Ospravedlnění skrze víru (30. neděle v mezidobí C)

21.10.2019

Ospravedlnění skrze víru (30. neděle v mezidobí C)

1. čtení: Sirachovec 35,12-14.16-18
2. čtení: 2. list Timotejovi 4,6-8.16-18
Evangelium: Lukáš 18,9-14




Abychom mohli co nejlépe pochopit podobenství o farizeji a celníkovi, kterému jsme právě naslouchali, je dobré mít na mysli zvláště jeho úvod a závěr: „Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství... Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus.“ Jádro problému se ukrývá ve slovech „spravedlivý“ a „ospravedlněný“ a dalo by se formulovat rovněž následovně: Jak je možné se spasit? Jaká cesta člověka vede ke spáse? Jinými slovy, stojíme u velmi závažné otázky ospravedlnění.

Na otázku, jak je možné dojít spásy, odpověděli farizeové, které si vzal na mušku v tomto úryvku, že dodržováním zákona! Ježíš však odpovídá: Ne! Spása nevyvěrá ze zachovávání zákona, ale z něčeho jiného. Je darem Božím, který předpokládá jako nutnou a dostatečnou podmínku pouze víru (ne náhodou předkládá evangelista Lukáš hned před a za toto podobenství Ježíšův výrok: „Tvá víra tě zachránila!“). Ve farizeově modlitbě se subjektem stává vlastní „já“ (já se postím, já platím desátky, já nejsem jako jiní), zatímco v modlitbě celníka se subjektem stává Bůh (Bože, buď milostiv mně hříšnému!). Na jednu stranu je hlavním představitelem spásy člověk, na druhou stranu pak určitě Bůh. Jako bychom stáli na dvou rozdílných horských hřebenech: na jednom stojí zákon, na druhém evangelium. Nyní tedy chápeme, co všechno je vlastně ve hře. Pro nás to znamená postavit se na tu správnou stranu. Nechce to nic jiného, než aby křesťan skutečně žil v řádu evangelia, a ne Zákona, v řádu Nového, a nikoli Starého zákona, aby žil jako syn, a ne jako otrok. Pravděpodobně je pořád většina těch, kdo nikdy vědomě nepřekonali daný hřeben, aby mohli objevit nové obzory, nadechnout se z ovzduší svobody, víry a milosti. Můžeme se však setkat s opakujícími se pády. Je totiž mnohem obtížnější udržet a uchovat velké náboženské pravdy, než je objevit. Něco podobného se dělo také Izraelitům: starozákonní proroci už byli velmi blízcí perspektivě evangelia, ale jejich učení bylo mnohdy zapomenuto, a proto se setkáváme v Ježíšově době s onou zvláštní zákonickou mentalitou, proti které musel bojovat tak těžce po celý život. Ponaučení, které vyplývá z podobenství o farizeji a celníkovi, je i pro nás, soudobé křesťany, mimořádně aktuální.

Vyslovili jsme již tedy základní princip: ospravedlnění a spása vyplývají z víry v Ježíše. Teď však bude důležité to pochopit. Pochopit znamená nahlédnout ze všech stran, přijmout za své, přivlastnit si nebo sevřít, samozřejmě v míře, v jaké je to možné naší mysli s pomocí Ducha Svatého. Kdo nás povede na této „cestě kolem evangelia“? Apoštol Pavel! On je totiž v těchto záležitostech nepřekonaným mistrem. Dalo by se říci, že si Ježíš tohoto muže vyvolil, už od pradávna („od mateřského lůna“) si ho připravoval, aby své církvi dobře vysvětlil jednu ze svých nejpodstatnějších myšlenek. Musíme tedy „zaklepat“ na Pavlovy dveře. Pavel je pro nás nesmírně cenný tím, že k nám může hovořit na základě vlastní zkušenosti. Říká nám, že byl víceméně podobným farizejem, o kterém nám vyprávělo podobenství. Byl Židem palestinského původu, tedy té nejčistší rasy, obřezaný osmého dne, „co do spravedlnosti, která spočívá v zachovávání Zákona, byl bez úhony“. Potom však jednoho dne prozřel, či lépe řečeno, někdo mu otevřel jeho oči. Najednou se mu všechny věci, které dříve považoval pro sebe za prospěch, zdály být spíše ztrátou nebo „bezcenným brakem“. Přestal tedy usilovat o „svou spravedlnost, která se získá zachováváním Zákona,“ a začal hledat tu, která se „dává tomu, kdo věří v Krista“ (srov. Flp 3,5–9). Pavel tedy vytvořil první výklad podobenství o farizeji a celníkovi a na vlastní kůži ho zakusil, protože osobně znal obě dvě role.

Základní tušení a vnímání, kterého jsme se dotkli v tomto autobiografickém textu, rozvíjí Pavel ve dvou velkých listech Galaťanům a Římanům. Dnes se nám konečně nabízí příležitost nahlédnout na tyto dva slavné listy, zvláště na ten druhý, což by mělo být pro křesťanskou komunitu vždycky velkou událostí. „My jsme ovšem rodem Židé, a ne hříšníci pocházející od pohanů. Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon. Z toho důvodu jsme přijali víru v Ježíše Krista. Tak jsme byli uznáni za spravedlivé proto, že jsme uvěřili v Krista, ne proto, že jsme dělali skutky Zákona. Pro skutky zákona nebude žádný člověk uznán za spravedlivého“ (Gal 2,15–16): není tomu tedy tak, že by na jedné straně byli spravedliví a na druhé straně hříšníci, jak o tom byli přesvědčeni farizeové. „Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš“ (Řím 3,23–24). Ve všech těchto úryvcích, jak jsme si mohli všimnout, nikde nechybějí klíčová slova: spravedlnost, víra, milost, Ježíš Kristus. „Boží spravedlnost“, o níž se tu hovoří, je něco naprosto odlišného od lidské spravedlnosti, která v sobě nese ideu určitého potrestání nebo nahrazení (domáhat se spravedlnosti, získat spravedlnost). „Boží spravedlnost“ se tu nahlíží jako bezplatný, ničím nezasloužený akt Boží svrchované moci, v němž Bůh nabízí spásu na základě svého zaslíbení. Jde o jednání, v němž Bůh koná spravedlnost především vůči sobě samotnému, tím že ctí své vlastní slovo a vlastní milost (to je tedy velká Pavlova myšlenka, kterou nově rozpoznal M. Luther).

A tak jsme dospěli k epopeji víry: spravedlivý žije z víry. Víra však byla vnímána jako nejlepší cesta spásy už ve Starém zákoně: Abrahám uvěřil Bohu a bylo mu to uznáno za spravedlnost (srov. Řím 4,1–3). Jenom víra je skutečnou adekvátní odpovědí na velkou důvěru, kterou měl jako první Bůh k nám. Současně se nacházíme také u plného oslavení Ježíše Krista, protože on se stává obsahem a středem víry, on ukřižovaný a vzkříšený. Jeho kříž je chloubou, slávou, nadějí a odvahou věřících.

V tomto okamžiku by se však mohl objevit problém. A samotné skutky tedy neznamenají vůbec nic? Můžeme si tudíž dělat, co chceme? Hřích je při tom všem bezvýznamný? Popravdě řečeno, právě takový problém v církvi nastal. Navíc se nejednalo pouze o „problém“, ale o skutečnou krizi pro církev. Ospravedlnění skrze víru bylo určitým druhem obelisku, který byl vztyčen uprostřed církve. Bylo téměř nevyhnutelné, aby se nakláněl někdy více doprava, a pak zase doleva, než nalezl svou správnou pozici a konečnou rovnováhu (kdo ví, jestli už ji vůbec nalezl!).

Obecně řečeno došlo nejprve k vychýlení více na levou stranu, jakožto naprosto protichůdná reakce na židovskou víru, kdy se rázem dobré skutky a zachovávání zákona dostaly na okraj. S velkou silou se pustil do pranýřování tohoto postoje autor Jakubova listu: „Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? ... Když se víra neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá“ (Jak 2,14.17). Pro Jakuba jsou skutky nesmírně důležité právě proto, že udržují víru při životě, ale nijak se nezabývá vysvětlováním, proč tomu tak je. Stačí mu, aby opětovně dosáhl rovnováhy skrze potvrzení nutnosti jednoho i druhého, jak víry, tak i dobrých skutků.

