Slovo se stalo tělem (4. neděle adventní B)

18.12.2017

Slovo se stalo tělem (4. neděle adventní B)

2. Samuelova 7,1–5.8–12.14–16;
Římanům 16,25–27;
Lukáš 1,26–38

Narození dítěte není nikdy absolutním začátkem, ale spíše následkem nebo završením určité události. Ještě před tím, než spatří „světlo světa,“ otvírá se samotná jeho „existence“, a to v tajemném, posvátném okamžiku svého početí. Tak je tomu také v případě Kristova narození: není ničím jiným než zjevením mnohem většího tajemství, které se nejprve událo v Mariině lůně – tajemství vtělení Slova. Jedná se o tajemství takové velikosti, že se na něm podílí celá Trojice: Otec, skrze svou moc a sílu, kterou je Duch Svatý, nově plodí v čase a těle svého Syna.

Ve světle této pravdy se adventní době dostává nového významu – je očekáváním zjevení tajemství, které bylo od věků skryto v Bohu (srov. 2. čtení) a po devět měsíců ukryto také v Marii. Liturgie nás dnes chce uvést do této nové dimenze adventu; právě proto v úryvku evangelia Jan Křtitel uvolňuje prostor Marii a proroctví uvolňuje místo skutečnosti.

Tajemství vtělení se nám představuje v Lukášově vyprávění o zvěstování. Nejprve zaznívá jako jednoduchý nástin Božího plánu: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží.“ Boží plán se podřizuje souhlasu stvoření, předpokládá „ano“, které je nevyhnutelné, a to i přesto, že Bůh už začal jednat předem skrze svá znamení: Alžběta, jež byla neplodná, je už v šestém měsíci těhotenství! Mohlo by se nám zdát, že Lukášovu evangeliu o zvěstování chybí závěr. Zvěstování v podstatě nekončí Mariiným „ano“ („Ať se mi stane podle tvého slova!“) ani „odchodem anděla“, ale příchodem Slova! Závěr musíme hledat ve slovech Janova evangelia, kde se říká: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1,14). Dokonalá souvislost mezi třetím a čtvrtým evangeliem v této otázce je vyjádřena i v modlitbě Anděl Páně: „Anděl Páně zvěstoval Panně Marii…; Hle, jsem služebnice Páně…; A Slovo se stalo tělem…“

Kde bychom ve Starém zákoně mohli nalézt úryvek, který by ohlašoval toto tajemství? – Bohužel nikde. Jedná se tedy o něco zcela nového, něco naprosto neočekávaného ve vztahu ke všem proroctvím. Když proroci hovořili o sestoupení Boha mezi lidi, popisovali ho a promýšleli jako Boží blízkost, shovívavost, příchod „v milosti“ a „ve slávě“, podobně jako tomu bylo při exodu nebo na Sinaji. Nikdy tím nemysleli Boží příchod v těle, s masem a kostmi, tedy „osobně“. Tomuto starozákonnímu „tichu“ se snaží dnešní liturgie odpomoci, a v prvním čtení se proto setkáváme s Nátanovým proroctvím. Bůh odmítá Davidův projekt na vystavění pozemského domu pro sebe a ohlašuje plán na zbudování věčného příbytku pro Davida. Proroctví se pravděpodobně nachází přímo v první části, tedy v Božím odmítnutí nechat se uzavřít do archy nebo kamenného chrámu, čímž nechává otevřenou možnost na nahlédnutí značně odlišného „domu“, který by si on sám vybudoval v Davidově potomstvu. Křesťanská tradice vnímala v Marii novou archu Boží a v těle Slova pak nový chrám Boží mezi lidmi (Jan 2,19.21: „Zbořte tento chrám… On však to řekl o chrámu svého těla.) Skrze vtělení svého Slova si Bůh skutečně zbudoval příbytek mezi námi (srov. Jan 1,14).

