Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí (30. neděle v mezidobí A)

23.10.2017

Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí  (30. neděle v mezidobí A)

1. čtení: 2. kniha Mojžíšova 22,20–26
2. čtení: 1. list Soluňanům 1,5c–10
Evangelium: Matouš 22,34–40

 

 

 

LECTIO

K prvnímu čtení 

Zástava – či rovnocenné výrazy, jako je „výkupné“ nebo „vyplacení“ (viz hebrejský kořen g’l) – byla ve Starém zákoně morální povinností a způsobem sjednávání spravedlnosti ve společnosti, která neměla přiměřené právní struktury. Často se však tento způsob spravedlnosti stával nekontrolovatelný. Navzdory předsudkům vyjadřuje dokonce zákon odplaty ( Ex 21,23-25) ducha „zákoníku smlouvy“ (Ex 20,22-23,33), který je zákonem milosrdenství.

Také dnešní úryvek je důkazem uvedeného tvrzení. Ukazuje, že Zákon má být chápán jako znamení přítomnosti Hospodina, který se svému lidu projevil jako milosrdný (srov. v. 26) a který obklopuje zvláštní starostlivostí a láskou ty členy společnosti, kteří se nemohou bránit, kteří nemají, „kdo by je pomstil“ nebo „kdo by za ně zaplatil“. K takovým patří cizinci, ti, kdo nemají otce či manžely, tedy sirotci a vdovy, a ti, kteří kvůli své chudobě nemají obhájce. Za tyto lidi Bůh vystupuje jako jejich ochránce čili jako jejich otec, jejich rodina, manžel, obhájce.

Vztahy mezi lidmi – nemají-li znevažovat pravdu o Bohu, který se zjevil Izraeli – by neměly proto být poznamenány sobeckými hledisky hamižného ekonomického zájmu (vv. 24n), nýbrž duchem solidarity, soucitu a pochopení, které Izrael předtím poznal ze strany Boží. Potvrzuje to úvodní verš úryvku (v. 20), který připomíná vysvobození z egyptského otroctví a který pak pokračuje poučeními, jež mají jasně vyjádřit tohoto ducha milosrdenství. Nejde tedy o prostá pravidla mezinárodní a mezitřídní filantropie, ale o vyjádření teologického požadavku: kdo poznal Boha, má jednat způsobem odpovídajícím pravdě tohoto milosrdného a starostlivého Boha, který mu vyšel vstříc jako osvoboditel.

K 2. čtení

Církev v Soluni je velmi mladá. Jednak proto, že teprve před nedávnem obdržela poselství evangelia, a také proto, že právě prožívá svěžest a novost života zmrtvýchvstalého Krista. Pavel je na to téměř hrdý a vidí jako by v jejich zkušenosti znovu ožívala jeho zkušenost (v. 6).

Vlivem působení jediného Ducha jsou Ježíš i apoštolové, Pavel i jeho komunity svázáni stejným údělem, jsou spojeni týmž povoláním, jsou solidární na cestě kříže a společně sdílejí radost z ovoce vzkříšení. Proto jak Pavel, tak soluňská církev se stávají „vzorem“, výchozím bodem a vyzařováním evangelia. Soluňská církev skutečně Pavla napodobuje v radosti prýštící ze samého evangelia. Radost je darem Ducha, toho svatého Ducha, který dovedl Ježíše až k vrcholné oběti a nyní vede Pavla zkouškami a soužením. Komunita napodobuje Pavla také v síle, s níž přijímá pronásledování a utrpení vyvolaná evangeliem. Právě tím se Soluňané stali pro ostatní křesťany v Řecku příkladem: „Takže jste se stali vzorem pro všechny věřící v Makedonii a Achaji“ (v. 7).

Soluňská církev se podle Pavlova příkladu stala vzorem nadšeného přijetí evangelia a ujala se úkolu evangelizace v celém Řecku i jinde, a to spíše životem než slovem: „Slovo Páně se od vás rozšířilo nejen po Makedonii a Achaji“ (v. 8). Co se přihodilo při obrácení Soluňanů, je tak trochu vzorem pro křesťanské „hlásání slova“ (kērygma) pohanům. Jedná se především o přechod od modloslužebného polyteismu k židovskému monoteismu (v. 8b a 9) a přijetí christologického zjevení, které čeká ovšem na své plné projevení v parusii čili při slavném příchodu Krista (v. 10). Toto téma se stane jednou ze základních otázek listu.

K evangeliu

Otázka znalce židovského zákona není jen historickou připomínkou sporu mezi Ježíšem a jeho odpůrci, kteří byli stále odhodlanější zbavit se ho, ale odráží také starost společenství, pro které Matouš sepisuje své evangelium. Záměrem bylo objevit způsob, jak shrnout celý Zákon, aby se působení učedníků netříštilo ve snaze zachovávat tisíce příkazů a zákazů. Člověk, který s Ježíšem diskutuje, mu totiž neklade prostou otázku jako u Markakteré je první přikázání –, ale které je „největší“.

Ježíšova odpověď na otázku znalce Zákona má dvě části. Především se odvolává na š’ma’ Jiśrā’ēl („Slyš, Izraeli!“), každodenní modlitbu Židů, a pak k ní připojí přikázání lásky k bližnímu (Lv 19,18). Nakonec dodává: „Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ Láska je totiž jediná opravdu přiměřená odpověď, kterou může věřící dát Bohu, jenž ho miluje jako první a nabízí mu své spojenectví. Je to láska, která podle učení Starého zákona musí uvést do pohybu celou bytost, nejen rozum, ale i touhy, plány a všechny síly. Je proto třeba vyjít z rozptýlení a nalézt jednotu života, střed, jemuž člověk zcela zasvětí vlastní svobodu.