Další velkou, tentokráte značně dramatickou krizí, která v této otázce nastala, se stalo odloučení protestantů. Lutherovi se zdálo, a ne tak úplně bezdůvodně, že se v praxi církve jeho doby zastínila intuice svatého Pavla o ospravedlnění skrze víru a že se klade přílišná váha na přínos samotného člověka ke spáse (dobré skutky, kajícnost, zásluhy, odpustky, atd.). Prohlásil tedy Jakubův list za „slaměnou epištolu“ a heslem „sola fide“ (jen skrze víru) tak zavdal počátek protestantské Reformě, která rozdělila západní křesťanstvo do dvou odnoží. Na nové naklánění obelisku, tentokráte doprava, reagoval Luther ostrým zakotvením vlevo, což způsobilo rozlomení.

V dnešní době si v poklidném klimatu ekumenického dialogu, který se rozvíjí mezi katolíky a protestanty, spíše můžeme povšimnout toho, že problémem nebylo a není rozhodnout se mezi Pavlem nebo Jakubem, ale pochopit samotného Pavla, a skrze něho samotného Ježíše. Ježíš ostatně nijak nesnižoval farizeovy dobré skutky, kterými se pyšnil, dokonce vyzvedl důležitost zachovávání Božích přikázání a mnoha různými způsoby (srov. např. Mt 25 kap.) zdůraznil skutky milosrdenství a kajícnosti (půst a almužnu nevyjímaje), které byly pro farizeje tak drahocenné. Apoštol pronášel velmi tvrdá slova na adresu těch, kdo si dělali ze svobody od zákona zástěrku pro svou vlastní lenost a netečnost (srov. Gal 5,13), nebo říkali „Všechno je mi dovoleno!“ (1 Kor 6,12). Vždycky se snažil udržovat v jednotě víru a lásku. Víra, aby mohla být věrohodná, musí se proměňovat v lásku (srov. Gal 5,6), přičemž láska tu neznamená jenom vnitřní postoj, ale také aktivitu ve službě druhým („Spíše si navzájem posluhujte láskou!“ Gal 5,13). Pavel dokonce dospívá k vyjádření, že „kdybych měl víru v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nic nejsem“ (1 Kor 13,2). Pokud bylo pro farizea důležité činit dobré skutky, pak pro Ježíšova učedníka, který uvěřil v Kristovu milost, by to mělo být ještě důležitější (matematicky řečeno přímo umocněno „na druhou“). (Nespasíme se skrze skutky, ale spásy nedojdeme ani bez skutků!).

V čem tedy spočívá rozdíl? V čem se mýlil farizej? Domníval se, že jsou dobré skutky důvodem ospravedlnění, ale ty jsou zatím, byť vykonány upřímně, jenom jeho důsledkem. Vůbec se nejedná o nějaký drobný rozdíl: jde o vyřčení názoru, zda je Bůh dlužníkem nebo věřitelem ve vztahu k člověku. Dotýkáme se tudíž samotné Boží přirozenosti, jeho svatosti a svobody. V modlitbě farizea (a každého, kdo si myslí, že bude spasen na základě vlastních zásluh) se objevuje pokus, nevědomý ale skutečný, obrátit a vyměnit pozice Boha a člověka, přinutit Boha – jeho, stvořitele veškerenstva – aby hrál roli dlužníka, někoho kdo je zavázaný k protislužbě. Samotný Bůh říká: „Dal mi někdo dříve něco, co by se mi muselo oplácet?“ (srov. Řím 11,35). Vaše skvělé a slavné „spravedlivé skutky“ nejsou v mých očích ničím jiným než „poskvrněným šatem“ (srov. Iz 64,5).

Otevírá se před námi východisko vedoucí k pochopení významu a místa osobního úsilí v díle spásy. Je odpovědí, logickým důsledkem, ale musíme dodat, že nesmírně důležitým. Dýchání vlastními plícemi je pro dítě důsledkem jeho narození, je však nutné pro to, aby mohlo zůstat na živu. Prostřednictvím víry a křtu jsme se zrodili k novému životu, vstoupili jsme jakoby do nového světa, který Kristus uvedl svou smrtí a vzkříšením. Vládne tam naprosto jiná nová logika. Už neplatí: Musím dělat to nebo ono anebo se vyhýbat tomu či onomu, a pokud ne, nebudu spasen, ale: Musím dělat toto nebo se vyhnout onomu, protože jsem spasen; protože opak – hřích – je naprosto absurdní (srov. samotné Pavlovo slovo v Řím 6,15!). Bylo by to jako snaha začlenit smrt do života, šlo by o sebevraždu! „Tím křestním ponořením do jeho smrti jsme byli spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,4).

Tuto novou logiku můžeme označit jako logiku lásky: Musím milovat, protože už jsem byl milován. Je to právě „Kristova láska“ (ne už zákon), kdo mě podněcuje k činům a aktivitě, k oběti a darování se (srov. 2 Kor 5,14). Nežijeme už v logice farizeů a zákoníků postavené na principu „do ut des“ (dám ti, abys mi to vrátil), ale v evangelijní logice, která se vyjadřuje následovně: Dám ti, protože jsi mě obdaroval. Bezpodmínečnost a prvenství Božího daru se tak rozzáří na tom správném místě. Stvoření, které se přijme jako stvoření, umožňuje Bohu být Bohem a milovat jako Bůh: „My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás“ (1 Jan 4,19). Zde se nachází důvod, proč se víra rozvíjí v lásku a dobré skutky: Když nás Bůh tak miloval, máme se i my vzájemně milovat, a nemilovat pouze slovem a jazykem, ale činem, doopravdy (srov. 1 Jan 3,18; 4,11).

Tímto způsobem tedy dokládáme, že jsme řekli „ano“ Boží lásce. Bez tohoto „ano“ je Bůh nucen být k nám zdrženlivý, protože nechce jednat proti naší svobodě, ale v souladu s ní: víře se tak nedostává kyslíku, ztrácí dech a stává se „mrtvou“, přesně, jak o tom mluvil apoštol Jakub. Žádné naše lidské „ano“ není skutečné a hluboké, dokud se nějakým způsobem nevyjádří skrze kříž, utrpení a námahu. Každý dobrý skutek, který konáme, i ten nejmenší, jako třeba dát napít žíznivému, je vyslovením „ano“ Bohu, a tudíž i naší spáse. Znamená to umožnit Bohu, aby mohl pokračovat v naplňování svého plánu vzhledem k nám. Vidíte, jak se víra a láska vzájemně snoubí, a jak se z nich rodí „dítko Naděje“ a my zpíváme oslavný hymnus na vítěznou Boží lásku, která nás spasila v Kristu Ježíši: „Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? ... Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? ... Ale v tom všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval“ (Řím 8,33–37).

Ve světle toho, co jsme se doposud dověděli a naučili z Božího slova, se zdá být jasné, že zásadním hříchem, či přímo kořenem každého hříchu, je neláska, odmítnutí lásky (myslíme té Boží lásky, kterou jsme objevili). Je to odpadnutí od Božího světa, do kterého jsme byli přeneseni skrze víru a křest, do světa – nebo lépe do pekla – vlastního já, ze sféry Ducha do sféry těla, z novosti do starého života, ze svobody do otroctví.

Takový pád na sebe může vzít dvě zjevně protichůdné formy, které jsou však obě schopné vyloučit z království Božího: první z nich, poněkud hrubší a primitivnější, spočívá čistě a jednoduše v konání zla a nespravedlnosti, páchání nemorálních skutků, smilstva, krádeží, lakomství, pomlouvání, chamtivosti (srov. 1 Kor 6,9–10). Další, jemnější a rafinovanější forma, se zakládá na konání dobrých skutků, které se však uskutečňují pro vlastní prospěch, pro získání vlastních práv a zásluh, pro skutečnost „být viděn“ a dělat ze sebe soudce druhých lidí. Ta první je tedy nespravedlnost, ta druhá falešná spravedlnost. V evangeliu neustále nacházíme střety těchto dvou proti sobě stojících forem v zosobněných rolích: jednu v postavách hříšníků – nemocných – druhou v osobách „považujících se za spravedlivé“, které se proto domnívají, že lékaře nepotřebují. V našem podobenství hraje tu první roli celník, druhou představuje „spravedlivý“ farizej.

Tou nejsilnější skutečností, kterou nám chce v tomto ohledu evangelium představit, je sdělení, že mezi těmito dvěma kategoriemi lidí patří k té ke spáse vzdálenější ne ta první, ale právě ta druhá skupina, ne samotná nespravedlnost, ale sebeospravedlňování: „Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus.“ Toto je pravda, na kterou Ježíš upozorňuje během celého evangelia: „Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky k obrácení“; to je samotné srdce evangelia. V tomto ohledu je tudíž pochopitelné zakončení podobenství, které hovoří o pokoře („Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“): všechny druhy nesprávného jednání a nespravedlností jsou v podstatě hříchy vášní, ale falešná spravedlnost je hříchem pýchy. Hříšník, který se pravdivě doznává jako celník, se stává „hladovějícím po spravedlnosti“ (Mt 5,6), tudíž otevřeným k jejímu přijetí. Naopak falešně spravedlivý je nasycený vlastní spravedlností (srov. Lk 6,25) a necítí proto žádnou potřebu spravedlnosti, která by měla přijít od Boha. Obrazně řečeno, má svůj jazyk už zničený chutí vlastní slávy a nezná už chuť slávy přicházející od Boha (srov. Jan 5,44). První je jako ubožák, který stojí před plotem a je ochoten tlouci, pokud za ním vidí dům. Ten druhý je už vevnitř a vůbec nijak netluče, nevšiml si však, že jeho dům je postavený na písku a hrozí mu zhroucení.

Velmi zřetelně se ukazuje propojení mezi naším podobenstvím a výrokem o dětech, které bezprostředně v Lukášově evangeliu navazuje: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.“ Jak přijímá dítě věci jako jídlo, které je mu předloženo, nutnost chodit do školy nebo pohlazení rodičů? Jak se k nim staví? Přijímá je skutečně jako něco, co mu patří, co mu jeho okolí dluží. Ať se přihlásí kdokoli a řekne, že když chce dítě nějakou věc, že ji přímo nevyžaduje! Ale pozor: co mu patří z jakého důvodu? Z důvodu lásky rodičů, ne pro své zásluhy, nebo že by si to vlastním potem vyzískalo. Jeho obrovské právo, které je zakořeněno v samotné jeho podstatě, je být milováno! Jen si to řekněme na rovinu, někdy děti spekulují i o této lásce. A Bůh nám umožňuje jednat s ním také tak, pokud vždycky jednáme s upřímností a pokorou srdce. Je spokojený, když se odvoláváme na skutečnost, že nás miluje, a připomínáme mu tuto jeho lásku: Vzpomeň si na svou lásku k nám, která trvá věčně; Vzpomeň si na to, že jsi náš Otec; Vzpomeň si na Abraháma, vzpomeň na Ježíše!

„Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili“: my jsme tito dva lidé. Jsme jeden i druhý současně, protože stejně jako celník jsme skutečnými hříšníky, a tak jako farizeus se považujeme za spravedlivé. Co bychom měli dělat po vyslechnutí tohoto dnešního slova? Co se po nás požaduje, abychom se mohli vrátit domů skutečně „ospravedlnění“, s pocitem, že na nás Boží pohled láskyplně spočívá stejně jako na celníkovi? Svatý Pavel píše: „Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse“ (Řím 10,10). A tak věřme celým svým srdcem a vyznejme celou svou silou, že nás ty, Bože, miluješ i přesto, že jsme hříšníci; že nás zdarma a bezpodmínečně ospravedlňuješ v Ježíši Kristu, abys vzdal čest jemu, který pro nás zemřel a byl vzkříšen. Věříme, že když jsi nám daroval Ježíše, neupřeš nám žádnou potřebnou věc, abys mohl završit toto podivuhodné dobrodružství spásy. Věříme, že jsou ti milé naše dobré skutky, které jsme vykonali jako odpověď na lásku, poněvadž vkládáš do našich rukou své dary, jako by se jednalo o naše zásluhy. Stáváme se před tímto mystériem pokornými a maličkými jako děti a říkáme: „Ano, Otče, protože tak se zalíbilo! Věříme, věříme, věříme!“

 

Převzato  z knihy: Slovo a život
Autor:  Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA

 

VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.