Amos 7,12–15;
Efesanům 1,3–14;
Marek 6,7–13

 

Evangelium podle Marka ukazuje svým čtenářům velmi přímou cestu ohledně Ježíšova povolání učedníků a poslání, které jim svěřil. Ježíš především povolává suverénně a svobodně, v plné poslušnosti Otci jednotlivé lidi (srov. Mk 1,16–20; 2,13–14): „Ne vy jste si vyvolili mě, ale já jsem si vyvolil vás“ (Jan 15,16). Učedníci ze své strany přijímají Boží dar, který k nim neočekávaně přichází skrze onoho Proroka a Mistra z Galileje…

Z těchto jednotlivců poté Ježíš vytváří komunitu: „Zavolal k sobě ty, které sám chtěl, a oni přišli k němu. A ustanovil jich dvanáct“ – počet připomínající kmeny Izraele na Sinaji, s nimiž Bůh uzavřel smlouvu (srov. Ex 24,4) – „aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy“ (Mk 3,13–15). „Aby byli s ním“ – těmito několika slovy je vyjádřeno „jediné nezbytné“ (Lk 10,42) Ježíšových učedníků: žádné intelektuální přilnutí k učení mistra, ale společenství života s Ježíšem, osobní vztah k němu (srov. Sk 1,21; 1 Jan 1,1–4), který je na prvním místě před vším ostatním… Učedníci jsou svědky Ježíše Krista a sdílejí jeho existenci prožívanou zvláštním způsobem, nejsou to propagátoři nějakého učení ani militantní stoupenci ideologie!

Z toho všeho vychází poslání, vzpomenuté v okamžiku ustanovení dvanácti, jež popisuje dnešní úryvek evangelia. Ty, které Ježíš vyvolil a přetvořil ve společenství života, nyní udělá apoštoly, tedy poslanými: „Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy.“ Je to poslání, jež není určeno jenom „ztraceným ovcím Izraele“ (Mt 10,6; 15,24), ale je také předobrazem toho, co apoštoly čeká po Velikonocích, kdy budou posláni ke všem národům až na konec světa (srov. Mk 16,15). Ježíš je posílá „po dvou“, inspiruje se tak běžnou praxí v okruhu Jana Křtitele (srov. Lk 7,18), kterou později přejala prvotní církev (srov. Sk 11,30; 13,2 atd.). Apoštolové chodí po dvojicích, aby se navzájem podporovali, aby neupadli do extravagancí potulných kazatelů, aby mohli žít viditelným způsobem bratrskou lásku, a především aby ukázali na dimenzi společenství Království: hlásání Království nemůže být individualistickou záležitostí z vlastní soukromé iniciativy, ale je to vždycky skutek společenství církve, protože tam, „kde jsou dva nebo tři shromážděni a posláni v Ježíšově jménu, tam je on uprostřed“ (srov. Mt 18,20).

„A dával jim moc nad nečistými duchy.“ To je moc vlastní Ježíši Kristu (srov. Mk 1,23–28.32–34.39; atd.) a jako takovou ji svěřuje svým. Jediný skutečný cíl křesťanského poslání tedy spočívá v odebrání prostoru pro satanovu činnost ve světě skrze slova a skutky, které čerpají účinnost z Pánovy moci: „Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.“ Co se týče způsobu poslání, dává Ježíš několik všeobecných požadavků, jež je možno shrnout do radikality nutné k hlásání evangelia. Vnější vzhled poslaného má být znamením, že to, co hlásá, také v první osobě prožívá, znamením pevného přilnutí k Bohu, který „ví, co potřebujeme, dříve než ho o to prosíme“ (srov. Mt 6,8). Všechno má směřovat k viditelnému znamení chudoby. Styl toho, kdo hlásá evangelium, s hlásáním souvisí, je pro ně dokonce podstatný!

Ježíšovo vyslání se netýká pouze apoštolů – znamená velmi konkrétní výzvu také pro každého čtenáře evangelia. Všem křesťanům je totiž svěřen úkol ohlašovat, že se „království Boží přiblížilo“ (Mk 1,15), a stavět se na odpor zlému. Každý křesťan je povolán svědčit o tom v lidském společenství a být si vědom, že jeho poslání bude natolik účinné, nakolik bude žít s Kristem jako učedník, který má podíl na moci svého Pána, až bude žít jako Kristus, protože Kristus sám už žije v něm (srov. Gal 2,20)…

 

Převzato  z knihy: Hlásej slovo - Roční cyklus B
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: 
KNA

VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.