Věřím! Pomoz mé slabé víře! (27. neděle v mezidobí C)

26.9.2016

Věřím! Pomoz mé slabé víře! (27. neděle v mezidobí C)

1. čtení Habakuk 1,2–3; 2,2–4
2. čtení 2. list Timotejovi 1,6–8.13–14
Evangelium Lukáš 17,5–10



LECTIO

K prvnímu čtení:

„Jak dlouho?“ … „Proč?“ (1,2n). Z úst proroka, který žil pravděpodobně ke konci 7. století před Kristem, zní působivě otázky, trápící srdce člověka odjakživa. Proč ve světě působí tolik zla, proč tolik násilí? Proč se zdá, že modlitba vyznívá do prázdna, že chybí jakákoli odpověď? Není důležité, jde-li v tomto případě o vpád Chaldejců nebo o každodenní podívanou na televizních obrazovkách. Prorok se s jistotou obrací k Bohu, který má „čisté oči“ (1,13), ke svému Bohu, ke svému svatému (srov. 1,12), aby vykřičel pohoršení nad rozporuplnou netečností. A hle, Pán přerušuje své mlčení a vyzývá proroka, aby vyryl své vidění na desky, a každý se s ním tak mohl seznámit. Je třeba vyčkat, než Boží slovo (vidění) – zde personifikováno – dojde svého naplnění. Určitě přijde. A nechá-li na sebe čekat, trpělivost se vyplatí, protože se jistě uskuteční.
„Kdo nebyl upřímný v duši“ (2,4a), čili ten, kdo přijímá Boží přikázání, ale neuvádí je do života, jde vstříc záhubě, „spravedlivý však bude žít pro svou věrnost“ (2,4b). Tento jasný, jednoduchý a působivý Boží výrok shrnuje teologii smlouvy. Znamená konkrétně, že Chaldejci, nepřátelští utlačovatelé, zahynou stejně jako hříšní Židé, zatímco věrní Židé budou žít. Význam tvrzení přesto značně přesahuje dobový rámec, ve kterém vznikl. Ne náhodou byla tato věta převzata do Žid 10,36.39 a u Pavla do Řím 1,17 a Gal 3,11. Pavel ji už nevztahuje na všechen lid, ale na víru/věrnost v Ježíše Krista, který zemřel a byl vzkříšen, aby dal plnost života všem lidem, kteří v něj, Spasitele světa, věří.

K druhému čtení:

Pavel, „z vůle Boží apoštol Krista Ježíše“, vězeň v Římě, píše „drahému synovi Timotejovi“ druhý dopis, v němž ho nabádá a povzbuzuje, aby neohroženě bojoval za evangelium. Přeje mu, aby stejně jako on uměl trpět ve službě evangeliu, k níž byl skrze milost povolán. Má s pomocí Ducha svatého věrně zachovávat a předávat přijaté učení, „svěřený poklad“ (v. 14), aniž by se styděl za Pavlovy okovy. To se uskuteční, pokud Timotej oživí (bude účinně používat) dar, který dostal vkládáním Pavlových rukou: gesto, jímž ho apoštol Pavel v Duchu svatém uschopnil, aby dále všem lidem ohlašoval spásu, kterou přinesl Ježíš Kristus. To se stane jen za cenu utrpení, protože není možné opravdově předávat víru v Ježíše Krista, který zemřel a vstal z mrtvých, nejsme-li ochotni spolu s ním zemřít, s ním trpět a svědčit o něm i krví. Jak se nám dnes často připomíná, víra není věrohodná, není-li připravena k úplnému sebedarování. Žije-li totiž spravedlivý z víry, měl by být pro tuto víru schopen i zemřít.

K evangeliu

V 17. kapitole, do níž patří i náš dnešní úryvek, Lukáš shromáždil řadu Ježíšových výroků. První se týká víry. Tolikrát během Ježíšova života apoštolové slyšeli Mistra chválit víru těch, kdo žádali uzdravení (srov. např. Lk 7,9; Mt 15,22). Nyní, když dostali úkol jít a hlásat evangelium, cítí bolestný rozpor mezi posláním a malostí vlastní víry. Tato prosba tedy vytryskla z hloubi jejich srdce: „Dej nám více víry!“ (v. 6).
Ježíšova odpověď je překvapivá. Není uklidňující, ani nepřináší útěchu, ale používá podobenství, aby vyhloubila před apoštoly ještě hlubší propast. Stačilo by téměř neviditelné zrníčko víry, aby se uskutečnilo nevídané dílo. Stačí slovo, a moruše pevně zakořeněná v půdě svými do hloubky rozvětvenými kořeny se vyrve.
Druhé podobenství přináší světlo, i když při prvním přečtení je zrovna tak překvapivé. Vůči služebníku, který dělá to, co má není Pán ničím povinován. Ježíšovi však v této chvíli nejde o řešení společenských vztahů služebník – pán. Jednoduše používá převzatý obraz z každodenního života. Ježíš žádá postoj hluboké pokory, odevzdanosti a skromnosti. Jen tak může učedník vytvořit prostor pro Pánovu všemohoucnost. Máme se přijmout jako maličcí a chudí, jako nedostateční k velikosti úkolu, který nám Ježíš svěřuje. Pán Ježíš nechce, abychom se cítili pro Boží království důležití a nepostradatelní. Naše skutky nejsou důležité, dávají spíše více či méně růst naší pýše. To však není logika, k níž nás chce vychovat Ježíš. On pouze je; u něho není nic nemožné (srov. Lk 1,37). Vykonáme-li vše, co je v naší moci a poroste-li v nás vědomí, že „když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí ti, kdo ho stavějí“ (Žl 127[126],1), bude to dílo milosti a budeme blahoslavení pro svou důvěru v Pána.

 

MEDITATIO

První čtení a evangelium naznačují stejný pohyb – od prosby ze strany člověka k odpovědi ze strany Boží. Boží odpověď nás v obou případech uvádí v úžas. Znovu můžeme konstatovat pravdivost Izaiášových slov: „Neboť nejsou mé myšlenky myšlenky vaše ani vaše chování podobné mému“ (Iz 55,8). Člověku je tedy doporučován jediný vhodný postoj: silná a bezpodmínečná víra, která důvěřuje Bohu, protože on prolomil své mlčení a vyřkl Slovo, jež se stalo tělem, a přišel přebývat do naší chudoby a utrpení. Otcovo Slovo zůstává navždy na dřevu kříže, aby bylo podívanou andělům i lidem. Otcovo Slovo je umučený Beránek, který je postaven před zrak našeho srdce. Nevyslovuje se k problémům, které způsobuje naše odmítání Otcovy lásky, ale svým Životem i smrtí nám ukazuje, kudy vede cesta k Otcově srdci, protože všechny ostatní cesty mají příchuť vyhnanství. Takovou cestou je pokorná láska, tichá služba bližním, pomoc druhým podle možností, aniž bychom si mysleli, že jsme dobrodinci lidstva. To vše v pokoře, která nás učí „být, jako bychom nebyli“, jak říkají Otcové. Pouze tak budeme schopni předávat „svěřený poklad“ víry těm, kdo přijdou po nás, jak Pavel žádá Timoteje. Budeme tvořit pevné články tradice, která z generace na generaci předává možnost žít dobrý, bohatý, plně lidský život ve víře v Krista Ježíše, který svou smrtí a vzkříšením dal smysl našemu životu i naší smrti.

 

ORATIO

Pane, přátelství s tebou opravdu není snadné! Žádáš od nás plnost víry v tebe, v tajemství tvé osoby, a pak se skrýváš a vodíš nás po cestách, kde je obtížné tvé stopy sledovat. Zlo ve světě nás trápí a zneklidňuje; ještě hůře tak často snášíme tvé mlčení, a není snadné uvěřit, že nad námi bdí dobrý Bůh.
Otevři oči našeho srdce, abychom v životě a v příběhu každého člověka vnímali tvou přítomnost. Dej nám především schopnost odevzdat se ti v důvěře jako děti, které nekladou otázky, ale jsou pokojně na svém místě, s jistotou, že ty znáš důvody naší bolesti a nezkoušíš nás z rozmaru. A nespěcháš-li nám hned na pomoc, pak je to proto, abys nás připravil na ještě větší radost.

 

CONTEMPLATIO

Pán nás zve na slavnost, která může kdykoli začít. Jaká je to slavnost? Největší a nejopravdovější slavnost je slavnost věčného života, čili věčná blaženost a Boží přítomnost. Nemůžeme ji slavit tady dole, ale slavnost, kterou můžeme mít zde, je předjímáním té nebeské. Toto je čas určený k hledání Boha a jeho přítomnosti ve všech našich skutcích. Mnozí by chtěli tu velkou slavnost zakusit a naříkají, že jim to není dopřáno. A když neprožívají v srdci během modlitby žádnou slavnost, ani nezakoušejí Boží přítomnost, jsou zasmušilí a modlí se stále méně a neradi. Člověk takto nikdy nesmí jednat; nikdy nesmíme zanedbat žádný skutek, protože Bůh je přítomen, i když ho nevnímáme: přišel na slavnost ve skrytosti. Tam, kde je Bůh, tam je opravdová slavnost; nemůže nebýt přítomný tam, kde je hledán s čistým úmyslem; i když je přítomen skrytě, je tu stále. Nechme na něm čas, kdy se chce a má zjevit a otevřeně ukázat. Avšak on je nepochybně přítomen tam, kde je hledán. Nedělej proto žádný dobrý skutek bez dobré vůle, protože on je zde, i když ti zůstává ještě skryt.
Toto je základ: milovat Boha a nic jiného čistým a nerozděleným srdcem a milovat se navzájem bratrskou láskou jako sebe samého; mít ducha pokorného a podřízeného Bohu a láskyplné vztahy k bližním; vzdát se sebe samého, aby Bůh mohl svobodně vlastnit naše srdce, do něhož vtiskl svou božskou podobu a přebývat tam, kde se nachází plnost jeho radosti (Johannes Tauler, Dno duše, z it. Il fondo del anima, Casale Monf. 1997, 120-123, passim).

ACTIO

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Věřím! Pomoz mé slabé víře!“ (Mk 9,24).

 

Převzato  z knihy: LECTIO  DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: 
KNA

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.