pohledem Izaiáše, který ho spatřoval přicházet jako rosu z nebe, podruhé očima Jana Křtitele, který očekával jeho příchod z pouště. Dnes jsme zváni, abychom se soustředili na jeden konkrétní bod, chci říci na jednu osobu, kterou je Maria; „Ten, který má přijít“, již přišel a tajemství skryté od věčnosti v Bohu (Ef 3,9) bylo po devět měsíců skryto v Mariině nitru!

Pokud Advent znamená očekávání Krista, Maria je zosobněním tohoto čekání; očekávání pro ni mělo ten nejrealističtější a nejjemnější charakter, tak jako je tomu u každé ženy, která očekává narození svého dítěte. I proto si musíme představit Marii právě v bezprostřední blízkosti Vánoc: něžný pohled obrácený spíše dovnitř sebe než někam mimo, který je rozeznatelný na tváři ženy, která nosí v lůně nové stvoření, a jako by je už kontemplovala a rozmlouvala s ním. Mezi Marií a Ježíšem existovalo nepřerušené společenství lásky, stejně jako v tom, kdo právě přijal eucharistii. Ježíš přinášel evangelium své Matce zevnitř, svou milostí. Evangelium už bylo celé v ní; Maria je matkou evangelia, protože v ní přebývalo samotné Slovo, jedinečné, celistvé a osobní; Slovo Otce jako člověk vyrůstalo v jejím mateřském lůně a jakožto Bůh se otisklo díky víře do její duše (svatý Augustin: „Nejprve počala mysl, pak teprve tělo.“). Proto jakmile Maria otevřela ústa, aby mohla otevřít cestu svým myšlenkám a pocitům, to první, co z ní vychází, je proud živého evangelia: Magnificat je miniaturní podoba evangelia; zaznívají v něm všechna blahoslavenství, zvláště to o chudých v duchu.

V dnešním evangeliu nestačilo zaznít celé Magnificat, ale přesto, jako by k nám promlouvalo celé. Existují dva způsoby četby Magnificat: první spočívá v jeho četbě ve vztahu k minulosti, vzhledem ke starozákonním dějinám, druhý v jeho četbě ve vztahu k Novému zákonu, vzhledem k tomu, v čem předjímá evangelium. První způsob je vlastní spíše exegetům a učencům, kteří hledají prameny Magnificat a nacházejí je u Izaiáše (Iz 29,14), ve chvalozpěvu Chany (Anny), matky Samuela (1 Sam 2,1–10) a dále v různých částech Bible (Maria se živila četbou Bible; všechno, co znala byla historie jejího lidu; není proto nepravděpodobné – i kdybychom chtěli slova připsat pozdějšímu zásahu evangelisty – že se vyjádřila právě tak, slovy a větami čerpanými z Písma, jak to ostatně děláme dnes také my, i když se modlíme spontánně). Nás však zajímá především ten druhý způsob četby Magnificat: ten, který v něm hledá to „nové“ z evangelia.

Velebí má duše Hospodina: tímto výkřikem chvály a radosti zaměřuje Maria svou mysl přímo na Boha; pozvedá se nad celý svět, a dokonce sama nad sebe; upíná svůj pohled k prameni světla; předstupuje před Boží tvář. To připomíná andělský zpěv „Sláva na výsostech Bohu“ a „Posvěť se jméno tvé“ z Otčenáše. I my, když se nás dotkne určitá milost, pociťujeme potřebu pozvednout se nade všechny věci, zájmy a požadavky a poděkovat Bohu samotnému za to, kým pro nás je, a ne za to, co nám dává; za to, že existuje, „za jeho velikou slávu“, jak shodně říkáme při zpěvu Gloria (Sláva na výsostech Bohu).

Neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici: Maria neopěvuje svou ctnost pokory; nejedná se zde o subjektivní pokoru, ale o pokoru objektivní, tedy o skutečné nepatrnosti a bezvýznamnosti stvoření před Bohem, které Maria uznává. Také Ježíš se jednoho dne modlil k Otci takto: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými a odhalil jsi je maličkým (Mt 11,25). Od tohoto okamžiku se celý Mariin chvalozpěv soustřeďuje na toto téma: Bůh, který odmítá pyšné a vyvyšuje ponížené. Jako by její pohled upoutaly dvě skutečnosti: Bůh, Svatý, Všemohoucí a ona, malá a neznámá otrokyně Pána. Tato nekonečná vzdálenost mezi nimi ji však nijak nedrtí a nepokořuje, protože je zcela naplněná Božím milosrdenstvím a shovívavostí: Bůh se něžně jako otec sklání k této uznané a pravdivě přijaté nepatrnosti. Evangelijní pokora se zde představuje ve své pravé podobě, tedy jako způsob, jak stát před Bohem, spíše než způsob, jak stát před druhými nebo před sebou samotnými.

Rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně…, mocné sesadil z trůnu…, bohaté propustil s prázdnou: tato slova Matky jsou téměř zaměnitelná se slovy Syna: „Běda vám, boháči..., běda vám, kdo jste nyní nasyceni“ (Lk 6,24). Tato kategorie nasycených nezahrnuje jenom skupinu materiálně bohatých lidí, ale také těch, kdo jsou „sytí“ a spokojení s vlastní pozicí, vlastním způsobem života: jednoduše se sebou samými. Z toho můžeme vyvodit, kdo jsou oni „hladoví“: jsou to ti, kdo mají hlad a žízeň po spravedlnosti Boží (Mt 5,6), protože se nespoléhají na vlastní spravedlnost; jsou to ti, kdo mají oči upřeny na Pána, aniž by jejich ruce zůstaly nečinné, a dělají, co je v jejich silách a moci, aby naplnili Otcovu vůli a zabezpečili si i materiální pokrm, když ho mají zapotřebí.

Taková evangelijní pokora – nepatrnost nijak nevylučuje velkodušnost; neoklešťuje, ale rozšiřuje srdce až do velikosti Mariiny odpovědi: „Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný.“ A tak se také stalo, všechna pokolení ji blahoslaví.

Magnificat hovoří především o Bohu, o jeho stylu a způsobu jednání. Kde by se dalo v dnešní liturgii nalézt nějaké místo, které by hovořilo o nás a pro nás, něco, co bychom mohli vzít za své a začít to uskutečňovat v každodenním životě? Zpěv před evangeliem nám představil Mariinu odpověď na Boží jednání: „Hle, jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ V evangelijním úryvku blahoslaví Alžběta Matku Pána, právě kvůli jejímu: „Hle, zde jsem“, které vyslovila při Zvěstování: „Blahoslavená, která jsi uvěřila.“ V centru každého blahoslavenství se nachází blahoslavenství víry: „blahoslavení, kteří neviděli, a přesto uvěřili“ (Jan 20,29). Věřit znamená spolehnout se v důvěře na Boha, svěřit se Bohu; Maria důvěřovala Bohu a svěřila se do jeho rukou; Maria se svěřila Bohu, aniž by „viděla“, tedy aniž by hned rozuměla všemu, co se má stát, a do jaké situace se nakonec její život dostane.

Když si pozorně pročteme druhé čtení, jistě si všimneme, že i ono mluví o jednom vysloveném „zde jsem“: „A tak Kristus, když přicházel na svět, řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli.“ Naše spása k nám přišla skrze dvojí „tady jsem“, skrze dvojí „ano“ řečené Hospodinu: Ježíšovo a Mariino „ano“; tato jejich „ano“ přerušila pradávné dvojí „ne“ Adama a Evy. Mariino „ano“ je radikálně odlišné od Kristova „ano“, protože vyjadřuje pouze pokorné přitakání ze strany stvoření a je samo o sobě plodem Kristova „ano“. A přece bylo tajemným způsobem toto Mariino „ano“, které vyslovila ve jménu nás všech, velmi nepostradatelné, protože vyjadřuje souhlas lidské svobody, kterou Bůh respektuje. Bůh neprolamuje naši svobodu, ale zachraňuje ji.

Poukazoval jsem na to, abychom si vzali za své něco z dnešního liturgického čtení, a tím by mohlo být právě ono Mariino „zde jsem“. Je to nejkratší slovo, které můžeme říci, ale přesto je nesmírně cenné. Skrze ně říkáme: zde jsem, jsem tady pro tebe, co chceš, abych udělal? Důležité však není pouze vyslovit ho, ale uskutečňovat ho. Jak se to má vlastně dělat, jak říci Bohu „zde jsem“ svými skutky? Naslouchat a být poslušný v každém okamžiku jeho inspiracím, tedy pohnutkám a vnitřním osvícením Ducha Svatého, který nám dává poznat, pokud jsme pozorní, co po nás Bůh chce právě v dané obtížné situaci. Pro Marii znamenalo její „zde jsem“ vydat se na cestu ke své příbuzné, která potřebovala pomoc a povzbuzení. Bůh k nám promlouvá a volá nás v každé hodině dne; jednou, abychom překonali nějaké rozpory, jindy, abychom někomu věnovali pozornost, nebo abychom se ztišili k modlitbě, abychom řekli nějaké slovo, případně abychom zrovna mlčeli. Je potřeba, abychom si zvykali naslouchat Bohu, který vyslovuje naše jméno, abychom mu mohli odpovědět stejně jako Samuel: „Volal jsi mě, Hospodine, zde jsem!“ (1 Sam 3,8); ano, můj Bože, udělám, co po mně žádáš, půjdu, kam mě posíláš.

Blahoslavená, která jsi uvěřila“, ale blahoslavení jste také vy, kdo jste uslyšeli a uvěřili, protože každá duše, která věří, počíná a rodí na svět Boží Slovo (sv. Ambrož, In Luc. II, 26). A to jsou naše pravé Vánoce! Pokud je v nás tato ochota uvěřit a poslouchat, pak dostávají význam a sytí nás radostí také všechny ty krásné věci a tradice, které doprovázejí vánoční svátky. Jinak by to byly pouhopouhé náhražky, které nemohou stačit k tomu, aby připravily ke slavení lidská srdce, a dokonce, jak se mylně domníváme, ani dětská srdce.

Ukončíme naše zamyšlení návratem k rozjímání o Marii. „Tou královskou cestou, po které k nám přišel Spasitel, je samotná Panna. Musíme se snažit přicházet ke svému Spasiteli tou samou cestou, po níž k nám přišel on sám“ (sv. Bernard, Serm. de Adventu, 5). Nyní tedy půjdeme v eucharistii naproti Ježíšovi společně s tou, skrze kterou přišel k nám. Tělo Kristovo, které přijímáme je „skutečné pravé tělo zrozené z Marie Panny“. „Kéž je v každém Mariina duše, abychom mohli vzdávat chválu Pánu; ať je v každém Mariin duch, abychom mohli plesat v Hospodinu“ (sv. Ambrož, In Luc. II, 26).

 


Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administrováno CMS systémem společnosti NETservis s.r.o.