„Otče, zhřešil jsem“ – svátost smíření (4. neděle postní C)

25.3.2019

„Otče, zhřešil jsem“ – svátost smíření (4. neděle postní C)

1. čtení Jozue 5,9a.l0-12
2. čtení 2. list Korinťanům 5,17-21
Evangelium Lukáš 15,1-3.11-32

Dnes jsme naslouchali jednomu z nejkrásnějších evangelijních úryvků vůbec, podobenství o marnotratném synu. Toto podobenství se dá číst z různých úhlů pohledu. Pokud si vezmeme jako červenou nit postavu otce, ta bude vypovídat o nekonečném a něžném milosrdenství Božím a nepřímo rovněž o tom, jak by se měl chovat ten, kdo zde na zemi představuje tohoto odpouštějícího Otce (služebník smíření). Jestliže si vezmeme jako vodící nitku postavu staršího syna, podobenství nás učí, jak by se neměli chovat „ti jiní“ v církvi, spravedliví, pravdiví, nebo ti, kdo jsou za takové považováni, vůči těm, kdo se spletli a chybovali. Když se chytíme jako vodící čáry postavy mladšího syna, podobenství nám popisuje příklad cesty ke smíření.

Úmyslem liturgie je, abychom ji vnímali právě v tomto posledním světle; ve druhém čtení k nám skutečně dolehlo zkormoucené pozvání Apoštola, které říká: „Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem!“ Nacházíme se v samém středu postní doby, která je příhodným časem k obrácení, a církev nám dnes nabízí katechezi o svátosti smíření; chce, abychom dospěli až k Velikonocům očištění, a proto nám představuje výsostnou cestu takového očištění. V podobenství se hříšník obrací přímo k Otci a říká: „Zhřešil jsem!“; ale už Pavel ve druhém čtení uvádí do tohoto rámce dějinné zprostředkování ze strany Krista a svátostné zprostředkování ze strany církve: „A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám (tedy apoštolům, církvi) službu, abychom hlásali toto usmíření.“ V tomto světle se může podobenství o marnotratném synovi jevit jako „svátost smíření v akci“, s vyznáním zařazeným doprostřed („Otče, zhřešil jsem!“) a rozhřešením na konci („Tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!“).

Zpověď je svátostí procházející krizí; jeden z teologů ji označil jako „krizi identity“, protože křesťan stále více a ostřeji zakouší nedostatečnou schopnost této instituce přenést osobní zkušenosti člověka s hříchem a odpuštěním ze strany Boží. Čím je tato krize zaviněná? Mluví se o úpadku citlivosti a smyslu pro hřích („Největším hříchem dnešní doby je to, že lidé vůbec ztratili smysl pro hřích,“ řekl papež Pius XII.). Jeden z vážných důvodů je také stav, do kterého se dostala zpovědní disciplína až po nedávnou reformu. Tato věc má velmi dlouhé kořeny. Od jisté doby se začal zdůrazňovat význam osobního obvinění z hříchů na úkor všech ostatních momentů, ze kterých se staly jenom doplňky. Špatně se rozumí principu, že svátost působí vždycky sama o sobě, jakoby automaticky (ex opere operato), a proto dochází ke zvyšování počtu zpovědí, které jsou někdy uskutečňovány za téměř nemožných podmínek vzhledem k počtu lidí a rychlosti, a za situace velmi nedostatečné vnitřní dispozice.

Evidentním aspektem krize, který nejvíce zneklidňuje, je odstoupení mnoha lidí od časté svaté zpovědi. Ta skutečná krize, jak jsem však řekl, má mnohem hlubší kořeny a v jistém smyslu se zdá být dokonce uzdravující a plná příslibů do budoucna; snad by se dalo říci, že jsme již na cestě k jejímu překonání. Všechno vychází z objevení některých důležitých součástí křesťanského života, které ve svém plném světle – či lépe v celé své temnotě – ukazují na odstup mezi právním pojetím této svátosti a životem. Těmito součástmi jsou Boží slovo, to jest obnovená snaha o poznání Bible; Duch Svatý a objev jeho role v církvi; společenství, tedy sociální rozměr hříchu a pokání.

