Šťastný, kdo doufá v Hospodina, svého Boha (6. neděle v mezidobí C)

11.2.2019

Šťastný, kdo doufá v Hospodina, svého Boha (6. neděle v mezidobí C)

1. čtení: Jeremiáš 17,5-8
2. čtení: 1. list Korinťanům 15,12.16-20
Evangelium: Lukáš 6,17.20-26

 

 

LECTIO

K prvnímu čtení

Prorok Jeremiáš zařazuje do prorockého kontextu sapienciální úryvek (v. 5-8). Typicky semitským způsobem proti sobě staví protiklady napřed negativně (v. 5n) a potom pozitivně (v.7n). Jasně ukazuje, v čem spočívá zlořečení člověka mající za následek smrt, a v čem spočívá požehnání vedoucí k životu. Nepřítel není ukázán přímo jako ten, kdo činí zlo, ale jako člověk spoléhající se na sebe a na lidské věci (tělo) a v nich hledající jistotu (srov. Žl 146,[145]3n). Pánu se vnitřně vzdaluje a z takového postoje srdce může vzejít jen špatné jednání.

To, v co člověk vkládá naději, je jako půda, z níž strom přijímá výživu a která mu dává vzrůst. Bezbožný je proto přirovnáván k tamaryšku zakořeněnému na vyprahlém a nehostinném místě (v. 6); nepřináší ovoce a nebude mít dlouhého trvání. Také zbožný člověk je popisován od svého nitra – doufá v Pána, proto se podobá stromu zasazenému u vodních proudů (srov. Žl 1), který se nemusí bát změn ročních období a sucha; neuhyne a nepřestane nést plody (v. 7n), protože je zakořeněn v Pánu a v něm nachází ochranu.

 

Ke druhému čtení:

Ježíšovo vzkříšení je základem naší víry a je na něm založena i naše naděje: na této pravdě Pavel otevřeně staví vlastní věrohodnost. Mezi Kristovým vzkříšením z mrtvých a naším vzkříšením existuje úzký vztah.

Uvědomil si to na cestě do Damašku a neustále to hájil během svého apoštolského života: setkal se s živým Kristem, který zvítězil nad smrtí! Nepochybuje, že toto vítězství dává každému věřícímu dar doufat i za hranice lidských možností. Tato naděje není pozemská, ale nadpozemská: proto my křesťané nejsme k politování, ale můžeme druhé těšit. Kristus totiž vstal z mrtvých „jako první z těch, kteří zesnuli“ (v. 20), a je „první z mnoha bratří“ (Řím 8,29): po něm a v jeho síle radostná událost vzkříšení je a bude zkušeností všech, kteří ho ve víře přijmou jako spasitele.

Křesťanskou naději lze vyjádřit také těmito slovy: smrt byla poražena; nový život v Kristu již započal; v Kristu budeme navěky žít plným lidským životem –  těla, duše a ducha. Nejedná se tudíž o naději podléhající lidským měřítkům, ale o dar naděje, znamení budoucnosti, která překoná všechna lidská očekávání.

 

K evangeliu:

Tímto úryvkem začíná (a pokračuje až do verše 8,3) tzv. „malá vsuvka“ u Lukáše, v níž čerpá z Marka. Na rozdíl od Matouše Lukáš uvádí místo osmi blahoslavenství jen čtyři, k nim však připojuje čtyři „běda“. Podle názoru exegetů Lukáš nabízí záznam Ježíšových slov bližší historické skutečnosti, což je zvláště důležité. Přesto však různost zprostředkování Ježíšova učení jednotlivými evangelisty nemění pravdivost poselství; naopak, pro pisatele je pravdivost poselství důležitá a zprostředkovávají ji k užitku svých společenství.

Osm Matoušových nebo čtyři Lukášova blahoslavenství bychom mohli shrnout do jednoho: blahoslavenství, neboli štěstí, blaženost toho, kdo přijímá slovo Boží z Ježíšova hlásání a snaží se mu přizpůsobit svůj život. Opravdový Ježíšův učedník je chudý, tichý, milosrdný, tvůrce pokoje, chudý srdcem… Kdo naopak nepřijímá zvěst evangelia, platí o něm „běda“, která z Ježíšových úst zní jako proroctví smutku a neštěstí. Lukášovo pojetí blahoslavenství a běd se vyznačuje rovněž protikladem „již“ a „ještě ne“ historické přítomnosti a eschatologické budoucnosti. Zřejmě místní církev, pro niž Lukáš psal, potřebovala být upomenuta o tom, aby svou víru projevovala skutky evangelijní lásky, a také plným přijetím radikálního učení evangelijních blahoslavenství udržovala živou naději.

 

MEDITATIO

Je naděje, která zklame: a sice ta, jež podle Ježíšova výroku staví na písku (srov. Mt 7,26), neodolá nárazům větru a deště a končí v troskách. Pouze Bůh je skála. Ukázal svoji pevnost tím, že byl vzkříšen Kristus, „a to jako první z těch, kteří zesnuli“ (1 Kor 15,20). Ve světle této základní pravdy meditujme nad dnešními texty.

Úryvek o blahoslavenství a bědách u Lukáše zrcadlí skutečnost široce potvrzovanou zkušeností: kdo je bohatý, má snahu vkládat naději ve vlastní bohatství, kdo je chudý, má spíše snahu vkládat ji v toho, kdo mu může pomoci. To je téma „Hospodinových chudých“, často v Bibli přítomné (srov. Sof 3,12). Téma, které dosahuje v Marii, panně a matce z Magnificat (Lk 1,46-48), svého vrcholu před příchodem Ježíše, který je dokonalým způsobem „Hospodinův chudý“. Žil radikální důvěru k Otci, jako „dítě na matčině klíně“ (Žl 131 [130],2). I v nejtvrdších a nejtěžších chvílích života zůstával opřen o skálu své lásky. Před smrtí na kříži „Ježíš mocným hlasem zvolal: Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha“ (Lk 23,46), čímž osvědčil svou nezlomnou důvěru v Boha (srov. Řím 4,17). Otec ho zachránil z hrobu a dal mu účast na plnosti života na věky.

Jak víme, toto hluboce evangelijní poselství bylo základem mimořádné duchovní zkušenosti svaté Terezie z Lisieux na konci 19. století, která nabídla světu „malou cestu“ Božího dětství. I my jsme zváni, abychom si ověřili, na čem stavíme svůj život. Zda jako Ježíš skutečně skládáme svou naději v nebeského Otce. Jen tak budeme „jako strom, který je zasazen u vod … nepřestává nést ovoce“ (Jer 17,8).

 

ORATIO

Chceme být chudí jako ty, Ježíši. Nechceme důvěřovat ve vlastní síly, schopnosti či nejrůznější bohatství, protože tím bychom stavěli svůj život na písku a plně zasluhovali  hrozné: „Běda vám!“ Chceme jít ve tvých šlépějích a vkládat všechnu naději do lásky společného Otce, žít jako děti v tvém náručí, jistí si tvou neochvějnou věrností. Chceme se jako tvá něžná matka Maria opřít o všemohoucnost toho, který tě vzkřísil z mrtvých, protože vroucně miluje život.

V životě přijdou těžké chvíle. Nelze jim zabránit. Dokonce se nám někdy zdá, že je konec, že už není v co doufat. Ale i tehdy chceme říkat podobně jako ty na kříži se srdcem plným synovské důvěry: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.“

 

CONTEMPLATIO

Když Ježíš „uviděl zástupy, vystoupil na horu“ (Mt 5,1). Bratři a sestry, i nám se může přihodit, že uvidíme zástupy a opustíme je, abychom připravili srdce k výstupu. Také ty tedy směřuj vzhůru a následuj Ježíše! Sestoupil-li on k tobě, je to proto, abys ses ty skrze něho pozvedl až k němu.

Nebojme se chudí, naslouchejme Chudému, jak doporučuje chudým chudobu. Jeho zkušenosti lze věřit. Narodil se chudý, jako chudý žil, chudý zemřel. Rozhodl se zemřít, ale nestál o bohatství. Věřme tedy pravdě ukazující nám cestu k životu. Ta cesta je obtížná, ale krátká; a blahoslavenství je věčné. Je úzká, ale vede k životu, rozšiřuje se a otvírá nám nové obzory. Je příkrá, protože stoupá vzhůru, k nebi. Je proto užitečné se při chůzi nezatěžovat. Co chceme? Hledáme blahoslavenství? Pravda nám ukazuje pravé blahoslavenství. Chceme bohatství? Král rozděluje království a ustanovuje krále. Lidé se nechali chytit do sítě honby za majetkem: co nic nestojí, za nic nestojí; vyčerpáváme se povrchnostmi. Kvůli pěti párům volů přišel o účast na nebeské hostině, která znamená přechod od chudoby k hojnosti, z posledního místa na první, od odmítnutí k důstojnosti, od námahy k odpočinku. Elizeus voly obětoval, aby mohl snáze následovat Eliáše; a my čiňme totéž a následujme Krista! (Izák z Hvězdy, Homilie I,1.5.19, passim).

 

ACTIO 

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

„Šťastný, kdo doufá v Hospodina, svého Boha“ (Žl 146[145],5).

 

Převzato  z knihy: LECTIO  DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: 
KNA

 

 

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz