Společenství života a lásky (Slavnost Nejsvětější Trojice C)

16.5.2016

Společenství života a lásky (Slavnost Nejsvětější Trojice C)

Přísloví 8,22–31
Římanům 5,1–5
Jan 16,12–15


Církev slaví tajemství Boží trojjedinosti tak, že nám předkládá k meditaci jeden úryvek z Ježíšovy řeči na rozloučenou obsažený v Janově evangeliu. Jeho slova jsou zjevením tajemství života a lásky mezi Otcem a Synem a Duchem Svatým. Toto společenství se ovšem nevyčerpává jen v samotném božství, ale otevírá se nám lidem, kteří jsme povoláni přijímat tuto lásku a prožívat ji tady na zemi ve vztahu k ostatním.

Chceme-li lépe porozumět těmto veršům, musíme je vnímat v kontextu celého Janova evangelia. Již od prologu se zde tvrdí, že ve svém přání sdílet se lidem se Bůh definitivním způsobem zjevil ve svém Synu Ježíši Kristu, ve Slovu, které se učinilo tělem v síle Ducha Svatého, v síle Božího dechu (srov. Jan 1,14). V lidských dějinách se na zemi tato Boží vůle veřejně projevila v okamžiku Ježíšova křtu, jak o tom vydává svědectví Jan Křtitel: „Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm“ (Jan 1,32). Duch Svatý je vskutku Boží moc, jež v plnosti přebývala v Ježíšovi, je Otcovou láskou k Synovi, onou láskou, která ho uschopňovala k tomu, aby putoval mezi lidmi, konal dobro a tak před nimi vykresloval tvář neviditelného Boha.

Ježíš, člověk jako my, v průběhu své lidské existence prožíval v důvěře nevýslovně niterný vztah s Otem. Udělal tak intenzivní zkušenosti společenství s Bohem, že evangelista mohl napsat: „Vždyť ten, kterého poslal Bůh, mluví slova Boží; Bůh mu totiž dává Ducha v míře neomezené. Otec miluje Syna a všechno mu dal do rukou“ (Jan 3,34–35). Díky tomuto vztahu s Bohem mohl sám Ježíš říci, že po životě, kterým nám zjevil Boha, už neexistuje žádné zvláštní místo, kde by lidé měli uctívat Boha, protože „opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě“ (Jan 4,23), tedy v síle Ducha Svatého a skrze Ježíše Krista, jenž je Pravda, která se stala osobou! A tímto Ježíš jednou provždy otevřel cestu, po níž jsme my křesťané povoláni kráčet, abychom tak opravdovým způsobem uctívali Boha. Jedná se prostě a jednoduše o to, abychom žili tak, jak žil On, Syn milovaný nebeským Otcem.

Ve své řeči na rozloučenou Ježíš vícekrát přislíbil svým učedníkům, že až s nimi nebude tělesným způsobem, bude ho zpřítomňovat Duch Svatý: „Přímluvce, Duch Svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já“ (Jan 14,26). A v úryvku, který čteme dnes, dodává Ježíš další důležitou skutečnost. Učedníci nejsou s to snášet tíži slov, jež by jim Ježíš měl ještě říci, jedná se o plné tajemství jeho osoby, a tak toto tajemství zůstává „nevysloveno“. A On jim v jejich slabosti slibuje pomoc Ducha Svatého: „Až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít.“ (Jan 16,13). Duch vykoná toto své dílo, aniž by se sebeméně vzdálil od poselství Ježíše Krista, protože bude předávat to, co se týká Krista, bude totiž uvádět učedníky do nejhlubších tajů Ježíšova životního příběhu, a to od jeho preexistence u Otce přes jeho narození, veřejné působení, smrt, vzkříšení až po jeho příchod ve slávě. Ostatně podle Jana to byl právě On, Ukřižovaný a Vzkříšení, kdo vylil Ducha Svatého na své učedníky (srov. Jan 19,30; 20,22). Není tedy divu, že svatý Basil napsal: „Duch Svatý je neoddělitelným druhem Syna.“

Nakonec Ježíš říká: „On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí“ (Jan 16,14–15). Máme tu před sebou podivuhodnou souhrnnou výpověď o společenství života mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým. Zároveň jsou tato slova jasnou výzvou pro věřící, aby toto nevýslovné tajemství přijímali do svého života, tedy aby přijímali to, co prožívají Otec, Syn a Duch Svatý ve vzájemných vztazích – totiž lásku. Jak tedy můžeme Boha opravdovým způsobem oslavovat? – To budeme činit, když budeme Otce prosit, aby nám dal svého Ducha. Můžeme si být jisti, že budeme vyslyšeni (srov. Lk 11,13), když budeme prosit o to, aby nám vdechoval svou lásku, vždyť Bůh sám je láska (srov. 1 Jan 4,8. 16). Když chceme žít vskutku křesťanským způsobem, jsme vybízeni k tomu, abychom tuto lásku ve svém životě přijímali a také ji projevovali ve svém jednání. Náš život se tak stane opravdu mistrovským dílem.

 

Převzato  z knihy: Hlásej slovo - C
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: 
KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.