Můj Bože, má skálo! (10. neděle v mezidobí B)

4.6.2018

Můj Bože, má skálo! (10. neděle v mezidobí B)

1. Mojžíšova 3,9–15;
2. Korinťanům 4,13 – 5,1;
Marek 3,20–35

LECTIO

K prvnímu čtení:

Kdo je to člověk? Náboženský pohled na „počátky světa“ jej vidí jako bytost „rozpolcenou“ jak v sobě samé, tak ve vztahu ke druhým (muž-žena) nebo k Bohu. Dějiny lidstva jsou už od počátku plné podvodu a nepřátelství. To je základem „hříšnosti“, v níž se každý člověk ocitá už od svého narození a která poznamenává celý jeho život. Když se má člověk setkat s Božím hlasem („Kde jsi?“), začíná se bát („Slyšel jsem tvůj hlas… bál jsem se…“), vnímá svou zraněnost („jsem nahý“) a snaží se skrýt před Hospodinovým zrakem („proto jsem se skryl“). Hřích také vytváří neporozumění mezi mužem a ženou, kteří se vzájemně obviňují a zodpovědnost za své vlastní jednání svalují jeden na druhého.

Kniha Geneze nám říká, že v dějinách lidstva i v životě každého jednotlivce je skutečně a trvale přítomen tajemný „pokušitel“ (satanas = odpůrce) – ten, který rozděluje (diabolos). Jeho přítomnost proměňuje naše dějiny v tajemství nepravosti. Biblické čtení však přesto neústí do tragického pesimismu ani do zoufalství, ale vede nás k pohledu plnému naděje: Bůh vynáší nad zlem slovo odsouzení a slibuje, že mu bude „rozdrcena hlava“. Ačkoli se zlo i nadále vkrádá do života lidí, tento Boží příslib nás vede k tomu, abychom se nebáli vyznat Boží „moc“ a vlastní „hřích“. Jen za tohoto předpokladu budeme moci poprosit o odpuštění a přijmout spásu.

Ke druhému čtení:

V dnešním čtení nám apoštol Pavel předkládá další argument, který vede všechny, kdo se vydali na cestu následování Ježíše Krista, aby radostně přijali logiku kříže: Kristus nám dává spásu skrze svou smrt!

Křesťané si uvědomují, že nad zlem dokáže zvítězit jedině Bůh v Ježíši Kristu. Pokud by tohoto vítězství chtěl dosáhnout člověk svými vlastními silami, tajemství hříchu, přítomné v jeho životě, by jej nepochybně přemohlo. Jedině láska Boha Otce má sílu „Kristovou smrtí zbavit moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodit všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí“ (Žid 2,14). Celé dnešní čtení nás obrací k samému jádru víry a křesťanské naděje: „Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho“ (v. 14). V této souvislosti je vhodné poukázat na jistotu, kterou nám ve svém evangeliu předává apoštol Jan – do okamžiku, kdy jakoby definitivně začalo vítězit zlo a na obzoru se začala rýsovat Ježíšova smrt, klade slavné prohlášení, že „nyní bude vládce tohoto světa vypuzen“ (Jan 12,31).

Základem této důvěrou proniknuté jistoty je právě dnešní čtení, určené pro všechny věřící: naše „tělo“ (tzn. vnější člověk) sice postupně chátrá, avšak naše „duše“ (tzn. vnitřní člověk) se den ze dne může zmlazovat. Nesmíme však obracet svůj pohled na „věci viditelné“, ale na to, co je „neviditelné“ a „věčné“. Snažíme-li se připodobňovat Kristu, můžeme doufat, že obdržíme „ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi“ (5,1).

K evangeliu:

Kdo vlastně jsi, Kriste? Evangelium nás informuje, že Ježíšův život byl neustále naplněn bojem proti zlu, které se snaží ovládnout každého člověka. „Syn člověka“ čelí ničivé moci zla a bojuje proti ní příslibem a přítomností Božího království, které spolu s Ježíšem vstoupilo do dějin lidstva.

Hlavním tématem dnešního evangelia je otázka, kým je Ježíš pro člověka. V první části sledujeme neochotu Ježíšových nepřátel uznat, že v Ježíši je uprostřed nás přítomen Bůh, a jejich nařčení, že Ježíš je „posedlý“ („Je posedlý Belzebubem…“: v. 22). Ježíš se tomuto obvinění brání a poučuje své posluchače, že moc zla spočívá v rozdělení a odloučení, zatímco v celém Ježíšově životě a ve všech jeho skutcích se zračí uzdravující moc Boží. Tuto náboženskou „pravdu“ předkládá lidem – jak říká text – „v podobenstvích“, to znamená prostřednictvím skutků a znamení, s nimiž se musí vypořádat naše svobodná vůle a dopracovat se k rozhodnutí pro Ježíše, nebo proti němu. Proto má v boji proti nadvládě moci zla nad lidmi tak velký význam přijetí nebo odmítnutí Ježíše. Tato pravda nám také dovoluje pochopit smysl záhadného tvrzení evangelia: „Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem.“

