Rozhodnutí pro chudé (23. neděle v mezidobí B)

3.9.2018

Rozhodnutí pro chudé (23. neděle v mezidobí B)

Izaiáš 35,4–7;
Jakubův 2,1–5;
Marek 7,31–37

 

Boží slovo této mše svaté obrací naši pozornost k velmi aktuální tematice, kterou bychom mohli shrnout následovně: Bůh si v Ježíši Kristu vybral chudé, sklonil se k těm, kdo jsou zasaženi slabostí, nemocí a k lidem zkroušeného srdce, a nyní žádá od nás, svých učedníků, abychom udělali stejné rozhodnutí. První část tohoto poselství, kterou bychom mohli označit jako historická nebo narativní, je obsažena v evangeliu; druhá část – parenetická či povzbuzující, je obsažena ve druhém čtení z Jakubova listu.

Jakubův list nás doprovází o těchto nedělích jako ostrý a výmluvný komentátor Božího slova, jež nechává úchvatně sestupovat do konkrétních životních situací. Nejedná se o „apoštola“ Jakuba, jak říkají naše mešní knihy, které opakují tradiční podání, ale o Jakuba „bratra Páně“, o němž se na více místech píše v evangeliích (srov. Mk 6,3; Jan 7,5) a jež byl prvním biskupem křesťanské obce v Jeruzalémě (srov. Gal 2,9; Sk 12,17 atd.). Ne bezdůvodně se liturgie ve vztahu k dnešní tematice odvolává na něho, protože otázce bohatých a chudých ve společenství se věnuje dokonce na více místech svého listu (srov. 1,9–11; 2,1–5; 5,1–6), a to vždy s velkým zaujetím, což dokládá, že už v jeho době a v křesťanských obcích, kterým adresoval dopis, to byla problematika velmi ožehavá.

Začněme tedy s pohledem na to, jak se toto téma představuje v dnešním evangeliu. Úryvek nám ukazuje Ježíše při pomoci hluchoněmému. Jedná se o jednoho z těch nešťastníků, kteří zůstávali zvláště ve starověku bez pomoci a byli vyčleněni na samý okraj společnosti; jednoho z těch, kdo prožívají svůj život věčně schoulení u domovních vrat; skutečné lidské „trosky“. Ježíš se neomezuje pouze na to, že by na něho „vložil ruku“ a řekl mu: „Odvahu, vzchop se“, pak mu dal požehnání, jak to po něm chtěli ti, kdo ho za ním přivedli, a následně pokračoval ve spěchu dál ulicí. Zastavuje se, bere ho stranou, na okamžik jako by zapomněl na zástupy, jež ho očekávají, dotýká se prsty jeho uší a jazyku, jako by mu chtěl skrze kontakt darovat svůj sluch a své slovo. Pak zvolá: „Otevři se!“, a hluchoněmý mluvil a slyšel.

Před Ježíšem při setkání tváří v tvář se z tohoto člověka stalo lidské stvoření s celou jeho důstojností: skutečně „dostal hlas“, a to nejen na fyzické rovině. V evangeliu bychom mohli najít podobných situací spoustu: Ježíš se přibližuje k chudým a zapomenutým – k slepému v Jerichu, k malomocným, ochrnutým – a skrze své přiblížení je pozvedá, uzdravuje, nechává je od sebe odcházet jako lidská stvoření, obohacuje je nadějí a vírou. Zjevuje jim Království, ba co více – zjevuje, že Království je tu pro ně.

Nacházíme se tak u uskutečnění mesiášské vize, která byla nastíněna Izaiášem v prvním čtení: „Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého.“ V Ježíši se zjevil Bůh, jenž „zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným a vysvobozuje vězně“, jak jsme zpívali v responsoriálním žalmu (Žl 146).

Svatý Jakub při rozjímání o této a podobných epizodách formuluje ve druhém čtení důležitý princip, který vrhá světlo na mnohé Boží jednání v dějinách spásy: „Bůh si vyvolil chudé v očích světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici Království.“ Jakub určitě myslel na Ježíšova slova: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,3). Navíc je to právě on, kdo osvětluje pravý smysl tohoto evangelijního blahoslavenství a v něm se ukrývající paradox. Jak Ježíš, tak i „jeho bratr“ Jakub hovoří na základě schématu ponížení – povýšení chudáka a povýšení – ponížení bohatého (srov. 1,9: „bratr v nízkém postavení, ať je hrdý na svou vznešenost, a bohatý zase na svou nízkost“). Ustanovuje určitou posloupnost, současně chronologická i hodnotová: dnešní ponížení bude pro chudého zítra povýšením a slávou; dnešní sláva bohatého bude zítra jeho ponížením. Toto schéma využívá Ježíš v podobenství o bohatém prostopášníkovi. Vidíme tu skutečnou proměnu hodnot (právě tento paradox jsme měli na mysli!): bohatství, které je ve skutečnosti chudobou, a chudoba, která je bohatstvím!

