Semenem je Boží slovo (15. neděle v mezidobí A)

10.7.2017

Semenem je Boží slovo (15. neděle v mezidobí A)

1. čtení: Izaiáš 55,10–11
2. čtení: Římanům 8,18–23
Evangelium: Matouš 13,1–23


 

Tuto neděli a také obě následující budeme naslouchat třinácté kapitole Matoušova evangelia, v níž jsou vedle sebe postavena některá Ježíšova podobenství týkající se „tajemství nebeského království“ (Mt 13,11).

Ježíš opustil dům v Kafarnau, kam se obvykle se svými učedníky uchyloval, a vydal se ke Galilejskému jezeru, kam za ním dorazil velký zástup lidu. Mistr se proto rozhodne posadit se na loďku a z ní pak hlásat své učení lidem shromážděným na břehu jezera. Ježíš nepronáší dlouhé a komplikované proslovy a podle svého zvyku se vyjadřuje v krátkých podobenstvích s hlubokým významem. Tyto mudroslovné útvary se rodí z Ježíšovy schopnosti nazírat kontemplativním zrakem každodenní skutečnosti, které na vlastní kůži zakoušel. To je samo jádro Ježíšovy jedinečné schopnosti moudře učit. Svými prostými podobenstvími dokáže i obyčejným a nevzdělaným lidem vyjevovat to, „co bylo skryté od založení světa“ (srov. Mt 13,35; Žl 78,2).

První podobenství, v němž se vypravuje o semenech padajících na různé druhy půdy, je nejdůležitější, protože od něj se odvíjejí i následující. Pozoruhodné je, že toto podobenství se odehrává tady a teď jak před posluchači, tak v nich. Když Ježíš říká: „Jeden rozsévač vyšel rozsévat“ (Mt 13,3), vypravuje o svém rozsévání slova o Božím království do srdce těch, kdo mu právě naslouchají na břehu jezera. Ježíš tu obrazně popisuje, jak posluchači ono slovo přijímají, anebo ho z různých příčin odmítají. Obrací se na chápavost jejich srdce s výzvou: „Kdo má uši, slyš!“ (Mt 13,9) Podle zemědělských zvyklostí obyvatel Palestiny té doby se setba uskutečňovala ještě před oráním. Rolník proto rozhazoval setbu velmi štědře do všech stran, což nás může udivovat. Ježíš pak líčí, jak některá zrna spadla na kraj cesty, kde byla hned sezobána ptactvem. Jiná část setby padla mezi kamení a rychle vzklíčila, jakmile však vyšlo slunce, ihned vše uschlo, protože semena nezapustila kořeny. Další část setby se ocitla v trní, které zrna udusilo. Konečně část setby padla také na úrodnou půdu, kde zapustila kořeny a přinesla hojnou úrodu, někde třicetinásobnou, jinde šedesátinásobnou, a někde dokonce stonásobnou.

Potom Ježíš vstupuje do domu (srov. Mk 4,10) a v soukromí učedníkům vysvětluje význam svých slov, a tak je učí naslouchat Božímu slovu, které s takovou štědrostí hlásá. Musíme si otevřeně přiznat, že všechny čtyři druhy půdy, o nichž Ježíš hovoří, jsou střídavě přítomny v našem srdci: jsou to čtyři možnosti, jak reagovat na Boží slovo. V první řadě je třeba Boží slovo zvnitřnit, pozorně ho „rozžvýkat“, jinak totiž přijde ten zlý a okamžitě ho našemu srdci odejme. Povrchní naslouchání nemá žádnou cenu, protože nepřináší žádnou úrodu – stejně jako setba, která padla na okraj cesty. Dále je třeba v naslouchání vytrvat: je totiž poměrně snadné přijímat slovo s chvilkovou radostí a nechat ho přinášet plody jen dočasně, jak je tomu se setbou na kamenité půdě. Tak se chovají lidé, kteří nemají pravé zakořenění, a proto také nedokážou čelit obtížím, jež jsou s autentickým nasloucháním spjaty. Je také nutné stále bojovat se svůdnými modlami tohoto světa, zejména s hromaděním majetku, jinak bude slovo je zadušeno jako setba spadlá mezi trní, která nikdy nepřinese úrodu ve stanovený čas. Ježíš nakonec říká: „Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek; a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný“ (Mt 13,23). Tohle je naslouchání, které slovu nabízí dobré a upřímné srdce (srov. Lk 8,15). Právě to je protikladem velmi nebezpečné duchovní choroby, kterou Písmo nazývá tvrdostí srdce (srov. Dt 10,16).

Úrodnost lidského srdce ale není samozřejmostí. Víme, že vyžaduje vytrvalé každodenní cvičení v naslouchání, které nelze pojímat jako hromadění zásluh, nýbrž především jako disponování se k působení Božího slova jeho vlastní silou. Je třeba si uvědomovat, že Boží slovo je stále účinné (srov. Iz 55,10–11; Žid 4,12–13), takže toho, kdo se s ním setká, nikdy neopouští takového, jaký byl předtím. Když se s ním člověk střetne, nikdy nemůže zůstat netečný nebo neutrální, protože buď ho přijímá a obrací se, anebo ho odmítá a jeho srdce se zatvrzuje, jak to Ježíš říká svým učedníkům slovy proroka Izaiáše (srov. Iz 6,9–10). Stejné je to i ve vztahu k Ježíšově osobě: on je Slovo, které se stalo člověkem, živoucím tajemstvím nebeského království, a právě na společenství s ním pak závisí plodnost našeho života.


Převzato  z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: 
KNA

VIDEOÚVOD k této neděli.

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.