Boží slovo přivádí k lepšímu pochopení pravé podstaty hříchu. Především však ukazuje na nedostatečnost určitých schémat zpytování, která příliš upřednostňovala osobní hříchy (zvláště ty proti šestému přikázání) a zanechávala ve stínu bratrskou lásku, spravedlnost a zvláště hříchy opomenutí a zanedbávání. Důraz se pak přemísťuje od jednotlivých hříšných skutků, na nichž byla postavena tradiční morálka, ke „stavu“ hříchu: od hříchů ke hříchu. Nejde tedy tolik nebo primárně o vyjmenovávání důsledků (hříšné skutky podle jejich počtu a druhu), ale o vystoupení a zabývání se jejich příčinami, o přiložení sekery ke kořenům, o reformu našeho základního rozhodnutí a nasměrování z hloubky naší duše; o přechod od postoje odporu vůči Bohu a zaujetí světem, k postoji odolnosti vůči světu a zaujetí Bohem. Úzkostlivě vyjmenovávat všechny hříchy, i ty nejnepatrnější, aniž by před tím došlo k demaskování a odsouzení jejich kořene, to je jako bojovat s horečkou bez snahy zjistit, jakou nemocí je vlastně způsobena. V tomto světle se hřích jeví jako skutečné odmítnutí namířené proti Boží lásce, opuštění Boha a obrácení se k modlám anebo k „prasatům“ (Jer 2,13: „Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží“). Tak tedy vypadá hřích z Boží perspektivy. Marnotratný syn z dnešního podobenství spáchal mnoho hříchů, když podle slov staršího bratra prohýřil svůj majetek s nevěstkami; v okamžiku vyznání ho však v srdci nepálí nejvíce hříchy, kterých se dopustil, když byl pryč, ale to, že se mohl tenkrát odvrátit od svého otce; to je ten hřích, ke kterému se vztahuje jeho vyznání: „Otče, zhřešil jsem!

Problematika zpovědi je tedy konečně opětovně přivedena k univerzální a centrálnímu problému evangelijního obrácení; jde o nalezení skutečné nemoci duše. Klíčová otázka, kterou Ježíš pokládá tomu, kdo k němu dnes přichází s prosbou o odpuštění vlastních hříchů, je stejná, jako ta kterou jednoho dne položil ochrnutému: „Chceš být zdráv?“ (Jan 5,6). Chceš to skutečně? Pravé zpytování svědomí by mělo vycházet z této otázky: Toužím se skutečně uzdravit z hříchu? Jsem připravený nechat se uzdravit Bohem, anebo mám ve své nemoci dosud určité „zalíbení“? „Uzdrav mě, ale ne hned,“ říkal svatý Augustin, který se nejprve modlil za to, aby dokázal udělat rozhodný krok k obrácení.

Objevení Ducha Svatého jde ruku v ruce s objevem společenství; ve středověkém a potridentském pojetí pokání vystupovala církev téměř jenom jako „moc klíčů“, tedy jako hierarchie a instituce. Trvalo se na soudní povaze zpovědi (proces s rozsudkem rozhřešení nebo nerozhřešení). Obnova eklesiologie (rozvinutá především v konstituci Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium) přivádí k nahlížení církve nejenom jako hierarchie a instituce, ale především jako společenství (koinónia) a tajemství (mysterium), jako mystické Tělo Krista a lid Boží. Tím se vyjevuje také společenský rozměr hříchu: není to jenom narušení vztahu k Hlavě, ale k celému Kristu, k Hlavě i Tělu, tedy také k církvi. Je to součást těla, která trpí a nechává trpět i celé tělo, poněvadž hřích jednoho údu poskvrňuje a oslabuje celý organismus církve.

