Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům (25. neděle v mezidobí C)

16.9.2019

Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům (25. neděle v mezidobí C)

1. čtení: Amos 8,4–7
2. čtení: 1. Timoteovi 2,1–8
Evangelium: Lukáš 16,1–13



LECTIO

K prvnímu čtení

Prorocké čtení dnešní liturgie nám nabízí smutný obraz izraelské společnosti v době proroka Amosa, kdy v Samařsku vládl král Jeroboám II. Prorok vytýká vykořisťování chudých a do nejmenších podrobností je rozveden popis sociální nespravedlnosti v jeho době. Do značné míry se to týká i naší doby, situace je dnes možná ještě horší.

Největší starostí zmiňovaných kupců je mít zisk a vyprázdnit pytle s obilím. Prodat za každou cenu, či spíše víc a víc okrádat a šidit. Amos ukazuje na jejich praktiky: obchodníci podvádějí, když používají falešné váhy. Jejich touha vydělat je tak velká, že už neslaví svátky, nemohou se dočkat jejich konce, aby se mohli vrátit k obchodování. Zcela propadli tomu, co bychom dnes nazvali konzumní společnost.

Na tuto situaci doplácejí chudí a potřební. Stalo se z nich zboží a přežívají v nelidských podmínkách. Proto Amosův hněv vůči těmto nespravedlnostem a vůči těm, kteří je praktikují. Říká přísně: „Hospodin přísahal …navěky nezapomenu na žádný jejich skutek“ (v. 7).

Toto čtení z knihy proroka Amosa uvádí téma nespravedlivého mamonu, které je dále rozebíráno v evangeliu. Nespravedlnost však nespočívá v penězích, ale ve způsobu zacházení s bratrem, kterého máme podle Božího přání milovat jako sami sebe. Úryvek z Amosa je velmi aktuální. Vede nás k zamyšlení nad smyslem pozemských věcí, které mají člověku sloužit a upevňovat společenství a bratrství, nikdy však vést k vykořisťování.

 

Ke druhému čtení:

Pavel v tomto čtení rozvádí starobylé uspořádání církve: na prvním místě je modlitba (kap. 2), potom teprve následují ministeria, služby v církvi (kap. 3).

Vše má v církvi počátek v modlitbě, která má mít především univerzální charakter. Modlitba církve není tedy na prvním místě modlitbou za růst společenství věřících, za jeho jednotlivé členy a potom také za svět, ale naopak: svět a lidé ze všech národů a kultur jsou na prvním místě, vždyť rozvoj církve je právě důsledkem vyslyšení všeobecných přímluv.

Církev podle Pavla je především přímluvkyně, která za všechno prosí, stejně jako Boží světlo všechno osvěcuje. Církev je Božím světlem ve světě. V tomto smyslu se modlitba netýká pouze konkrétních osob a záležitostí prostředí, v němž žijeme (církevní hierarchie a věřícího lidu), ale světa i společnosti jako celku. Církev se cíleně modlí za lidské společenství. Modlitby se konají za krále (v tomto případě za Nerona!), za vládce provincií a za všechny, kdo byli přímluvcům svěřeni. Je to její povinnost, protože církev je Božím světlem ve světě a bez církve není spásy. Nepřímo se modlí i za sebe sama, protože má-li být světlem světa, sama je musí vyzařovat. Není důležité, zda trpí pronásledováním, ale podstatné je, aby se svět v čele s králem obrátil.

V tomto smyslu se křesťanské společenství modlí za svět a za všechny lidi, protože Boží touha po spáse všech je bezmezná. Církev se nesmí uzavírat do sebe. Sama do politiky či ekonomiky nevstupuje, její úkol je jiný: má dělat vše pro to, aby do těchto oblastí pronikla Kristova láska. Tímto způsobem je církev učitelkou všech národů, včetně pohanů. Předmětem její naděje je každý člověk. Modlitba proto není omezena prostorem. Pavel správně zdůrazňuje, že křesťanská modlitba se má praktikovat kdekoli či „ při každé příležitosti“ (Ef 6,18), a také  bez přestání“ (1 Sol 5,17). U apoštola jsou tyto výrazy běžné. Boží touha spasit každého člověka nezná hranic.

 

K evangeliu:

Lukáš vypráví podobenství o nepoctivém správci, které by se možná mohlo jmenovat o vychytralém správci. Ježíš si důkladně všímá schopnosti, s níž se správce dokázal vypořádat s obtížemi. „Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Synové tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než synové světla“ (v. 8). Správcova vypočítavost spočívá v tom, že když už má být propuštěn, nechť ho přijmou ti, kterým umenšil dluhy.  Použil pánem svěřené bohatství, aby si udělal přátele. Pán, kterým je samozřejmě Kristus (srov. Lk 7,6 a 11,39), vůbec nechválí samotný podvod, ale vychytralost, v níž jsou „synové tohoto světa“ schopnější než křesťané. Ježíšovo učení je jasné: majetek je nepřekonatelnou překážkou pro vstup do Božího království; bohatí, kteří nepoužijí majetek k šíření lásky, nevstoupí do Božího království. Bůh a peníze jsou v příkrém protikladu, jako dva páni, mezi nimiž je třeba zvolit: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ (16,13). Nemůžete sloužit Bohu a penězům, které Ježíš nazval nepoctivými, a které personifikuje jako moc stojící v protikladu k jeho moci, jako moc, která tvoří součást království temnot. Ježíš vyzývá své učedníky, aby naopak předešli možnému propuštění tím, že rozdají své peníze jako almužnu, aby „byli přijati do příbytků věčných“ (v. 9). Peníze lze směnit. Použijí-li se z čisté lásky k bližnímu, mohou se stát pokladem  pro Boží království. I peníze se tímto způsobem mohou stát klíčem,  který otevírá Boží království. S jedinou podmínkou: musí být použity s láskou!

 

MEDITATIO

„Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům … nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ Je to silné prohlášení, které ukazuje, co je ve hře. Mezi Bohem a mamonem, mezi Bohem lásky a bohem peněz je třeba správně zvolit. Evangelium nevyvyšuje správcovu nepoctivost, ale jeho chytrost, s níž si zajišťuje budoucnost.

Pán nás vyzývá, abychom si zajistili budoucnost a skládali účty z nakládání s majetkem, který jsme dostali jako dar pro chudé. Tak budeme šířit spravedlnost. Bohatství samo o sobě není špatné. Je určeno ke službě a jako dar pro bližní, který spolu s vůlí rozdělit se dostáváme od Pána. Bohatství se však také může stát nebezpečným. Jakmile jednou po bohatství zatoužíme, těžko se budeme měnit. Touha si nás podrobí a upoutá veškerý náš zájem. Bůh se pak postupně dostane na vedlejší kolej. Ještě horší je, stane-li se z něj nebezpečný protivník, kterého je třeba se za každou cenu zbavit. Čím více se Bůh stává naší jedinou láskou, jediným sluncem života a vším pro naše srdce, tím více slábne láska k bohatství, až zmizí úplně. Jako u svatého Františka z Assisi, pro něhož se Bůh stal jediným pokladem, který chtěl sdílet s bratry. Neboli „nebeským trezorem“, jak často říkával.

Pán nás při dnešní liturgii zve, abychom rozlišovali, co je podstatné, abychom se osvobodili od moci peněz a mohli se o ně dělit z čisté lásky. Největší problém nám ve skutečnosti nečiní zbavit se peněz, ale proměnit je v měnu hodnotnou pro Boží království. Jde o to vložit peníze do proudu Boží milosti, jenž směřuje do našeho srdce. Právě tam, kde Boží láska proniká celou naši bytost a postupně ovládá celé naše srdce, aby zářilo ohněm horoucí lásky. Tak se stane zázrak: peníze jsou investovány do Božího království. Skrze lásku k potřebným přinesou stonásobný užitek.

To je důvod, proč Pavel tak zdůrazňuje nutnost modlitby. „Přeji si tedy toto: všude se mají muži modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru“ (1 Tim 2,8). Je třeba mít čisté srdce, odpoutané ode všeho a zaměřené na Boha, aby naše modlitba byla světlem ve světě poznamenaném nespravedlnostmi, ve kterém se peníze bližním často stávají pastí.

ORATIO

Pane Ježíši, chválíme tě a dobrořečíme ti za tvou nesmírnou lásku. Prosíme tě o milost poznávat tě každý den důvěrněji, abychom tě milovali celým srdcem, celou myslí a celým životem. Ježíši, tvá láska nás objímá a obklopuje. Jsme v tobě a můžeme ve všech lidech vnímat tvou lásku, která se dává.  Každý muž i každá žena jsou obklopeni plamenem tvé lásky. Totéž platí pro naše hříchy a nejrůznější životní situace, chudobu i bídu, které se denně objevují kolem nás.

Ježíši, dej nám růst ve tvé lásce! Pane, dej nám milost poznávat tě stále hlouběji a důvěrněji, tebe, který ses stal pro nás člověkem, abys nás miloval stále víc a učil nás milovat tvou láskou. Vyprošujeme si od Otce tuto milost skrze tebe Ježíši, který s ním žiješ a kraluješ v jednotě Ducha svatého, po všechny věky věků. Amen.

CONTEMPLATIO

Z lásky k Bohu se rodí láska k bližnímu a láska k bližnímu dává růst lásce k Bohu. Kdo zanedbává lásku k Bohu, nemůže milovat bližního; a naopak, v opravdové lásce k Bohu budeme dělat pokroky, budeme-li se sytit láskou k bližnímu v prostředí Boží lásky. Protože láska k Bohu dává vznik lásce k bližnímu, Pán řekl skrze zákon nejdříve: „Miluj Pána, tvého Boha“ (Dt 6,5), a teprve potom: „Miluj svého bližního“ (Lv 19,18). Nejprve tedy musí jeho láska zakořenit v půdě našeho srdce, aby tak skrze ni mohly vyrašit výhonky lásky bratrské.

Jan potvrzuje, že láska k Bohu je živena láskou k bližnímu: „Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1 Jan 4,20). Láska k Bohu se rodí z bázně, ale tím jak roste, mění se v náklonnost (Řehoř Veliký, Komentář ke knize Job VII, 28).

ACTIO

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

„Stvořených statků se má dostat všem spravedlivou měrou“ (Gaudium et spes, 69).

 

Převzato  z knihy: LECTIO  DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)

VIDEOÚVOD  k evangeliu této neděle.

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.