Rodiče a děti – podnět pro křesťanskou výchovu (Svátek Svaté rodiny C)

24.12.2018

Rodiče a děti – podnět pro křesťanskou výchovu (Svátek Svaté rodiny C)

1. čtení 1. Samuelova 1,20–22.24–28
2. čtení 1. list Janův 3,1–2.21–24
Evangelium Lukáš 2,41–52


 

Na svátku Svaté rodiny je více než kdy jindy zřetelný smysl křesťanských svátků: něco oslavují a pomáhají uvádět do života to, co se oslavuje; liturgie osvětluje život a život činí liturgii věrohodnou.

Na liturgické rovině dnes neslavíme pouze jedinečnou událost, ale skutečnost dějin spásy: konkrétní přirozenou skutečnost (protože tou je manželství Marie a Josefa, narození Ježíše a společný život v Nazaretu!), která je však rovněž zcela prostoupena Božím tajemstvím. Na nazaretské rodině se zobrazují společně dvě roviny Božího jednání: plán stvoření („Není dobře člověku samotnému“) a plán vykoupení („Vždyť muže nepoznávám“): manželství a panenství, přirozenost a milost. Před tímto manželstvím a touto rodinou se skutečně beze strachu může zvolat: „Toto tajemství je veliké!“ (Ef 5,32). Na Svatou rodinu je možné v jistém smyslu nahlížet jako na svátost, co více jako na kolébku, v níž se připravují všechny svátosti.

To jsme hovořili o rovině liturgické. Na rovině života ozřejmuje smysl dnešního svátku svatý Pavel ve druhém čtení: přetvářet podle nazaretského vzoru i naše rodiny, vytvářet z každé křesťanské rodiny „svatou“ rodinu (nebo dokonce rodinu světců).

Apoštol Pavel v dnešním úryvku čtení vyzvedá dva základní vztahy, které utvářejí v úzkém smyslu rodinu: vztah manžel-manželka a vztah rodiče-děti. Ten první vztah je uchopen jako vztah vzájemné lásky a poslušnosti: „Vy ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. Vy muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky…“ Když bychom to vzali doslova, nemá tento vztah pro ženu nic co dočinění s něčím pro ni pokořujícím: nežádá se po ní, aby se sklonila před autoritou svého manžela, ale před jeho láskou; a poslouchat lásku není žádným otroctvím, ale štěstím. V jiném listu se opakuje stejná věc těmito slovy: „Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni.“ (Ef 5,25). Autorita zde tedy podstatným způsobem označuje „obětavost“. Mnohokrát jsme měli příležitost o to usilovat.

Dnešní úryvek evangelia nás vyzývá, abychom soustředili naši pozornost spíše na druhý vztah – vztah mezi rodiči a dětmi. Pavel to vyjadřuje následovně: „Vy děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte… Vy otcové (tedy rodičové), nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.“ V Listu Efesanům dodává: „Ale vychovávejte je v kázni a napomínejte je z pověření Páně.“ (Ef 6,4). Zde je vyjádřeno téma, u kterého bych se dnes rád zastavil: výchova dětí, křesťanská paideia. Říkal jsem, že dnešní evangelium hovoří právě o tom; začíná slovy: „jeho rodiče“ a celé pokračuje v této linii: na jedné straně Maria a Josef, na druhé Ježíš. V Jeruzalémě hledají rodiče své dítě Ježíše, a když ho naleznou, řeknou mu: „Dítě, proč jsi nám to udělalo?“ V Nazaretě Ježíš rodiče poslouchal a prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí, můžeme tedy říci, že byl vychováván.

Co si z toho všeho mohou vybrat a čím se mohou nechat inspirovat dnešní křesťanští rodiče, kteří v této době prožívají všechno to obtížné, co představuje vztah s vlastními dětmi? Chtělo by se nám říci, že zde není vůbec nic společného; časy se tak změnily a osoby v tomto případě jsou přece Boží Syn, Maria a svatý Josef! Avšak v obrazech, které jsou popsány v evangeliu je shrnuto zásadní tajemství každé výchovy: Ježíš poslouchal své rodiče, protože jeho rodiče poslouchali Boha! Je naprosto utopistické mluvit o výchově – alespoň o křesťanské výchově – pokud rodina nerealizuje některé ze základních výchozích podmínek. První z těchto podmínek je zdravý duchovní život, který rodinu udržuje v Boží přítomnosti, v jeho světle a požehnání. Když říkáme duchovní život, myslíme tím osobní i společnou modlitbu, naslouchání Božímu slovu, přijímání svátostí, vzájemnou lásku a lásku k bližnímu.