O vtělení se dá hovořit různým způsobem, podle druhu východiska, kterým může být teologie, případně morálka nebo spiritualita. Křesťané dosud vtělení velmi často nahlíželi právě v zorném úhlu morálky nebo výchovy; hovořilo se o důsledcích vtělení, méně ale o samotné hypostatické unii, která se nachází v samotném jádru celého tajemství. Touto otázkou se téměř výlučně zabývali teologové a uvedení tohoto mysterium na rovinu chápání běžného člověka se zdálo být takřka nemožným. Tento monopol je však zapotřebí prolomit, a to znamená začít probouzet v křesťanském lidu touhu poznávat tyto skutečnosti a vyžadovat jejich objasňování vhodnými pojmy a způsoby, například v prostředí biblických skupin, katechetických setkávání, při výuce náboženství nebo při jiných podobných příležitostech, které život církve nabízí. Přestaňme už konečně nabízet „štíry“ těm, kdo nás prosí o chléb, předávat zředěnou a moralizující nauku v podobě „mléka“ tomu, kdo nás prosí o „hutnou a výživnou stravu“ (srov. 1 Kor 3,2). Horoucí touha některých křesťanů směřující k hlubokému pochopení vlastní víry se často projevuje jako mnohem lepší faktor pochopení než roky a roky teologických příprav konaných příliš školometsky a bez zdravého zapálení.

Hypostatická (nebo také personální) unie označuje jednoduše toto: ve vtělení se mezi Bohem a člověkem uskutečnila jednota tak hluboká a intimní, že se z těchto dvou stává jediné bytí, nebo podle slov chalcedonského koncilu „jediná osoba“ – Ježíš Kristus. Ten, který dříve hovořil k lidem ústy proroků, jako by zdálky a odněkud „mimo“ lidstvo, ten k nám nyní promlouvá ve svém Synu uprostřed lidstva (srov. Žid 1,1n). Mluví zprostřed lidstva, ale také ze středu samotné Trojice, protože dítě narozené z Marie není nikým jiným než Božím Synem – druhou osobou Trojice.

Bůh se „zahnízdil“ v lůně lidstva, aby přivedl na svět nový život. Stejně jako je nemožné oddělit od sebe vody dvou řek, které se stékají, tak je i nemožné (a to nekonečně obtížněji) oddělit v Kristu lidství a božství. To působí, že ve světě se neustále uskutečňuje dialog mezi Bohem a člověkem; dialog velmi blízký a niterný, poněvadž „já“ a „ty“ jsou zde totožnou osobou. Už nezaznívají slova: „Tak praví Hospodin…“, ale: „Já vám pravím…“. Nejúchvatnější skutečností je však to, že do tohoto dialogu mohou vstoupit všichni; každý z nás se může obrátit k Bohu jako dítě v Synu. Jinak řečeno, smíme oslovovat Boha „Abba“ právě kvůli tajemství vtělení.

Vtělení je rovněž základem veškerého křesťanského morálního úsilí. Takovému úsilí se obvykle říká „následování Krista“. Tím, že se stal člověkem, může Kristus bez váhání povědět člověku: „Učte se ode mě“ (Mt 11,29); „Pojďte za mnou“ (Mt 4,19). Morálku postavenou na zákonech nahrazuje a morálka postavená na následování Krista.

Snad bychom měli znovu zdůraznit, že ještě před následováním Krista člověkem, předchází následování člověka ze strany Krista. Takto poeticky to zachytil Ch. Péguy:

„Stále se mluví, praví Pán, o následování Ježíše Krista, které je věrným následováním mého syna ze strany lidí… Nemělo by se však zapomínat, že tím prvním, kdo začal s oním jedinečným následováním člověka, byl můj syn. Jedinečně věrným a dokonalým způsobem, až k dokonalé identitě se smrtelným osudem člověka, poté co tak věrně a dokonale následoval jeho narození, utrpení, život a smrt…“ (Tajemství svatých Neviňátek).

Každá z našich možností a každá z našich nadějí se v podstatě zakládají na tomto Božím následováním člověka; smíme následovat a napodobovat Krista, utvářet s ním „jednoho ducha“ (1 Kor 6,17), protože on se jako první sklonil k tomu, aby s námi utvářel „jedno tělo“, když se stal tělem a přebýval mezi námi (srov. Jan 1,14). Jeden z církevních otců říká, že Bůh a člověk si slouží vzájemně za vzor: Bůh se činí podobným člověku, a to z lásky k člověku, a tudíž se pak i člověk může připodobnit Bohu (sv. Maxim Vyznavač, PG 91,1113).

Ve světle vtělení na sebe bere morální úsilí křesťanů podobu snahy pozvednout člověka a svět. Slovo se stalo tělem znamená také to, že se Bůh ponořil do naprosto celé lidské pozemské skutečnosti, že s ní takříkajíc uzavřel kompromis; a to skutečně, ne pouze zdánlivě – jak by tvrdili doketisté – tak, že by o člověka a svět pouze zavadil prstem nebo se ho pouze letmo dotkl, aniž by jakkoli vstoupil do temné a neprůhledné reality bídy a bolesti. Bůh si touto cestou nově přisvojil svět, který vzešel z jeho rukou; přijal za svůj život, trápení, zármutek, práci, pot na čele a nutnou obživu; přijal na sebe nejen to, co vycházelo od něho samotného, ale také skutečnosti, které vycházejí od člověka a lidského hříchu. Pro křesťana již nemůže být nic příliš materiálním nebo vnějškovým, a tím spíše se to týká samotného lidského těla. „Omnia munda mundis“ (Tit 1,15) – pro toho, kdo má čisté srdce, je všechno čisté; pouze to, co vychází ze špatného srdce, znesvěcuje a znečišťuje člověka.

Při pohledu na Ježíšův život vidíme, že byl v naprosté shodě se vtělením, totiž byl úplně svobodný ve vztahu k věcem (tedy chudý a nezávislý), ale současně i citlivý a se zájmem o věci. Dokázal je obdivovat a radovat se z nich, aniž by je musel nutně uzmout pro sebe a vlastnit. Jeho podobenství jsou živým svědectvím jeho svobodného a průzračného způsobu nahlížení na květiny, ptáky, ženy, jídlo, pití nebo spánek.

Hovořil jsem o jeho citlivosti k věcem a musím ještě upřesnit, že zvláště k jedné skutečnosti, která je tou nejsmutnější stránkou tohoto světa, projevoval velkou vnímavost – k utrpení. „Hlásat Boží království a uzdravovat nemocné“ (Lk 9,2) znamená pro Ježíše dva od sebe neoddělitelné úkoly jeho poslání. O chudých se v dnešním světě hodně mluví; neplatí však náhodou i o nás výrok pronesený o Jidášovi: „To řekl, ne že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj“ (Jan 12,6)? Porozhlédneme-li se trochu kolem sebe po sociálních podmínkách ve světě, pak musíme uznat a vyznat, že ano. Také v naší zemi se už mnoho let hovoří o hospodářské krizi, ale když se podíváme na bláznivé nakupování o Vánocích – často se jedná o zbytečnosti, nebo dokonce věci zdraví škodlivé – zatímco víme, že mnozí naši bratři a sestry nemají ani dostatek denního přísunu základních potravin, aby se mohli udržet na nohou, pak by to s námi mělo pohnout. Křesťan by měl při pohledu na hladového nebo bosého okamžitě začít myslet na Ježíše Krista; on je v nich totiž přítomný, a dokonce se s nimi sám identifikoval (s těmi „nejmenšími ze svých bratří,“ jak je označuje v evangeliích). Naše víra ve vtělení se na prvním místě musí proměnit do velké citlivosti a závazku vzhledem k chudým a trpícím. To, co bychom rádi učinili jemu, abychom uctili jeho tělo, to musíme dělat pro bratry, kteří jsou jeho trpícím a nikým nechráněným tělem.

Připomeňme si jeho slova: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali… Cokoli jste neudělali…“ (Mt 25,40.45). Nesmíme uctívat hlavu našeho Pána, jenž byl vzkříšen a je v nebi, a přitom šlapat bez povšimnutí po jeho nahém těle a bosých nohách, které dosud spočívají na zemi; i bosé nohy dítěte třetího světa jsou bosými nohami Ježíše.

Právě tak by se dala charakterizovat „morálka“ Vánoc. Kéž nás Pán posiluje a pomáhá nám rozhodnout se, abychom ho přiváděli do skutečností života kolem nás.

Převzato  z knihy: Slovo a život B
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: 
KNA

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.