Přestože je styl Jakubova listu poněkud moralistický a Jakub tak připomíná starozákonního hlasatele, dává výtečný christologický základ problematice „bohatství a chudoba“; v podstatě nás přivádí k evangeliu, z něhož jsme vyšli. Právě v Ježíši se v celém svém světle projevilo „Boží rozhodnutí se pro chudé“. Ježíš si osvojil osud a situaci chudých. On sám byl chudým; Pavel říká: „Zvolil si chudobu“ (srov. 2 Kor 8,9) a poukázal na chudé jako na privilegované adresáty svého evangelia: „[Bůh] mě poslal, abych přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18).

Tato myšlenka naplňovala radostí i samotné Ježíšovo srdce, protože slyšíme jeho zvolání: Děkuji ti, Otče, že jsi tyto věci zjevil maličkým (srov. Mt 11,25); tedy, zjevil jsi je těm, kteří v očích lidí nemají příliš vysokou cenu, kteří nemají podporu, kteří jsou a cítí se jako ponížení, a proto vkládají svou důvěru pouze v Hospodina. Jak říká svatý Jakub, ano, Bůh skutečně vyvolil chudé světa, aby je učinil bohatými. Svatý Pavel pak mohl oprávněně napsat svým věřícím, že to, co je ve světě bez důstojnosti a je opomíjeno, to si právě Bůh vyvolil (srov. 1 Kor 1,28).

Tato Boží volba nezůstala bez odpovědi ze strany lidí. Na evangelijní zvěst skutečně odpovídali zpočátku především lidé chudí a vyčlenění ze společnosti: ženy, otroci, dělníci, přístavní vykladači nebo různí ubozí lidé. Svatý Pavel tak mohl říct: Jen se podívejte kolem, není mezi vámi mnoho moudrých, mocných nebo vznešených (srov. 1 Kor 1,26). Také v současnosti slaví evangelijní poselství větší úspěchy právě v chudších zemích, v zemích třetího světa. 

Ve světě kolem nás jsou dnes i jiné síly také hovořící o volbě pro chudé. Stalo se proto nutným upřesnit, v čem spočívá volba pro chudé pocházející od Ježíše a v čem se odlišuje od těch ostatních. Ježíšova volba je primárně náboženským rozhodnutím, ačkoli má pochopitelně naprosto jasné dopady na rovině sociální a politické. Jiná volba, například marxistická, je především politickým rozhodnutím, což však nemusí být nutně chápáno v negativním smyslu slova. Ježíš miluje a upřednostňuje chudé, trpící a vyděděné na okraji společnosti. Proč to ale dělá? – Ne proto, že nenáviděl bohaté, ale protože ví, jak „těžko vcházejí do Božího království ti, kdo mají bohatství“ (Lk 18,24). Chudý člověk je „dobrou půdou“, na které se slovo ujme (srov. Mt 13,8). U základů stojí tajemný Boží plán spasit slabost skrze slabost (tedy skrze bláznovství kříže), nechat zhroutit lidskou logiku vítězství silnějšího, jež se dá nazvat nelítostnou a odlidšťující (například ta logika, která utvořila chudou třídu nebo slabší pohlaví).

Abychom však nezůstali u nevyjasněných nebo dvojznačných výpovědí, musíme všechno upřesnit. V evangeliu se nejedná o to, aby byla chudoba vynahrazena nějakou nadpozemskou „prémií“, jistým druhem náhražky za to, co se „chudým“ nedostávalo tady na zemi (jak to mylně předpokládali marxisté); jde jednoduše o lepší pozici, v níž se nacházejí, aby mohli poznat Boha a volit skutečné hodnoty, které jsou obsaženy v Božím království. Nicméně je pravdou, že toto ocenění není vyhrazeno výlučně chudým; příběh o bohatém prostopášníkovi ukazuje, že je pro bohaté dosažení Království obtížné, ale ne nemožné. Stačí, aby i oni přešli do kategorie „chudých v duchu“ nebo alespoň pomáhali chudým. Stačilo, aby onen boháč jednal s ubohým Lazarem, který každodenně léhal u jeho dveří, aby využíval svého bohatství jinak než pro pořádání každodenních honosných oslav a hostin a oblékání se stále jen do šarlatu a kmentu (srov. Lk 16,19).

V tomto smyslu si Bůh vyvolil chudé. Co pro nás znamená tato naprosto jasná Boží volba, jež se projevila v Ježíši Kristu?

Dvě věci: zaprvé, že budeme Božími vyvolenými, patříme-li k chudým, a to v tom smyslu, který tomuto pojmu dává evangelium; zadruhé, že se i my svým vlastním způsobem musíme podobně jako Bůh rozhodnout pro chudé. Když říkám „my“, mám na mysli především nás jako církev, potom nás jako jednotlivé křesťany. Čtení, jež jsme vyslechli, a aktuální povědomí církve v této oblasti nás směřují spíše k zastavení se u druhého bodu – u naší volby chudých.

Církev jako celek učinila toto rozhodnutí slavnostním způsobem na 2. vatikánském koncilu, kde řekla: „Otec poslal Krista ,hlásat radostnou zvěst chudým…, uzdravit zkroušená srdce‘ (Lk 4,18), ,hledat a zachránit, co zahynulo‘ (Lk 19,10). Podobně církev zahrnuje láskou všechny postižené lidskou slabostí, dokonce v chudých a trpících vidí obraz svého chudého a trpícího zakladatele. Snaží se zmírnit jejich bídu a chce v nich sloužit Kristu“ (LG, čl. 8).

Toto rozhodnutí se však musí uvést ve skutek prostřednictvím aktivity jednotlivých členů utvářejících církev. Kolem volby pro chudé se vedou obsáhlé diskuse; obvykle se tím míní podnícení institucionální církve, aby se přiřadila k proletariátu, aby bránila práva utlačovaných, aby poukazovala a upozorňovala na zneužívání politické a ekonomické moci nad nimi. Jistě jde i v tomto případě o jednu z forem evangelijní péče o chudé, pokud není inspirována politickým partajnictvím a má skutečně na mušce osvobození chudých, a ne jejich další vykořisťování. Tato volba však sama o sobě není dostatečná, můžeme dokonce říct, že ničemu neprospěje, neboť by se mohla stát pouhým alibi, poukazujícím jen na to, co by měli dělat ostatní (struktury a instituce), a ne na to, co bychom mohli nebo měli dělat my, a to právě tady a teď.

Svatý Jakub ve svém listu upozorňuje velmi důrazně a duchaplně na onu konkrétnost volby pro chudé. Předpokládá velmi reálný případ: do liturgického shromáždění vstoupí bohatý muž v překrásném oblečení a současně s ním také chudák v obnošených hadrech. Prvnímu se nabídne čestné místo vpředu, ale druhý je vyzván, aby se posadil na zem k nohám lavice. Jakubovo upozornění obviňuje naše shromáždění. V současné době už naštěstí nejsou v našich kostelech vyhrazené řady lavic nebo čestné tribuny; jsme všichni rovnocenní. Chybí nám jen snaha oživit tuto rovnost či, lépe řečeno, narušit ji; narušit ji ku prospěchu chudých, starých, trpících. Ponížení by se pro nás měli stát miláčky, zřítelnicemi oka, předmětem pozornosti a úcty.

Slova svatého Jakuba bezpochyby nacházejí celou řadu jiných aplikací v každodenním životě. Když se je pokusíme odhalit, nalezneme mnoho důvodů, kvůli nimž bychom se měli přinejmenším začervenat. Je tak snadné a přirozené se rozhodnout pro bohaté a mocné, obrátit svou pozornost k zářivým a sympatickým osobám, zatímco se chudým zřídkakdy věnuje skutečná pozornost, a chybí nám vhodný respekt. „Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat?“ (Lk 6,34); zvete-li ke svému stolu ty, kdo se vám nějakým způsobem mohou odvděčit, jaký význam to má?

Za malou chvíli se přiblížíme k Eucharistii, tedy k tomu, kdo prohlásil, že je poslaný k chudým. Aby mohlo být naše dnešní společenství s Pánem Ježíšem pravdivé a plné, musí přijmout toto společenství za své také rozhodnutí pro chudé. Prosme ho o to, aby nám daroval své úchvatné „poznání chudých“, tedy velkou citlivost a schopnost je chápat a přibližovat se jim s úmyslem obdarovat je darem naší bratrské lásky.

 

Převzato  z knihy: Slovo a život B
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: 
KNA

 

VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.