Zpověď musí reflektovat i tuto komunitní povahu hříchu a smíření; společenství nemá čistě a pouze pasivní úlohu svědka nebo předmětu smíření, ale má aktivní roli v tom smyslu, že se účastní a pracuje na smíření. Svatý Jakub napsal: „Vyznávejte se tedy vzájemně ze svých hříchů, modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni“ (Jak 5,16). Velmi vhodně využívá liturgie formulaci: „Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, bratři a sestry...“

Konečně, v novém obřadu svátosti smíření (vydaný Kongregací pro bohoslužbu a svátosti v roce 1974) se opět objevuje Duch Svatý, na kterého se v předchozích staletích zpovědní praxe zapomnělo, a objevuje se přesně v bodě, v němž se dříve vzývala moc klíčů (exkomunikace, interdikt); znovu se tedy ukazuje celá Nejsvětější Trojice jako skutečně hybná síla smíření. Vždyť samotná formule rozhřešení říká: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého Svatého Ducha. Ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Otec, Ježíš Kristus, Duch Svatý a církev, to jsou protagonisté každého skutečného smíření! Kvůli hříšníku, který se vrací, se skutečně dávají do pohybu nebesa a země!

Reformě svátosti se však zatím nepodařilo dokončit obnovu zpovědní praxe, což by ani ostatně v tak krátkém čase nebylo možné. Některé principy minulosti dosud působí jako velká brzda, a tím v určitém ohledu udržují při životě analytickou nebo materiální povahu hříchu (důležitost počtu a typu) a jeho individualistický, a zřídkakdy společenský, charakter. Jedna z oblastí, v níž se pociťuje největší potřeba nových zkušeností, které by rozvinuly zpovědní praxi, se vztahuje ke „smíření více kajícníků se společným vyznáním a rozhřešením“. Taková praxe společné svátosti smíření se podle nového rituálu předpokládá pouze v obtížných situacích (nedostatek kněží, bezprostřední nebezpečí smrti). Je zapotřebí pracovat na přípravě příchodu dne, kdy – stejně jako tomu bylo ve starověké církvi – to bude možné i z pozitivních důvodů, tedy kvůli konkrétnímu vyjádření společenského charakteru smíření, abychom stáli před Bohem jako litující a pokorní bratři, kteří společně prosí Otce za odpuštění a odpouští si také navzájem. Bůh má rád množné číslo: Zhřešili jsme! Má rád sborové vyznání celého svého lidu; neustává v jeho opětovném připomínání už od dob proroků (srov. Bar 2,12; Dan 3,26n) a nám ho předal v podobě modlitby „Otče náš“: „Otče náš... odpusť nám naše viny...“ Existují viny – zvláště ty, které vycházejí z opomenutí – za které musí společenství křesťanů žádat odpuštění veřejně před světem jakožto celá komunita. Nic tak dobře nenapomůže usmíření se světem jako právě tyto sborové liturgie, v nichž církev ve svém lidství na sebe vezme odpovědnost za omyly a hříchy, které poznamenaly její historii, a tím zabrání tomu, aby bylo Kristovo jméno „naší vinou rouhavě pronášeno pohany“ (Řím 2,24).

To, co se tedy po nás žádá, je tvořivá poslušnost: poslušnost, tedy žádné podivínství, výstřednosti, novinky pro novinky, ale spíše ochotu přijmout s vděčností církevní nařízení, v tomto případě ta, která jsou obsažená v novém rituálu svátosti smíření, a využívat všech možností, které nabízí (a není jich málo). Tvořivá či duchovní, protože jako základní poslušnost stále zůstává ta vůči Duchu Svatému a Božímu slovu, která se nedá uzavřít do žádného rituálu, ale chce vést kupředu svou církev. Stojí za povšimnutí připomenout, že církevní normy upravují smíření jakožto svátost, ale nijak nevylučují jiné formy nebo možnosti odpuštění hříchů (eucharistie, modlitby, naslouchání Božímu slovu, almužna, atd.). Jedná se o nařízení, která mají sloužit celé církvi, nemohou se však věnovat mimořádným případům. Podstatné je chápat a zachovávat požadavky a obavy, které inspirovaly církevní praxi. Když nechceme dělat ze svobody „plášť zakrývající naši špatnost“ (srov. 1 Petr 2,16), pak to ve vztahu ke svátosti smíření znamená nedělat méně, než je požadováno, ale více; požadavky církve zde jistě budou, nemají však vést k vlažnosti a nedbalosti, ale k zanícenosti.