Další zásadní podmínkou je vzájemná láska a porozumění mezi rodiči. Největším darem, kterým mohou rodiče obdarovat své děti, je jejich vzájemná osobní láska. Je to velký dar už na rovině tělesného života. Pěstování této lásky vůbec neznamená nějaké ochuzení nebo upření lásky dětem, měla by se z toho stát jedna z nejdůležitějších věcí v rodině, najít sem tam trochu času, který se stráví společně, někdy i daleko od dětí, pokud je to možné, aby se dalo společně si popovídat, sdílet zkušenosti a těžkosti, obnovit vzájemné obdarování v atmosféře důvěry a intimity. Mnozí rodiče si stále ještě myslí, že něco takového je zbytečný luxus, egoismus nebo zanedbávání dětí; pokračují v tom, že odděleně zahrnují celou svou pozorností děti, což končí nafouknutím a zveličováním každého problému, postupným odcizováním se jeden druhému a až přílišnou starostlivostí o děti. Mýlí se; je velmi potřebné obnovovat a oživovat onen výchovný subjekt jako dvojici, jak jsme o tom před chvílí slyšeli z Mariiných úst: tvůj otec i já. Nic jiného v životě nemůže nahradit jistotu a sílu, které pro dítě vyplývají z vědomí, že je podporováno vůlí obou rodičů. Všichni jsou pak jedno: tvůj otec i já, tvá matka i já. Když toto chybí, pak se do písmene naplňují Ježíšova slova: „Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát“ (Mk 3,25). Děti z toho dokážou pro sebe leccos vytěžit, protože se přiklánějí hned k jednomu nebo hned k druhému z rodičů, a tak se vítězství vždycky přikloní na jejich stranu, nebo tímto rozdvojením trpí a mohou velmi znejistět a vzdorovat.

Duchovní život a neustálá snaha o jednotu páru jsou tedy základem. To však nestačí; je zapotřebí, aby rodiče věděli, jak konkrétně využívat jejich výchovný soulad, co od svých dětí vyžadovat a co jim dovolit. Na tomto poli se šíří velké nejasnosti a omyly, které musíme rozptýlit: výchova, která má být skutečně křesťanská, nemůže být ani pochopitelná, pokud nevychází z jistoty víry, že dítě nepřichází na svět přirozeně dobré, s předpokladem pro všechny ctnosti, jenom když se mu dá k tomu svoboda a nijak se nenarušují jeho přirozené instinkty, ale že naopak přicházíme na svět již zranění hříchem, náchylní k egoismu a každému druhu zla. Mnozí křesťanští rodiče, aniž by si to uvědomovali, do sebe vstřebali vzhledem k této otázce naprosto pohanskou mentalitu; nejrůznější televizní víření a určité pseudovědecké teorie je přesvědčili, že dítě je vlastně drahocenná věc, na kterou se máme s velkou pýchou dívat, jak roste do krásy a síly a stává se z něj vynikající „konzument“. Tou nejdůležitější věcí už není vychovávat své děti, ale šetřit a schraňovat bohatství pro jejich budoucnost. Svatý Jan Zlatoústý už ve své době říkával, že z těch, kdo zanedbávají spásu svých dětí a sebe samých a starají se, když už zbohatli, jenom o to, jak zanechat své bohatství dětem (a ty pak svým dětem a tak dál a tak dál), se namísto rodičů stávají předávači peněz a hmotných statků (srov. Hom. 59 in Matth.).

V Bibli si můžeme přečíst tato slova: „Kdo miluje svého syna, má na něho stále připraveny důtky, aby z něj měl nakonec radost. Kdo kárá svého syna, bude mít z něho prospěch… Kdo hýčká syna, bude si ovazovat rány… Vychovávej svého syna a pracuj na něm, abys nepřišel k úrazu pro jeho hanebnost.“ (Sir 30,1–13). Jde o poměrně přísné předpisy, ale obsahují důležitou pravdu: vychovávat totiž znamená dávat něčemu vyjít najevo, vytahovat něco, vytesávat něco podobným způsobem jako se z hrubého neopracovaného kamene rodí krásná socha. Předpokládá se tedy, že dospělý zralý člověk se nestane z dítěte nějakým nenuceným spontánním rozvojem, ale že je potřebné mu pomáhat při utváření vůle, charakteru, smyslu pro morálku a plnohodnotných citů. Abychom toho dosáhli, pak pouze výjimečně budeme potřebovat sáhnout po některém z donucovacích prostředků doporučovaných v biblickém úryvku skrze obraz důtek. Někdy bude asi mnohem účinnější právě povzbuzení, pochvala, něžnost a rozhovor. Jednou jsem slyšel maminku, která vlastní jedenáctileté dceři po návratu z nákupu říkala: „Výborně! Všechno jsi moc dobře vybrala, vím, že se na tebe mohu vždycky spolehnout!“ A viděl jsem, jak se její dětské oči rozjasnily a vyzařovala z nich klidná radost a důvěra, kterou jí to dodávalo, a odrazem od nich také mamince.

Mluvil jsem i o dialogu. Rozmlouvat s vlastními dětmi znamená být konkrétně přímo s nimi, strávit s nimi společný čas, neomezovat veškerou komunikaci na několik vtipných poznámek ráno před odchodem do práce a večer před zapnutím televizoru. Znamená to naslouchat dětem až do hloubky, vyjít si spolu na vycházku, pokud jsou malí, tak si s nimi pohrát; brát vážně jejich záležitosti a neodsouvat jejich otázky z pozice vlastní autority nebo vlastní „zkušenosti“. Nepřítel rozhovoru číslo jedna není vážnost, ale hněv; hněv zháší dialog a zatvrzuje. Je to ta nejobvyklejší reakce u mnoha rodičů, zvláště pokud jsou jejich děti svou povahou tíhnoucí ke vzdoru, ale současně je tou nejméně užitečnou, protože ničemu neposlouží. Je lepší počkat na to, až nabudeme opět klidu, jelikož dítě stojící před výbuchem hněvu nemyslí na to, že asi chybovalo nebo se zmýlilo, ale vnímá pouze nahněvaného rodiče a pohádá se s ním. Někdy dialog dokonce vyžaduje, aby se otec nebo matka dokázali omluvit za svůj omyl nebo výstřelek, což mimořádným způsobem vychovává k poctivosti, ohleduplnosti a vzájemné úctě; autorita otce nebo matky se tím posiluje, a ne oslabuje.

Jsou ale věci, u nichž je vhodnější žádat o odpuštění přímo Boha a ne dítě: například to, že jsme ho nechtěli. V dnešní době nejsou žádnou vzácností případy matek, které, aniž by si to uvědomovaly, trpí následkem odmítnutí, určitého „ne“ vysloveného uvnitř v sobě v den, kdy jim bylo řečeno: „Čekáš dítě!“ Existují konflikty a úporné vzpoury dětí, které mají kořen právě v této události a nevyřeší se do té doby, dokud matka upřímně nepožádá Boha, aby ji uzdravil od této vzpomínky, odpustil jí a pomohl jí opravdově přijmout vlastní dítě.

Ta hromada výchovných povinností, kterých jsme se dosud dotknuli, je určitě neúplná, ale jistě dostačující k tomu, aby vyděsila každého rodiče. Svatý Pavel říká, abychom děti nezbavovali odvahy; co však říci rodičům vzhledem k tak obtížnému úkolu? Pro křesťanské rodiče existuje jediná cesta, na které neztratí odvahu při nezdaru anebo před dětmi, které vzdorují nebo jsou naopak pohaslé: myslet na to, že děti nejsou jenom jejich, ale také a především Boží; svěřovat je do jeho rukou, protože je zná lépe, zná tempo každého z nich a jejich schopnosti; a to ne proto, že by se chtěli zbavit odpovědnosti, ale aby z neúspěchu v této oblasti neudělali tragédii, která by uhasila každou radost ze života a ohrozila celý zbytek života rodiny. I jako rodiče můžeme někdy selhat, někdy i bez vlastního zapříčinění. Když už se nám s dítětem nedaří hovořit o Bohu, zůstává ještě jedna možnost: mluvit s Bohem o vlastním dítěti, modlit se za něj, svěřit ho Pánu, i když je od něj vzdálené jako marnotratný syn.

Maria a Josef také zakusili, jak jsme slyšeli, bolest a soužení ze ztráty syna; je pravdou, že se jednalo o „dobrou ztrátu“, kvůli Otci, ale jejich úzkost tím nebyla nijak umenšena. K nim se mohou utíkat všichni rodiče: ti, kteří od vlastních dětí zakoušejí jenom potěšení, protože se jim daří, aby prospívaly věkem a moudrostí až do dospělosti; i ti, kteří se souží kvůli svým dětem, aby se nenechali zbavit odvahy a trpělivě očekávali jejich proměnu a návrat.

 

 Převzato z knihy SLOVO A ŽIVOT, autor: Raniero Cantalamessa.

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.