Pane, ty máš slova věčného života (3. neděle v mezidobí C)

18.1.2016

Pane, ty máš slova věčného života (3. neděle v mezidobí C)

1. čtení Nehemiáš 8,2–4a.5–6.8–10
2. čtení 1. Korinťanům 12,12–30
Evangelium Lukáš 1,1–4; 4,14–21



LECTIO

K prvnímu čtení
 
Píše se rok 444 př. n. l. a v Jeruzalémě se lid poprvé od návratu z vyhnanství slavnostně shromažďuje ke slavení bohoslužby slova, po níž následuje  hostina. Text ukazuje tradičně strukturované liturgické shromáždění, popisuje slavnostní vyhlášení Zákona knězem a znalcem Písma Ezdrášem. Smlouva je oslavována s radostí a s pohledem do budoucna: lid vzdává Bohu chválu (v. 6), poté znalec Písma na vyvýšeném místě otvírá knihu Zákona a vybraní lektoři čtou úryvky Deuteronomia naslouchajícímu shromáždění. Následuje vysvětlení textu a jeho aktualizace týkající se dodržování smlouvy (v. 9). Ezdráš cítí upřímnost kajícího postoje lidu, a proto všechny vyzývá, aby se radovali, slavili a hodovali na Hospodinovu počest, neboť „dnešní den je zasvěcen Hospodinu“ (v. 10). Smutek ani nářek nemají dnes mezi vyvoleným národem místo, protože Bůh odpustil svému lidu hříchy a byl vůči němu milosrdný.
 
K druhému čtení

 

Pavlův úryvek popisuje společenství křesťanů jako „tělo“ Kristovo. Eklesiologická hutnost textu je překvapivá. Jaké jsou jeho charakteristické znaky?
Tělo je „jedno“, přestože je v něm mnoho různých údů. Základem těla však zůstává pouze Kristus: „Tak je tomu také u Krista“ (v. 12). Tímto způsobem nás Pavel vede přímo k jádru věci: společenství není pouze jako tělo, je tělem Kristovým. Pavel ukazuje také důvod, proč jsme tělo Kristovo: křest a dar Ducha (srov. v. 13). Na prvním místě je tedy společenství s Pánem. To je základ, jenž vysvětluje jak odlišnosti, tak různorodost. Dále Pavel říká, že rozdíly, ať už společenské (být otrok nebo svobodný) nebo náboženské (být Žid nebo pohan), ztratily na důležitosti a už neplatí. Potvrzuje sice existenci rozdílů, ale ty vznikají na odlišných základech: jde o služby, ne o hodnosti vedoucí k rozdělení.
Jedinečnost každého věřícího není tedy k jeho prospěchu, ale k prospěchu celého společenství. Rozdíly jsou nutné. Tělo by bez rozdílných údů nebylo tělem. Tak je to i se společenstvím. V církvi  každý vykonává nezastupitelnou funkci jako každá buňka v lidském organismu. Skutečným ohrožením jednoty církve tedy není různost darů Ducha svatého, ale pokušení jednoho daru vyzdvihovat se nad ostatní, vystačit si bez nich či odmítání sloužit: „Oko tedy nemůže říci ruce: ‘Nepotřebuji tě!’ nebo zase hlava nohám: ‘Nepotřebuji vás!’“ (v. 21).
 
K evangeliu
 
Když vážený a hodnověrný pisatel Lukáš vyložil cíl svého evangelia, vypráví, co se událo v Nazaretě. Evangelista umísťuje Ježíšův projev do synagogy na počátek jeho veřejného působení a činí z něj jakési úvodní programové mesiášské prohlášení. Kristus čte úryvek Iz 61,1n, ale pozměňuje jeho význam. Aktualizuje prorocký text, zdůrazňuje dílo osvobození a univerzálnost spásy. „Dnes se naplnilo toto Písmo“ (v. 21). Nemoralizuje, ale obrací pozornost k události, která se děje: jeho příchod naplňuje očekávání proroků. Prohlašuje se za Mesiáše, ztotožňuje se s očekáváním, které „dnes“ v jeho osobě dochází naplnění.
Ve slově „dnes“ tkví novost Ježíšova poselství. S ním začíná poslední doba, která pokračuje v církvi až do našich časů. Ježíš se zvláště obrací k chudým a posledním. Jak říká Izaiáš, Ježíš přináší radostnou zvěst hříšníkům, utlačovaným a žijícím na okraji, protože Bůh miluje každého člověka bez rozdílu. Každý člověk má pro Krista stejnou hodnotu. Bůh nikoho nevylučuje, naopak, poslední se stávají prvními a získávají království a plnost života. Pouze Ježíšova zvěst je schopná otřást člověkem a dát důstojnost a naději těm, co žijí na okraji.
 