Protože syntézou Zákona je pravá láska k Bohu, je neoddělitelně spojena s láskou k bližnímu: „Druhé je podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe.“ V opačném případě by bylo nutno přiznat její pokryteckou povahu, jak to dělali židovští proroci, když tvrdě odsuzovali formální zbožnost, která ve vztahu k bližnímu postrádala spravedlnost a milosrdenství. Nerozlučná jednota těchto dvou přikázání je nepochybně jádrem prorockého kázání samotné Tóry, jak ukazuje například dnešní první čtení, vzaté ze starého kodexu smlouvy.

 MEDITATIO

„Slyš, Izraeli“, které Ježíš citoval ve své odpovědi znalci Zákona, nám pomáhá udělat si jasno v tom, co znamená milovat Boha. Jde o postoj, který zřejmě nemůžeme chápat jako cit, jímž někdo miluje jinou lidskou bytost a prokazuje jí dobro. „Milovat Boha“ už ve Starém zákoně znamenalo poslouchat ho, spoléhat na jeho slova plná zaslíbení pro každého z nás. Znamená podřídit tomuto slovu celý svůj život. Milovat Boha se rovná našemu úplnému a bezvýhradnému rozhodnutí se pro Boha. Aktuálnost Ježíšovy odpovědi na otázku, kterou mu položil znalec Zákona právě na jádro Zákona, je třeba vyzdvihnout právě dnes, kdy mnozí pokřtění jsou v některých situacích bezradní, protože si ještě nevyřešili naléhavé základní otázky: zda má život smysl a zda existuje něco, kvůli čemu je dobré žít! Jenom Bůh je ten správný důvod, pro který stojí za to vynaložit všechny své životní síly, on je jediný důvod, kterému má smysl věnovat svůj život.

Ovšem opravdového naplnění prvního přikázání můžeme dosáhnout jen naplňováním přikázání druhého, což je láska k bližnímu. A jaký význam přikládá Ježíš lásce k bližnímu? Nepochybně nové je v Ježíšově chápání bližního  překonání jakékoli bariéry. Bližní nejsou pouze přátelé či pokrevně příbuzní, ale i cizinci, a dokonce i nepřátelé (srov. Mt 5, 43-48). Avšak kdo je bližní, to nelze vyslovit jen jako nějaký povšechný princip, ale pouze v podobě konkrétní lásky, ve které objevíme toho druhého a to, co pro něho můžeme udělat.

Ježíš sám nám ukazuje dokonalé projevy této konkrétní lásky svým hlubokým soucitem ke každému, kdo je potřebný, k hříšníkům a k učedníkům. V Ježíšovi tedy spatřujeme nejvyšší vzor, jak se chovat jako bližní, vzor, kterým se lze ve vztahu k bližnímu inspirovat v různých situacích, jež můžeme shrnout do tří druhů: láska k bližnímu jako starostlivá péče o potřeby cizího člověka, jako odpuštění a snaha o usmíření s nepřítelem a jako služba příteli či bratrovi.

ORATIO 

Pane Bože, děkujeme ti, že jsi nám přikázáním lásky ukázal životní cestu. Jeho plněním se stále více přibližujeme k tobě a stáváme se podobnými Ježíši Kristu, tvému nade vše milovanému Synu.

Pomoz nám především milovat tě tím, že zbavíme svá srdce model a dovolíme, aby v nás tvé slovo zformovalo nového člověka, který patří zcela tobě. Toužíme uznat, že jenom ty jsi pravý cíl našeho života. Díky tobě překonáváme váhavost v našich drobných i velkých rozhodnutích a ty nám dovoluješ přemáhat naši „soběstačnost“, která by nás ráda přesvědčila, že si v životě stačíme sami a že naše zdroje lásky jsou na tobě nezávislé. Tvé slovo ať nás zbaví svodů tohoto „bezvýznamného“ já, odmítajícího všechny ideály, nakloněného sobecky jen sobě a neoplývajícího láskou k bližnímu a solidaritou.

Žádáme tě proto, abys nám dal milost svého Ducha, abychom ti mohli věrně sloužit v lásce k našim bratrům, zvláště k těm nejvíce potřebným a poníženým, kteří jsou tak drazí tvému otcovskému srdci!

CONTEMPLATIO

Boží vůle je pro nás v těchto dvou věcech: milovat Boha a milovat bližního. Sem musí směřovat všechno naše úsilí. Budeme-li to dělat dokonale, splníme Boží vůli a budeme s ním spojeny. Avšak jak jsme vzdáleny od zachovávání těchto přikázání, tak jak si to takový Pán zasluhuje! Kéž se líbí Bohu, abychom tam jednou došly: je to ostatně v našich možnostech,  jen když budeme chtít!

Nejbezpečnějším měřítkem, podle něhož poznáme, zda plníme tato dvě přikázání, je pohledět, jak milujeme bližního. Vždyť zda Boha milujeme, to nelze vědět bez velkých důkazů, abychom chápaly, že ho milujeme, ale u lásky k bližnímu ano. Buďte si jisté, že čím více pokročíte v lásce k bližnímu, tím dál také budete v lásce k Bohu. (Terezie od Ježíše, Hrad v nitru, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2003, 5. komnata, 3. kapitola, 7n, s. 77).

ACTIO

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

„Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí … Miluj  svého bližního jako sám sebe“ (Mt 22,37.39).

 

Převzato z knihy Lectio divina, kterou vydalo KNA.

 VIDEOÚVOD k této neděli.

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz