Daniel 12,1–3;
Židům 10,11–14.18;
Marek 13,24–32


 

LECTIO

K prvnímu čtení

Prorok Daniel mluví v dnešním čtení o období, kdy zvrácenost lidí dosáhne svého vrcholu. V 11. kapitole jsou vyjeveny události, které se dovršily smrtí Antiocha Epifana, zosobněného Božího nepřítele. Světem se nezadržitelně šíří zlo, ale dějiny přesto dosáhnou svého eschatologického dovršení. Na pozadí popisu posledních časů nám proto dnešní úryvek přináší poselství naděje. Na konci časů už nikdo nebude moci jednat dvojznačně nebo dělat kompromisy, protože se všechno vyjeví v plné pravdě. Souboj dobra proti nejrůznějším podobám zla se stane otevřenou bitvou, v níž Boží lid zakusí mocnou ochranu archanděla Michaela. Bude to čas nepředstavitelné úzkosti a pro ty, kdo zůstali věrní, čas spásy. Hospodin zná všechny své věrné a jejich jména jsou zapsána v jeho knize – je tedy vyloučeno, že by na ně zapomněl (v. 1). Tehdy čas přejde ve věčnost a podle proroctví nastane všeobecné vzkříšení („mnozí“ je semitský obrat s významem „všichni“), kdy každý člověk obdrží za své chování věčný úděl – život, nebo potupu. Moudří a spravedliví – to znamená ti, kdo kráčeli cestou svatosti a snažili se na ni přivádět i druhé – budou zářit věčnou slávou.

Vidíme, že na prahu Nového zákona dostává víra ve vzkříšení, poslední soud a věčný život stále jasnější obrysy. Kristovým vzkříšením pak začíná „doba poslední“, jejímž dovršením bude parusie – Kristův druhý příchod.


K druhému čtení:

Dnešní perikopa tématicky doplňuje téma, kterým jsme se zabývali minulou neděli. Autor listu Židům připomíná jedinečnost Kristovy oběti ve vztahu k celému množství židovských obětí, které se stále opakují, protože „nemají sílu, aby zahladily hříchy“ (v. 11). Zato Kristova oběť je dokonalá a přináší spásu všem, kdo se k němu utíkají jako ke svému veleknězi a prostředníkovi (v. 14). Na tomto místě se setkáváme s novým prvkem, který tento úryvek úzce pojí s dnešním prvním čtením i s evangeliem: Kristus vykonal svou oběť „jednou provždy“, čímž otevřel novou dimenzi času („denně – znovu a znovu“: v. 11). „Avšak“ Kristus jednou provždy zvítězil nad mocnostmi zla, usedl na Boží trůn a „teď už jen čeká,“ až se jeho vítězství projeví a definitivně dovrší (v. 12n) a čas vstoupí do věčnosti. Do této dimenze věčnosti však už nyní („navždy“: v. 14) mohou vejít ti, „které posvětil“ – to znamená ti, kdo přijali jeho oběť a podřídili Kristu svou vzpurnou vůli, která je pobízí k hříchu. Čas sice pokračuje ve svém běhu, ale při slavení eucharistické památky Kristovy oběti máme už nyní účast na chlebě „věčného“ života (srov. Jan 6,48-51).

 

K evangeliu: 

Dnešním úryvkem vrcholí Ježíšova eschatologická řeč, která má v Markově evangeliu překvapivý rozsah (kap. 13). Líčení „posledních dnů“ se opírá o předpověď konkrétních událostí, které se mají dovršit ještě za života tehdejší generace (v. 30), takže Ježíšovi učedníci si budou moci ověřit věrohodnost těchto slov. Obzor je však mnohem širší: války a katastrofy, k nimž dojde, jsou jen „počátkem útrap“ (v. 7 v doslovném znění). To bude znamením, že v dějinách světa a stvoření nastává obrovský převrat, srovnatelný s porodem a spojený s neslýchaným utrpením (v. 19-20.24a). Tento proces bude završen slavným příchodem Syna člověka, Danielem ohlašované apokalyptické postavy, se kterou se Ježíš ztotožňuje. Syn člověka přijde jako soudce celého světa a vítěz nad silami zla, aby definitivně založil Boží království pro všechny „vyvolené“ – pro ty, kdo během pronásledování zůstali věrní (v. 9-13) a odolali svůdným nabídkám falešných „kristů“, kteří se v poslední době objeví v hojném počtu (v. 21-23). 

V této řeči se tedy dějinné události prolínají s apokalyptickými prvky, vyjádřenými pomocí obrazů převzatých od proroků: Ježíš se snaží přivést své posluchače k pochopení, že blížící se velikonoční tajemství – Jan o něm mluví jako o Ježíšově „hodině“ – bude počátkem závěrečného období dějin. Naléhavě proto vyzývá své učedníky, aby zůstali bdělí, zkoumali události a poznávali na nich, že se blíží slavný návrat Syna člověka (v. 28n), a aby plně přilnuli k jeho slovu, které je pevnější než nebe a země, které též „pominou“. Když se pak učedníci ptají na přesný čas: „Kdy?“ (v. 4), Ježíš neodpovídá. Ten, který přichází jako jednorozený Boží Syn, nemá moc stanovit den a hodinu, kdy nastane konec. Jako Syn a jako člověk se proto bezpodmínečně otevírá přijetí plánu spásy, jak jej stanovil Bůh Otec (v. 32).

 

MEDITATIO

Když se v průběhu dvou tisíc let křesťanství setkají lidé s nějakým opravdovým křesťanem, jsou velmi překvapeni: v jak zvláštní situaci ten člověk žije! Je zde na zemi jako „cizinec a poutník“, putující tímto časem vstříc věčnosti. Už nyní má to, po čem touží, ale dosud to nevlastní v plné a definitivní míře. Svědčí o blažené naději a obdržel závdavek nekonečného zaslíbení. Šíří kolem sebe radost a přitom se zříká celé řady radostí, které mu nabízí tento svět, a ani náhodou se mu nevyhýbá utrpení...

V jakém tajemství žije pravý křesťan? Nosí je ve svém srdci a rozhodně o něm svědčí: tímto tajemstvím je Kristus, Pán času a dějin. Ježíšovým velikonočním tajemstvím prolomila věčnost brány času a vstoupila k nám. Chléb, v němž se nám Kristus dává, je život věčný. Kdo zachovává Ježíšovo slovo, které trvá navěky, kdo přijímá jeho oběť spásy a spolu s ním prožívá svou bolest jako svůj velikonoční přechod, už nyní vstupuje do věčnosti a dovoluje, aby skrze něj věčnost pozvolna proměňovala tento náš čas.

Křesťan otevírá okna svého života slunci, aby bylo všechno zaplaveno světlem. Dokud však trvá tento čas, stále trvá boj mezi světlem a temnotou. Každý Ježíšův učedník se s tímto zápasem setkává ve svém vlastním nitru i kolem sebe, a proto zůstává bdělý. Ví totiž, že je třeba vybojovat dobrý boj víry. Kristus už sám o sobě zvítězil, ale nyní bojuje spolu s námi, aby bylo poraženo zlo a mohlo se šířit Boží království. Den, kdy tento boj skončí, zná jedině Otec. Kéž jeho Duch lásky a síly obdaří svou milostí všechny křesťany, aby se tím víc snažili přetvářet dějiny lidstva, čím toužebněji očekávají veliký Boží den.

 

ORATIO

Ježíši, Vládce nad dějinami, ty víš, kolik zla doléhá na dnešní lidstvo, a přesto nás učíš, že máme v podstatě bojovat proti jedinému Zlu. Ty jsi nad ním zvítězil, když jsi za nás umřel na kříži. Pomáhej nám, ať v tomto čase šíříme tvé velikonoční vítězství. Dej, ať všude, kde žijeme, a do všeho, co děláme, přinášíme věčnost. Světlo tvé věčné lásky kéž naším prostřednictvím zavlaží a promění i ty nejnepatrnější zlomky času, které nám dáváš k dispozici.

Dej, ať celé naše pozemské putování směřuje k nebeské vlasti, aby každý, kdo se s námi setká, mohl poznat blaženou naději, která je už nyní naší radostí. Chléb věčného života, který pro nás lámeš, ať nás posiluje v každodenních zkouškách, abychom byli při tvém slavném příchodu shledáni tvými věrnými a bdělými služebníky.

 

CONTEMPLATIO

Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jakubův a Bůh křesťanů je Bohem lásky a útěchy. Tento Bůh naplňuje duši i srdce všech, kdo jej vlastní, dává jim vnitřně poznat jejich vlastní ubohost a své nekonečné milosrdenství, spojuje se s nimi v nitru jejich duše, naplňuje je pokorou, radostí, důvěrou a láskou a způsobuje, že nemohou mít jiný cíl než jeho samého. Bez Ježíše Krista by svět vůbec neexistoval: už by totiž byl dávno zničen a podobal by se peklu. Pokud by svět existoval proto, aby se člověk mohl poučit o Bohu, vyzařovalo by ze všeho, co je ve světě, božství a nikdo by to nemohl popírat. Svět ale existuje pouze v Ježíši Kristu a skrze Ježíše Krista, který přišel osvítit člověka, aby poznal svůj hřích i to, že byl ze hříchu vykoupen; celý svět nám přináší důkazy o této dvojí pravdě. Pozorování světa nás vede k závěru, že Bůh není od světa vzdálen ani se ve světě zjevně neprojevuje, ale je v něm přítomen skrytě. Všechno stvoření nese tento Boží otisk.

Ježíš Kristus nevlastní hmotné statky, nenapsal žádné vědecké práce, a přesto patří do řádu svatosti. Nic nevynalezl, nekraloval, ale byl pokorný, trpělivý, „svatý, svatý, svatý“ pro Boha, hrozný pro démony, bezhříšný. V očích lidí, kteří svým srdcem dokáží vidět moudrost, přišel s velikou slávou a zázračnou vznešeností! Aby nám Ježíš Kristus představil své království svatosti, nemusel přijít jako král. On k nám však přesto přišel, a to v celé své nádheře (B. Pascal, Pensieri, Opuscoli, Lettere, 602.829, Milán 1984, 666.754, passim).

 

ACTIO

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

„Očekávejme a urychlujme příchod Božího dne“ (srov. 2 Pt 3,12).

 

Převzato z knihy: Lectio divina  - Autor: Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra (ed.)  - Vydalo KNA

VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.