Obnova svátosti smíření tedy ještě nedospěla ke svému cíli, přesto je ale možné pozorovat, jaká to je cesta, po níž si Duch Svatý vede církev. Pokusme se proběhnout – nebo předběhnout – tuto cestu skrze ducha proroctví: jak bude vypadat svátost smíření obnovená Duchem?

Především se již zpověď nebude zdát jako nějaký rituál, do něhož se snažíme vložit trochu života, to jest lítosti, zkroušenosti a kajícnosti. Bude to spíše život, kdo bude probouzet potřebu této svátosti. Ke zpovědi budeme přicházet, protože nás osvítilo Boží slovo a ukázalo na náš hřích, protože Duch nám dává zakoušet potřebu opět obnovit přátelství s Bohem, které jsme zranili, vkládá nám do srdce synovský vztah k Otci, který v nás už velmi dlouho probouzí volání: „Otče, zhřešil jsem!“ Nebude to už povinnost anebo zvyk zpovídat se, ale naše potřeba.

Vztah vyznání-odpuštění se nedá chápat mechanicky; jde o životní proces; smíření může klidně nastat i před samotnou zpovědí (někdy zakoušíme, že se to tak děje), ještě dříve než přistoupíme ke zpovědníkovi, když se v srdci zrodí rozhodnutí. Stačí, aby osoba přijala všechny požadavky takového „duchovního“ odpuštění, včetně toho, že má v případě závažných vin vyhledat potřebné zprostředkování církve, hned jakmile je to možné (marnotratný syn byl již usmířený, když se rozhodl vstát a jít k otci). Kdo díky milosti Boží není zatížený těžkými hříchy, ať kvůli tomu dlouhou dobu neopomíjí zpověď, poněvadž víme, že se závažnost hříchu poměřuje spíše láskou a vlastním povoláním jednotlivého člověka, než jeho povahou. Na druhou stranu je však pravidelné zpytování, otevření vlastního svědomí a vyznání před Bohem nezastupitelným prostředkem a ochranou před možným postupným pádem do vlažnosti a duchovní necitlivosti.

Obnovená svátost smíření září jako velikonoční svátost, a to z dvojího důvodu: za prvé, protože pro člověka jde o malý „exodus z Egypta“, o cestu, která přivede starého člověka k oblečení nového člověka; za druhé pro Krista, protože využívá plodů svého spásného utrpení.

Obnovená svátost smíření se zdá být výsostnou svátostí vnitřního uzdravení („uzdravovat nalomeného ducha“), která obsahuje také uzdravení paměti, tedy potlačení „špatných“ vzpomínek, které jsou jako jizvy, které nám zůstaly po vlastním nebo cizím hříchu a nedovolují Boží lásce svobodně pronikat do našeho srdce (roztrpčení, neobdržená nebo nepřijatá odpuštění, hluboká duchovní traumata atd.).

I služebník svátosti – zpovědník – se jeví v novém světle: už to není soudce bratra, který vynáší rozsudek, byť ve jménu církve, ale lékař duchovního uzdravení, či lépe „přítel Ženicha“, který napomáhá obnovit vztah lásky, který byl ohrožený situací hříchu. V dnešní době existují konkrétní příležitosti a možnosti vysluhování svátosti smíření „charismaticky“, tedy jako daru, jako zkušenosti Ducha v jeho specifickém ražení toho, kdo očišťuje a obnovuje synovský vztah s Bohem, kterého je svědkem a tvůrcem. Prožívat svátost charismaticky (duchovně) je také tím nejlepším způsobem, jak ji vnímat jako ryze lidskou a osvobozující zkušenost, bez jakéhokoli chorobného nebo úzkostného nádechu.

Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem!“: to si řekl marnotratný syn a hned se zvedl a vydal se na cestu. Udělejme to i my: ani není zapotřebí jít do nějakého vzdáleného kraje, všichni jsme vzdálení, všichni hřešíme sedmkrát, nechme se tedy usmířit s Bohem skrze Krista a církev. Letošní Velikonoce pak pro nás budou krásnější, budou to skutečné Velikonoce vzkříšení.

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz