"Pane Ježíši, smiluj se nade mnou!“ (26. neděle v mezidobí A)

25.9.2017

"Pane Ježíši, smiluj se nade mnou!“ (26. neděle v mezidobí A)

1. čtení: Ezechiel 18,25-28
2. čtení: Filipanům 2,1-11
Evangelium: Matouš 21,28-32


 

LECTIO 

K prvnímu čtení:

Problém osobní a kolektivní odpovědnosti prostupuje celou Biblí, ale není vždy stejně podtrhován a zdůrazňován. Celoživotní příslušnost muže či ženy k nějaké určité ustálené etnické skupině vyžadovala, aby se její člen neustále přizpůsoboval a podroboval tradicím této skupiny, a tedy zákonům, které patriarcha jako hlava skupiny nařídil. Neexistoval téměř prostor pro svobodné rozhodování jednotlivce. Sám Boží zákon, sdělený slavnostně Bohem tomu, kdo odpovídal za skupinu (patriarcha nebo vůdce), nepřipouštěl možnost výkladu a přizpůsobení.  

Osobní vědomí se rodí pozvolna a postupně. S ním se pomalu vyvíjí rozdílný vztah osob ke skupině a k tradici. V minulosti se dbalo především na vnější dodržování zákona. I při uplatňování sankcí a trestů, se kterými zákon počítal, uplatňovala odpovědná autorita předpisy pouze na základě objektivních fakt. Jinými slovy, bralo se v úvahu pouze provinění, nikoli provinilý, bral se v úvahu hřích, nikoli hříšník. Soudci se drželi skutků, nebrali v úvahu úmysly.

Ezechiel se stává obhájcem osobní odpovědnosti. V páté knize Mojžíšově mluvil Bůh ústy Mojžíše o zachovávání zákona jako o zdroji života nebo smrti (Dt 30,19n: „Vyvol si život, abys  žil ty a tvoje potomstvo. Miluj Hospodina, svého Boha, poslouchej jeho hlas a lni k němu.“). V dnešním textu Ezechiel tvrdí: „Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. Neboť proto, že se bál a odvrátil se od všech svých nepravostí, které spáchal, jistě bude živ a nezemře“ (vv. 27n). Odpovědnost za dobro a zlo je hlavně osobní. Je to jedna z pravd, kterou křesťanství přineslo celému lidstvu.
 

K druhému čtení:
Pavlovo učení je celé soustředěno v této větě: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (v. 5).

Ježíš se znovu vrací k námětu osobní odpovědnosti každého z nás. Vzpomeňme si na podobenství o hřivnách. Každý bude skládat účty z toho, co obdržel. Ale Ježíš poukázal také na kolektivní –  či lépe společenskou – odpovědnost, vztahující se k dobru a zlu, zvláště pak ve vztahu k slabším, nepatrnějším. Nejen to, v polemice s Židy je vyzval, aby mu dokázali, že zhřešil. On sám, který se nedopustil žádného hříchu, vzal na sebe všechny naše hříchy. Stal se hříchem pro naši spásu.

Každý z nás musí nějakým způsobem odpovídat za všechny a všichni za každého. Ježíš se pro nás stal poslušným až k smrti, a to k smrti na kříži. Žil spravedlivě a poctivě tak, že konat Otcovu vůli mu bylo pokrmem. Stal se pro nás všechny ospravedlněním. Budeme-li ho následovat, můžeme si být, my hříšníci, jisti, že přejdeme ze smrti do života. Tento přechod můžeme zakusit už za pozemského života a získat si tak spolehlivou naději pro věčnost

K evangeliu:

Toto podobenství, které Ježíš vyprávěl během svého posledního pobytu v Jeruzalémě před svým umučením a smrtí, ukazuje, jak tváří v tvář jasnému otcovu příkazu reagují oba synové způsobem, kdy se nejen rozcházejí jejich slova s činy, ale mění se i postoje v jejich srdci.

První syn působí dojmem, že je upřímnější. Sdělí otci, že nesouhlasí s jeho přáním. Ale pak lituje své odpovědi (v. 30) a poslechne. Jeho rozhodnutí padne na základě toho, že „se rozmyslel“, že „litoval“, jak Ježíš zdůrazňuje. Druhý uctivě a formálně vyslechne otcova slova a říká: „Ano, pane.“ Ale nemá v úmyslu slova uskutečnit. A neposlechne. Mistr pak přítomné žádá, aby se jasně vyjádřili k chování obou synů: „Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?“ (v. 31). Dotázaní nemají pochyby: „Ten první.

Rovněž u Matouše (7,21-23; srov. Lk 6,46) můžeme číst Ježíšova slova: „Ne každý, kdo mi říká: ‘Pane, Pane’, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. Mnoho z nich mi řekne v ten den: ‘Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsme tvým jménem mnoho divů?’ Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mne, kdo děláte nepravosti!“ A Jeremiáš, pokud jde o význam obřízky (4,4) říká: „Obřežte se pro Hospodina, odstraňte předkožky svých srdcí, mužové judští i obyvatelé jeruzalémští, aby můj hněv nevyšlehl jak oheň a nevzplál, že by ho nikdo nemohl uhasit, pro špatnost vašich skutků.“

Může se zdát, že lítost a obrácení vychází ze „znalosti“ Zákona, který diktuje pravidla chování. Ve skutečnosti však mají kořen v srdci člověka, který nevidí v zákonodárci pána, ale otce, mají kořen v osobě, která vidí v Zákonu výraz přání otce, který si přeje, aby syn byl šťastný (i když Zákon vyžaduje od syna námahu a oběť).

MEDITATIO 

„Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste“ (Mt 2l,31).

Základní poučkou dnešních čtení je „lítost“, obrácení srdce. „Změnit se a uvěřit,“ říká Ježíš. Vypadá to jako záměrně obrácený slovosled. Ne tedy „uvěřit a změnit se“. Změnit se a uvěřit znamená především neživit v sobě předsudek, že jsme spravedliví, správní, svatí. Nesmíme se považovat za spravedlivé ani tehdy, dodržujeme-li Zákon tak, že si o sobě můžeme myslet, že nejsme jako druzí, kteří ho nedodržují. Vědomí, že jsme hříšní, nás uvádí do správného postoje na cestě k obrácení. Vědomí, že jsme spravedliví, nám znemožňuje vydat se takovou cestou.  Člověka činí spravedlivým, správným a svatým pouze Bůh (podobenství o farizeovi a celníkovi  v Lk 18,9-14 nedovoluje žádné pochybnosti či dokonce nejasnosti). Změnit se a uvěřit také znamená přiznat, že nám nepřísluší rozhodovat o tom, co je dobré a co je špatné, co je spravedlivé či nespravedlivé, správné a nesprávné... co je svaté a co svaté není. O tom rozhoduje Pán.

Stejně tak i Ezechielův rozhovor mezi Bohem a Izraelem vychází z otázky: Jedná správně Bůh či Izrael? Ale co ví Izrael o „správnosti“? Odpovědět může pouze Bůh: Nepravost je příčinou smrti, spravedlnost a poctivost jsou cestou k životu. Přechod od nepravosti ke spravedlnosti a poctivosti je přechod ze smrti k životu. Kdo rozhoduje o tomto přechodu? Bůh.  

ORATIO 

Uděl mi, nejdobrotivější Ježíši, svou milost, aby se mnou byla, se mnou setrvala a ve mně působila až do konce. Dej, abych si přál a chtěl vždy to, co je ti milejší a příjemnější. Tvá vůle buď mou, a má vůle ať se vždycky řídí tvou a dokonale shoduje. Kéž mé chtění a nechtění je zajedno s tvým, abych ani nemohl chtít či nechtít nic jiného, než co chceš nebo nechceš ty. 

Dej, abych odumřel všemu, co je na světě, a abych pro tebe rád snášel opovržení a nepovšimnutí v tomto čase. Dej mi nad všechna ostatní přání, abych v tobě spočinul a v tobě aby se upokojilo mé srdce!

Neboť jen ty jsi pravý pokoj srdce, ty jediné spočinutí a mimo tebe je vše jen strast a nepokoj.

V tomto jediném pokoji, to je v tobě, svrchovaném a věčném dobru, usnu a odpočinu (srov. Žl 4,9). Amen. (Následování Krista, III, 15, Česká katolická charita, Praha 1969).

CONTEMPLATIO

Bože všemohoucí a věčný, Pane celého světa, Stvořiteli a Původce všech věcí, ty jsi prostřednictvím Krista učinil z člověka ozdobu světa, dal jsi mu přirozený a psaný zákon, aby žil spořádaně, neboť byl obdařen rozumem. A když zhřešil, navrhl jsi mu jako řešení svou dobrotu, aby litoval. Pohlédni na ty, kteří před tebou sklánějí svou duši i své tělo, vždyť ty si nepřeješ smrt hříšníka, ale aby se polepšil, aby se odvrátil od cesty zkázy a mohl žít. 

Ty, který jsi přijal pokání obyvatel Ninive, ty, jenž si přeješ, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy, ty, který jsi s otcovskou něžností přijal syna, který rozmařile promrhal svůj život a potom litoval svých hříchů, přijmi  nyní také lítost svých prosebníků, protože není nikdo, kdo by před tebou nezhřešil. Budeš-li hledět na naše nepravosti, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Avšak u tebe je smilování.

Navrať své svaté církvi důstojnost a uznání, jež mívala, na přímluvu Krista, Boha a našeho Spasitele, skrze něhož ti patří sláva a úcta v Duchu svatém na věky. Amen. (Stanovy apoštolů VIII, 9; cit, v:  S. Pricoco – M. Simonetti (ed.), Modlitba křesťanů, Milano 2000, 125).

 ACTIO

 Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

 „Pane Ježíši, smiluj se nade mnou!“

 

 

Převzato z knihy Lectio divina, kterou vydalo KNA.

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administrováno CMS systémem společnosti NETservis s.r.o.