Odmítnutí uznat, že v Ježíši působí Bůh, přítomný uprostřed nás, je klíčem k pochopení závěrečné otázky dnešního evangelia: „Kdo je má matka a moji příbuzní?“ Ježíš se dívá po těch, kdo jsou v jeho blízkosti, a pak spontánně a zároveň provokativně odpovídá: „Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.“

MEDITATIO

Je možné doufat, že zvítězíme nad zlem a že bude překonáno neskutečné utrpení, vyvolané nespravedlností lidí? Křesťan na tyto otázky může odpovědět „Ano“. Nevlastní sice žádné „rozumové“ řešení problematiky zla – která ve skutečnosti nemá žádný rozumový základ – ani nějaký snadný recept na odstranění zla, ale může se obrátit ke Kristu a přijmout odpověď, kterou on sám reaguje na tento problém: nad zlem můžeme zvítězit jedině tehdy, když mu čelíme dobrem. Jinými slovy: ničivou sílu zla můžeme přemoci pouze tím, že proti ní postavíme „Boží království“. Kdo uznal, že v Ježíši a jeho prostřednictvím působí v našem středu Boží láska k lidem, bude schopen otevřít svou duši k upřímné lásce k lidem a ke skutkům, které – i když jsou zdánlivě bezvýznamné – otevírají lidstvu naději na novou, spravedlivější zemi.

Protože zvěst Božího království se má projevovat ve všech oblastech křesťanského života, nezbytným předpokladem k jejímu přijetí je upřímné obrácení. Dnes se často používá slovo „usmíření“, které asi nejlépe vyjadřuje tajemství, na němž spočívá celá církev. Dějiny lidstva jsou jedním velkým sledem roztržek, uzavřenosti do sebe a popírání společenství; všechny tyto postoje znemožňují, aby mohla člověka zasáhnout spása. Člověk se pak snaží dát svému životu nějaký smysl, nechává se ovlivnit tímto pokušením – a výsledkem jsou vztahy poznamenané nenávistí, násilím a rozdělením.

Kdo se obrátí k Ježíši z Nazareta jako ke svému „spasiteli“, který nám zjevuje konečný smysl lidského života, nachází ve víře v něho sílu k překonání tajemných pout zla. Na mnoha místech Nového zákona je Ježíš představen jako ten, který byl poslán od Boha, aby nastolil usmíření a pokoj. Přijmout Ježíše do svého života (a to je pravým významem slova „uvěřit“) znamená mimo jiné vstoupit do jeho usmíření. Ježíš je tedy nejen slovo, jež nám zjevuje pravý smysl života, ale „Bůh s námi“, který nás shromažďuje v jediné společenství a spojuje nás s Otcem.

 ORATIO

Z hlubin voláme k tobě, Otče: vyslyš náš hlas. Kdybys uchovával v paměti naše viny, kdo by mohl doufat ve spásu? Neskrývej před námi svou tvář, ale projev na nás své milosrdenství.

Osvoboď nás od sobectví, nenávisti a násilí. Nedovol, abychom zatvrzovali své srdce, ale pomáhej nám, ať je otevřeme osvobozujícímu slovu a smírnému působení tvého Krista. Kéž Kristus sestoupí mezi nás jako voda, která omývá, zahání žízeň, očišťuje a vlévá nový život.

Dej nám svého Ducha, který obnovuje tvář země, aby z nás učinil opravdu svobodné tvory, schopné přinášet osvobození druhým lidem. Oživ v nás památku své věčné lásky a uschopni nás, abychom v její síle upevňovali svou víru a naději až do dne, kdy tě budeme moci spatřit ve tvé slávě.

 CONTEMPLATIO

Poté, co byl člověk na počátku mnoha způsoby usměrňován pro množství svých hříchů, které z nejrůznějších důvodů a za rozličných okolností vyrůstaly z kořene zla; poté, co byl napomínán Božím slovem, Zákonem, Proroky, různým dobrodiním, výstrahami, tresty, potopou, požáry, válkami, vítězstvími, porážkami, znameními z nebe, ovzduším, zemí i vodou, nenadálými zvraty v životě lidí, měst i národů (a cílem toho všeho bylo vymýtit zlo se všemi jeho znameními), bylo nakonec nutné poskytnout na jeho stále těžší nemoci jako vraždy, cizoložství, rouhání, krádeže a modloslužba – nejhorší a první ze všeho zla, protože člověk neuctíval Stvořitele, ale stvoření (srov. Řím 1,25) –, ten nejvzácnější lék. Protože tyto neřesti vyžadovaly mnohem účinnější lék, obdržely ho. Tímto lékem bylo samotné Boží Logos, ten, který je od věků, neviditelný, nepochopitelný, netělesný, počátek pocházející od počátku, světlo ze světla (srov. Jan 8,1), zdroj života (srov. Jan 1,4) a nesmrtelnosti, výrazná podoba (srov. Žid 1,3) prvotní krásy, neodstranitelná pečeť (srov. Jan 6,27), nesmazatelný obraz, poslední cíl a slovo věčného Otce (Řehoř Naziánský, Promluva o Velikonocích, 45,9).

ACTIO

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

„Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má!“ (Žl 18,3).

 

 

Převzato z knihy: Lectio divina
Autor: Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA
 
 
VIDEOÚVOD k liturgii této neděle.
 

 

 

 

 

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2018 NETservis s.r.o.