MEDITATIO
 
Dnešní evangelium aktualizuje liturgické slavení naznačené v prvním čtení. Hlavní postavou je sám Ježíš. On dává naplnění a smysl prorockým slovům, která jsou mu předložena ke čtení. Lukáš zdůrazňuje jednu z nejcharakterističtějších oblastí Ježíšovy činnosti vedoucí k uskutečnění jeho mesiášského poslání: je na straně těch nejpotřebnějších. I při zběžném čtení evangelií si uvědomujeme, že tato volba ovlivňuje veškeré jeho konání. Kdekoli se setká s někým, kdo je chudý, vyloučený, na okraji, či utlačovaný – ať už nemocemi, zlými duchy nebo lidmi – vždy jedná v jeho prospěch. Tak jedná ve vztahu k hříšníkům, nemocným, ženám, cizincům, dětem… Vysvětlení, proč takto jedná, nacházíme ve skutečnosti, že jeho srdce, podobně jako srdce nebeského Otce, touží obdarovat životem každého, zvláště ty, kteří mají ze života nejméně. Spolu s Otcem má soucit s „polomrtvými“ podél cesty životem, stejně jako člověk z podobenství o milosrdném Samaritánovi (srov. Lk 10,30-35), či s těmi, kdo jako marnotratný syn opustili domov a nyní se vracejí unavení a vyčerpaní (srov. Lk 15,11-24). Od dojetí přechází k něžnému a starostlivému přijetí.
Ježíšovo chování je vážnou výzvou. Ti, kdo se prohlašují za jeho učedníky, jsou vedeni ke zpytování vlastního jednání, ať už jako jedinci či společenství. V církvi se již před několika lety vzedmula vlna evangelijní péče o chudé. V mnoha jednotlivcích, skupinách, malých společenstvích i církvích celých světadílů roste vědomí povolání ke službě nejchudším a nejposlednějším. Na světové úrovni jsme byli vyzváni, aby se církev podobně jako Ježíš postavila na stranu nejpotřebnějších (srov. SR). Je to pravda i v našem osobním životě, v našem společenství? Projevuje se to v konkrétním úsilí, jako u Ježíše? Jeho slova nás nesmějí nechat v klidu: „Ne každý, kdo mi říká: ‘Pane, Pane’, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce“ (Mt 7,21).
 
ORATIO
 
Ježíši, jsme zasaženi tvým příkladem. Čteme-li evangelium, vidíme tě důsledně uskutečňovat Izaiášovo mesiášské proroctví tvého poslání, ohlašované již před staletími: jsi nablízku především nejchudším, maličkým, nejslabším, nejbezbrannějším, pohrdaným a vyloučeným na okraj, zkrátka těm nejpotřebnějším. Tvá láska zahrnuje každého člověka právě proto, že se stejně jako tvůj Otec staráš především o tyto lidi. A staráš se o ně nejen slovy, ale konkrétními činy a vlastním příkladem. Dej také nám svého Ducha, toho Ducha, jímž tě Otec pomazal a který tě vedl k naplnění tvého poslání ve světě. Když povede i nás, budeme činit ve službě chudým a maličkým totéž co ty a ještě více (srov. Jan 14,12).
 
CONTEMPLATIO
 
Opravdu, bratři a sestry, když nás ubíjí vnitřní nepokoj a znechucení, nacházíme potřebnou útěchu v Písmu svatém. „Všechno totiž, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději“ (Řím 15,4). Ujišťuji vás: ve chvíli, kdy otevřeme Písmo, nezvítězí žádný smutek ani hořkost – buď se brzy rozplynou, nebo se stanou snesitelnými. To je to pole, kam se uchýlil Izák při západu slunce meditovat. Rebeka mu vyšla vstříc a svou něhou utišila jeho svíravou bolest (Gn 24,64). Kolikrát Ježíši končí den a noc přichází! Kolikrát cítím hořkost a všechno na mě padá! Když někdo mluví, činí mi potíž naslouchat mu. Moje srdce se zatvrdilo jako kámen. Co dělat v takové chvíli? Vyjdu rozjímat do přírody, otevřu Písmo, budu číst a do tohoto vosku vtisknu své myšlenky. A hle, Rebeka – neboli tvá milost, Pane – mi spěchá v ústrety, svým světlem zahání mé temnoty, tiší bolest, odstraňuje mou tvrdost. Obtěžkaní smutkem, kteří však nevstoupí na toto pole, aby našli radost, jsou k politování! (Elred z Rievaulx, Homilie na Izaiáše, 26).
 
ACTIO
 
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Pane, ty máš slova věčného života“ (Jan 6,68n).
 
 
Převzato z knihy: Lectio divina
Autor: Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.