Smiluj se nade mnou, Pane! (20. neděle v mezidobí A)

14.8.2017

Smiluj se nade mnou, Pane! (20. neděle v mezidobí A)

1. čtení: Izaiáš 56,1.6–7
2. čtení: Římanům 11,13–15.29–31
Evangelium: Matouš 15,21–28


 

LECTIO

K prvnímu čtení

Tímto čtením začíná třetí část knihy Izaiášovy, uvedená proroctvím, které sahá až do doby návratu Izraele z babylonského vyhnanství (538 př. Kr.). Spása přijde brzy a přinese spravedlnost vůči Bohu a právo ve vztahu k bližnímu. Blahoslavený bude člověk, „který zachovává sobotu“, hlavní přikázání z oblasti židovských předpisů, které je výmluvnou známkou správného vztahu člověka k Bohu a které důrazně vyžadují vůdcové Izraele v období po vyhnanství. Ani cizinec, který se pevně drží Hospodina (tak zvaní proselyté, pocházející z pohanů), ani eunuch (Izraelité narození z nezákonného manželství, uzavřeného s cizinci), který zachovává sobotu, nejsou vyloučeni ze spásy. Tak praví verše 2-5, které byly z dnešní liturgické perikopy vypuštěny. Cizinci a eunuchové budou připsáni ke smlouvě a budou mít místo v chrámu, který se bude nazývat „domem modlitby pro všechny národy“ (Mk 11,17). V něm budu přijímat oběti také od těch, kteří v dřívějších dobách byli z obětního kultu vyloučeni, což je prorockým znamením toho, že lid smlouvy je povolán, aby šířil úctu k Bohu mezi národy. (A. Chouraqui).

 

 

K druhému čtení 

Poté, co osvětlil, proč Izrael odmítl Krista jako Mesiáše, se Pavel táže, zda to znamená zavržení Izraele Bohem smlouvy. Po konstatování, že je to nemožné, zbývá vysvětlit důvod, který vedl k jednání takového dosahu a k „žárlivosti“ vyvoleného národa, když zaslíbení daná židům přešla na pohany, a později podnítil věrnost Bohu Otců a jeho plánům spásy. Odmítnutí Krista ze strany Izraele znamenalo smíření světa, píše Pavel. Ale až Izrael uzná Krista jako „cíl Zákona“ (Řím 10,4), tehdy to bude „jako vzkříšení mrtvých“, obrovská událost, jakou může vykonat pouze Boží moc. Aby apoštol lépe vyjádřil svou myšlenku, rozvíjí (ve vypuštěné části textu) přirovnání k plané olivě (pohané) naočkované na olivu (Židy) a na závěr říká: „Ty jsi byl vyříznut z olivy plané, ke které jsi přirozeně patřil, a byl jsi naroubován na olivu ušlechtilou, ke které přirozeně nepatříš. Tím spíše mohou být oni naroubováni na vlastní olivu“ (v. 24). V tomto místě se Pavel zmiňuje o „tajemství“, o prozřetelném Božím plánu, který očekává vstoupení pohanů do mesiánského království, aby pak otevřeli přístup Izraeli. Žádný – židé ani pohané – si nesmí činit nárok na prvorozenecké právo, protože obojí, jak židé, tak pohané procházejí neposlušností a obojí jsou zváni, aby okusili Boží milosrdenství.

K evangeliu

Po řadě akcí a poučných kázání, které se odehrály u Tiberiadského jezera, se Ježíš vydává na pohanské území, na fénické území, které je součástí Sýrie a sousedí s Galileou. Setkává se s kananejskou ženou (evangelista Marek se o ní zmiňuje jako o Syroféničance), která se na něho obrací s prosbou, obsahující uznání Kristova mesiášského poslání a jeho vznešenosti (oslovuje ho jako syna Davidova). Býval by postačil tento úvod provázený vědomím, že jde o ďábelskou posedlost (o pohanech se soudilo, že jsou v moci satana) a dovolávání se Božího soucitu, aby to Krista příznivě naklonilo jejím prosbám. Ačkoli přišel, aby „ďáblově činnosti udělal konec“ (1 Jan 3,8), Ježíš prohlašuje, že nyní mají přednost ztracené ovce z domu izraelského (srov. Mt 10,6). Ženino naléhání a zdůvodnění vede pak ke kýženému výsledku a Pán uznává velikou víru této kananejské ženy, značně převyšující i víru zbožných Izraelitů, kteří se naopak „urazili, když slyšeli ta slova“ (Mt 15,12).

MEDITATIO

V souvislosti s případem kananejské ženy se řeší otázka, která měla pro začínající církev prvořadý význam a která je neméně významná i pro církev dneška, totiž jak je tomu se spásou těch, k nimž se ještě nedostalo Ježíšovo evangelium. Odpověď, kterou nám dává svým svědectvím tato žena, bychom mohli vyjádřit asi takto: „Spása k člověku přichází uznáním, že Kristus je Mesiáš a Pán.“ Sám evangelista Matouš nás poučuje ve svém vylíčení posledního soudu (kap. 25), že toto uznání může být implicitní, protože se spíše váže na lásku k bližnímu než na formální příslušnost k církvi. Tím je zajištěna jedinečnost spásy, jejímž strůjcem je zemřelý a zmrtvýchvstalý Kristus a zároveň je tím zajištěn i obecný přístup k Božím darům. Už proroci oznamovali, že v mesiánském období se otevře chrám Boží všem národům. Tento „nový chrám“ je samotné Kristovo lidství – připomíná list Židůmkde se natrvalo usídlilo božství, takže každý člověk, který se modlí, se může podle slov sv. Pavla považovat za „Božího služebníka“, povolaného stát se živým údem těla Kristova.

Celá lidská rodina spadá pod Boží tajemství, jež zahrnuje všechno stvoření v Kristu Pánu, podle času a způsobu, který zná jenom Bůh. Druhý vatikánský koncil učí: „Poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské. Proto musíme být přesvědčeni, že Duch svatý všem dává možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh“ (Gaudium et spes, 22).    

 

ORATIO

 

Pane Ježíši Kriste, synu Davidův, přijmi naši úpěnlivou prosbu. I když nepocházíme z pohanských území postižených zlým duchem, přesto patříme ke ztraceným ovečkám tvého stáda. Naše srdce tíží modloslužebná a nevěrností naplněná minulost. Jistě nejsme hodni sedět u stolu synů, ale i drobet tvého nebeského chleba nás může vysvobodit z našich scestí a poskytnout nám dar spásy. Vzbuď v nás velkou víru oné kananejské ženy, abychom se mohli mezi lidmi stát svědky zázraků tvé lásky.

 

CONTEMPLATIO

Kristus překročil hranice a žena vyšla ze svého území. A tak se mohli potkat. Kananejci, kteří byli kdysi vyhnáni, aby nesváděli Židy ke zlému, se nyní projevují jako mnohem činorodější a lépe připravení vyjít ze svých hranic a přijít ke Kristu. Když se kananejská žena k němu přiblížila a pověděla mu o svém trápení, o tom, jak zlá je nemoc její dcery, velice a hlasitě se dovolává Pánova slitování. Neříká „Smiluj se nad mou dcerou!“, nýbrž „Smiluj se nade mnou!“ Kristus jí odpovídá: „Byl jsem poslán ke ztraceným ovcím izraelského domu.“ Co na to žena? Zmlkla snad, když to uslyšela? Odešla? Nebo se zmenšilo její zanícení pro věc? Ne, vůbec ne! Naopak, ještě více naléhala. My se však tímto způsobem nechováme. Když se nám nepodaří dostat to, oč žádáme, stáhneme se, zatímco právě proto bychom měli více naléhat.

Ježíš, jakoby nespokojený s tím, co předtím řekl, trvá na svém odmítavém stanovisku, ale už nenazývá Izraelity „ovcemi“, nýbrž „syny“, a ženu „psíkem“. A žena mu v duchu jeho slov říká: „Jsem-li psík, pak patřím do domu ...“ Tehdy Ježíš neodpoví „Ať se tvá dcera uzdraví!“, nýbrž: „Ženo, jak veliká je tvá     víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.“ Vida, proto se zdráhal vyslyšet ji. Chtěl nahlas říci tato slova. Chtěl ji pochválit, jak si zasloužila. (Jan Zlatoústý, Komentář k Matoušovu evangeliu 52, 1n).

 

ACTIO

 

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

„Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův!“ (Mt 15,22).

 

Převzato z knihy Lectio divina, kterou vydalo KNA.

 

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.