Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, neboť navštívil a vykoupil svůj lid (10. neděle v mezidobí C)

30.5.2016

Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, neboť navštívil a vykoupil svůj lid (10. neděle v mezidobí C)

1. čtení: 1. Královská 17,17–24
2. čtení: Galaťanům 1,11–19
Evangelium: Lukáš 7,11–17


LECTIO
 
První čtení
 
Úryvek vyprávějící o oživení syna vdovy ze Sarepty je součástí „Eliášova cyklu“ (1 Král 17-2 Král 2), souboru nepříliš sourodých kapitol­ s úmyslem podat prorokův život pomocí řady vyprávění, z nichž některá jsou zázračná. Dějinný kontext, do něhož se začleňuje i náš úryvek, svědčí o silné polemice, již jahvistický proud, a zejména deuteronomistická teologie vedly jednak proti kultu přírody, ale především proti kultu Baala, což byla neustálá pokušení pro Izrael.
Eliáš je Boží muž svědčící vlastním životem o Hospodinových soudech. Z tohoto důvodu vdova, jíž právě zemřel syn, reaguje v prorokově přítomnosti agresivně: „Co mi chceš, muži Boží? Přišels ke mně, abys mně připomněl mou vinu a usmrtil mi syna?“ (v. 18). Eliáš jí totiž připomíná její hřích. Prorok jako Boží muž zpřítomňuje Boha, který zjevuje nepravost a dává   poznat vlastní hříchy. Vdovina výtka Eliášovi, že způsobil smrt jejího syna, ukazuje princip odplaty hluboce zakořeněný v izraelské mentalitě, podle něhož po každém hříchu následuje trest. Proti tomuto principu se rozhodně staví Jeremiáš a Ezechiel (srov. Ez 14,12; 18; Jer 31, 29n: „Za těch dnů se už nebude říkat: Otcové jedli nezralé hrozny, a synům z toho trnou zuby. Ale každý zemře pro svou nepravost.“).
Zázrak oživení vykonaný Eliášem je symbolický, téměř magický čin, a je pro vdovu znamením pravdivosti Eliášových slov a prorockého působení. Dále ukazuje, že Bohem života a pravým Bohem je Hospodin, nikoli Baal. Úryvek ne náhodou končí vdoviným vyznáním víry: „Teď tedy vím, že jsi muž Boží a že Boží slovo v tvých ústech je pravdivé!“ (v. 24), (srov. Lk 4,17-27). Ježíš dává v řeči v synagoze vdovu ze Sarepty za příklad přijetí nabízené milosti.
 
2. čtení: 
 
V souvislosti s přísným napomenutím Galaťanů, kteří se nechali svést hlasateli falešného evangelia, Pavel vymáhá uznání vlastního hlásání tím, že vášnivě a dojímavě vykládá vlastní minulost. V jistém smyslu je samotný Pavlův život zárukou, že jím hlásané evangelium není lidského původu, ale bylo mu zjeveno samotným Ježíšem Kristem. Pavel ze svého života neskrývá nic: ani úsilí, s nímž pronásledoval Boží církev, a tím méně Boží působení v jeho životě – od vyvolení v matčině lůně k povolání z milosti, až k Otcově vyvolení hlásat Ježíše mezi pohany.
Když Pavel hovoří o přímém zjevení, nemá tím na mysli, že cestou do Damašku obdržel v jednu chvíli celý poklad víry. Na jiných místech například hovoří o ustanovení eucharistie nebo o velikonočním charismatu tak, jak je přijal v Antiochii či v Jeruzalémě (srov. 1 Kor 11,23n; 15,1n). Je pravděpodobnější, že Pavel má v této souvislosti na mysli zjevení kerygmatického jádra, týkající se Božího ospravedlnění v Ježíši Kristu skrze víru, a ne ze skutků zákona. Toto zjevení radostné zvěsti mu změnilo život.
Byl si naprosto jist božským původem svého evangelia, přesto však vyhledává v Jeruzalémě Kéfase, aby zdůraznil společenství víry s tím, který byl dříve než on apoštolem a také svědkem Kristova života, smrti a zmrtvýchvstání, což byla podmínka evangelizace. O čtrnáct let později se Pavel vrací do Jeruzaléma a Petrovi, Jakubovi a Janovi předkládá evangelium, které hlásal pohanům, aby neriskoval, že snad běží nebo běžel nadarmo (srov. Gal 2,2).
 
Evangelium: 
 
Když se poslové Jana Křtitele ptali Ježíše, zda je Mesiáš, odpověděl jim: „Jděte a oznamte Janovi, co jste viděli a slyšeli: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst“ (Lk 7,22). Vzkříšení syna naimské vdovy zřejmě připravuje Ježíšovu odpověď Janovi, odpověď potvrzující, že je Mesiáš a že Bůh skrze něj jedná a navštěvuje svůj lid.
Atmosféra úryvku je dramatická: předčasná smrt manžela i syna jsou znamením trestu za hříchy. Jestliže již vdovství činilo existenci naimské ženy tragickou, ztráta syna znamená ztrátu právní ochrany, materiální podpory a citové útěchy. Ježíše tato tragédie dojímá. Sloveso použité Lukášem k označení Ježíšova dojetí odpovídá hebrejskému raham. Tento pojem se ve Starém zákoně vztahuje i na Hospodina a označuje silné rozrušení, které zachvátí celého člověka včetně vnitřností, zasáhne jej v nejhlubším bytí („Je mi snad Efraim synem tak drahým, dítětem mého potěšení … Proto se pro něho chvěje mé nitro milosrdenstvím; musím se nad ním smilovat“: Jer 31,20; srov. také Žl 103[102],8-13 a Iz 54,7). Syn hlásá a prožívá hlubokou něžnost Otce k ubohým, jimž je především určeno evangelium spásy. Ježíš nabádá vdovu: „Neplač!“ Následující gesto (dotkl se már) a slovo („Mládenče, pravím ti, vstaň!“), jsou plné spásné moci; vracejí jak mladíka do života, tak syna matce.
Vyvrcholení úryvku spočívá v důsledcích události: Ježíš je vyhlášen „velkým prorokem“ a je v něm rozpoznán Bůh, který „navštívil svůj lid“.
 
MEDITATIO
 
Toho dne se v Naimu konaly dva průvody: průvod života a průvod smrti. První je představován Ježíšem a jeho učedníky, druhý ubohou vdovou, oplakávající mrtvého syna „s velkým zástupem“. Především tato druhá souvislost přitahuje pozornost a dává celé scéně příchuť hořkosti.
Také naše existence je často poznačena těmito dvěma průvody: život se prosazuje jako téměř nezničitelný pud, ale každý den zakoušíme zkušenost smrti, v nás i okolo nás. Jako tenkrát v Naimu, tak i dnes je smrt středem pozornosti, bere nám klid a dává nám zapomenout na vše ostatní: na život současný i onen zaslíbený v budoucnosti.
Ježíšovo dojetí nad vdovinými slzami je pro nás útěšnou nadějí: sděluje nám, že Pán je dojat naší situací, že jeho „milosrdné nitro“ není necitlivé k naší ubohosti, že může proměnit naše pohřební průvody v tance a chvály původce života. Proto nás žádá: „Neplačte.“ Vrátil-li život mladíkovi, naděje se stává jistotou – jeho vnímavost nám může vrátit „mrtvého syna“, radost ze života, podvedenou lásku, zklamanou naději či ztracenou víru.
Kolikrát se to vše již uskutečnilo v naší minulosti? Kolikrát nás Bůh navštívil! Proč tedy pokračujeme v našich pohřebních průvodech? Ježíšův hořký nářek nad Jeruzalémem je určen také nám: „Kéž bys poznalo aspoň dnes, co vede k pokoji … nepoznalo jsi čas Božího navštívení“ (Lk 19,42.44). Jsme však blahoslavení, když mu dovolíme setkat se s námi v branách Naimu, abychom jednou provždy skončili s nářky a začali opěvovat život…
 
ORATIO
 
Dobrořečím ti, Pane, Bože Izraele, že jsi navštívil a vykoupil svůj lid. Dobrořečím ti, Pane, protože jsi proměnil můj nářek v tanec a smuteční oděv v oděv pro radostnou příležitost. Dobrořečím ti, Pane, že nejsi lhostejný k mému životu a zahrnuješ mě milosrdenstvím, vycházejícím z tvého nitra. Dobrořečím ti, když vzpomínám na každý den své minulosti; vzpomínám na chvíle, kdy jsi mi řekl: „Neplač!“, a já jsem přestal, spatřil jsem život,  tebe, jak mi ho znovu dáváš. Díky, můj Bože!
Prosím tě také o odpuštění, protože mnohem častěji jsem tě nedokázal rozpoznat v tajemných zákrutách života, zvláště když jsi mě krmil chlebem slz, abys na mě zjevil znamení své slávy, nebo když jsi mě spojil s tajemstvím své smrti, aby v mých údech zazářil tvůj život.
Otče, ty jsi utěšitel zarmoucených, osvětluješ tajemství života a smrti, navštěvuj mě každé ráno až do dne, kdy mě požádáš podobně jako vlastního Syna, abych ti odevzdal život. Potom budu žít v radosti Ducha svatého již stále v tvé blízkosti.
 
CONTEMPLATIO
 
„Přistoupil k márám a dotkl se jich.“ Ježíš nedělá zázrak jen slovem. Dotýká se také már. Proč? Aby nás naučil, že jeho tělo má svou úlohu v naší spáse. Tělo života, tělo všemohoucího Slova, toto tělo bylo nositelem moci Slova. Železo vložené do ohně získává jeho vlastnosti a má stejné účinky. Stejně tak, když toto tělo bylo přijato Slovem, které dává život každému bytí, stalo se také ono nositelem života se schopností zvítězit nad porušitelností a smrtí. Věříme, že Kristovo tělo je příbytkem Slova života, také ono dává život a má veškerou moc Slova. Proto Kristus nezůstal u pokynu, aby chlapec vstal. V jiných případech jistě činil to, co chtěl, pomocí slova, ale v tomto případě vložil na máry také svou ruku, aby tím ukázal, že jeho tělo má moc vrátit život (Cyril Alexandrijský, Výklad Lukášova evangelia).
 
ACTIO
 
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, neboť navštívil a vykoupil svůj lid“ (Lk 1,68).

 

Převzato  z knihy: LECTIO  DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: 
KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.