Vstoupit těsnými dveřmi (21. neděle v mezidobí C)

19.8.2019

Vstoupit těsnými dveřmi (21. neděle v mezidobí C)

1. čtení Izaiáš 66,18b–21
2. čtení Židům 12,5–7.11–13
Evangelium Lukáš 13,22–30


 

Celé dnešní evangelium se rozvíjí na základě úvodní otázky, kterou někdo pokládá Ježíšovi: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Otázka, jak vidíme, směřuje spíše k číslu: kolik bude těch, kteří se spasí, mnoho nebo málo? Ježíšova odpověď převádí pozornost od „počtu“ k tomu „jak“ se může člověk spasit. Setkáváme se zde se stejným postojem jako v případě paruzie: učedníci se ptají, „kdy“ dojde k návratu Syna člověka, a Ježíš ve své odpovědi nenastiňuje „kdy“, ale otevírá to, „jak“ se připravit na jeho návrat a co dělat v mezičase očekávání (srov. Mt 24,3–4). Toto Ježíšovo jednání není nijak zvláštní ani nezdvořilé. Jde o jednání člověka, který chce formovat a vychovávat své učedníky k tomu, aby přešli z roviny zvědavosti do roviny moudrosti, aby zanechali zbytečných otázek, které uvádějí v nadšení zástupy, a otevírali skutečné problémy, které se dotýkají a slouží Království.

Ježíš tedy v tomto úryvku využívá příležitosti, aby své učedníky vzdělával v oblasti náležitostí spásy. Tato věc samozřejmě zajímá mimořádným způsobem také nás, učedníky, kteří stojíme před stejným problémem dnes. Co tedy vlastně říká Ježíš o způsobu, jak se spasit? Představuje dvě skutečnosti: jednu negativní a druhou pozitivní. Nejprve to, co k ničemu neslouží a nestačí, potom ukazuje naopak to, co ke spáse přivádí.

Ke spáse nijak neposlouží a nestačí pouhý fakt příslušnosti k určitému lidu, rase, tradici nebo instituci, i kdyby to byl vyvolený národ, z něhož pochází Spasitel: „Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích! Ale on vám odpoví: Nevím, odkud jste.“ V Lukášově vyprávění je jasné, že těmi, kdo hovoří a domáhají se svých práv, jsou Židé. V Matoušově vyprávění se obraz rozšiřuje: nacházíme se již v souvislostech církve. Slyšíme zde křesťany, kteří předsouvají stejný typ nároků: Prorokovali jsme ve tvém jménu (tedy v Ježíšově jménu), činili jsme zázraky... Ale odpověď Pána je stejná: Neznám vás, vzdalte se ode mě! (srov. Mt 7,22–23). Ke spáse tedy nestačí pouhý fakt seznámení se s Ježíšem a příslušnosti k církvi, je zapotřebí ještě něčeho jiného.

A právě ono „jiné“ se snaží Ježíš zjevit skrze slova o „těsných dveřích“. Teď se tedy nacházíme u pozitivní odpovědi na to, co skutečně zajišťuje spásu. Co nás přivádí na cestu spásy, není nějaký mocný titul (pro dar, kterým je spása, neexistují žádné nároky ani ze strany titulů), ale osobní rozhodnutí. To se ještě jasněji ukazuje v Matoušově textu, který proti sobě staví dvě cesty a dvě brány – jednu úzkou a jednu širokou – které přivádějí k životu a ke smrti. Tento obraz „dvou cest“ přebírá Ježíš od Mojžíše (srov. Dt 30,15n) a proroků (Jer 21,8). Pro první křesťany to byl jistý druh základního morálního kodexu. V Didaché se dočítáme, že existují dvě cesty: jedna k životu a druhá ke smrti. Jak velký je ale rozdíl mezi těmito cestami! Na cestu života patří láska k Bohu a bližnímu, žehnání těm, kdo nám zlořečí, zdržování se tělesných chtíčů, odpouštění těm, kdo nám ublížili, upřímnost a chudoba... V podstatě se tedy jedná o dodržování Božích přikázání a naplňování Ježíšových blahoslavenství. K cestě smrti náleží naopak násilí, pokrytectví, útlak chudého, lež... čili, opak přikázání a blahoslavenství.

Učení o úzké cestě nachází velmi případné rozvinutí v dnešním druhém čtení: „Pán totiž trestá toho, koho má rád...“ Úzká cesta není úzká kvůli nějakému nepochopitelnému důvodu, nebo z nějakého Božího svévolného rozmaru, kterým by se bavil, ale kvůli hříchu, který povstal, kvůli odporu vůči Bohu, protože jsme vyšli branou ven. Úzká cesta kříže je prostředkem, o němž hovoří Ježíš a který on sám jako první přijímá, aby vystoupal po svahu, zvrátil odpor vůči Bohu a „opětovně“ vstoupil.

Proč se ale mluví o „široké“ a „úzké“ cestě? Je snad cesta zla vždycky jednoduchá a příjemná a cesta dobra neustále tvrdá a namáhavá? Musíme udělat malé rozlišení, abychom nepadli do stejného pokušení jako autor žalmu 73. I tomuto starozákonnímu věřícímu se zdálo, že bezbožníci nemusí prožívat žádné utrpení, že je jejich tělo neustále zdravé a dobře živené, že nejsou zasaženi mnoha ranami jako ostatní lidé, ale že v klidném rozpoložení stále rozmnožují svá bohatství, jako by jim Bůh přímo dával přednost. Žalmista tím zůstal pobouřen až do takové míry, že dokonce zvažoval, že opustí svou cestu nevinnosti a bude dělat věci jako všichni ostatní. V tomto pohnutém stavu vstoupil do Chrámu a začal se úpěnlivě modlit. A najednou mu bylo všechno jasné; pochopil, „jaký je jejich konec“, tedy konec bezbožných, a začal chválit Boha a s radostí mu děkovat, že s ním zůstal. Světlo do života nám tedy vnáší modlitba a zvažování věcí v souvislosti „s koncem“, tedy s jejich výsledkem. Cesta bezbožných je široká, ano, ale pouze na začátku. Jakmile po ní postupně kráčíme, stává se užší a hořčí, a nakonec je tak úzká, že se jí nedá projít, poněvadž končí „slepou uličkou“. Cesta spravedlivých je na začátku, kdy se na ni vstoupí, úzká, ale pak se rozšiřuje, až se z ní stává „královská cesta“, protože se na ní setkáváme s Ježíšem, jeho Duchem a plody jeho Ducha, kterými jsou bezpečí, důvěra, radost a pokoj. Charakteristikou pozemské radosti je to, že čím více se zakouší, tím více se postupně umenšuje, až může dokonce způsobit nechuť, odpor a smutek, stejně jako pohár, který má na dně kal. Charakteristikou radosti, pocházející od Boha, je její rostoucí intenzita a stále větší touha po jejím zakoušení. To krásně potvrzuje také dnešní druhé čtení: „Pokud ovšem taková přísná výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo tou školou prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost.

Vraťme se však k nitce našeho zamyšlení: Ježíš uvedl příklad dvou různých způsobů, jak se postavit ke spáse: postoj toho, kdo si na ni dělá nároky třeba kvůli výsadě svého původu nebo kvůli nějaké zásluze z minulosti (dělat zázraky v Ježíšově jménu), a způsob toho, kdo tuto spásu ze dne na den hledá s pokorou, skrze následování Krista. Promítněme teď toto Ježíšovo slovo do naší každodenní reality: co nám říká? Osvěcuje dva způsoby, jak být v církvi, nebo klidně řekněme, že staví na světlo dvě kategorie křesťanů: křesťany, kteří se domnívají, že jejich duše může být naprosto v klidu, protože patří k církvi, jsou pokřtění a nechali pokřtít i své děti, nebo dokonce diskutují o náboženství se svými přáteli; a dále křesťany, kteří skutečně žijí svou víru, modlí se, spolupracují a napomáhají při šíření Božího království, jak jenom mohou, a snaží se milovat bratry a sestry.

O těch posledně zmiňovaných Ježíš říká (Mt 7,14), že je jich málo: „A málo je těch, kdo ji najdou!“ (tedy cestu, která vede k životu). Mohlo by se zdát, že se Ježíš přece jenom vyjadřuje také o počtu spasených, ale ve skutečnosti nehovoří o těch, kdo se spasí, ale o těch, kteří jsou na cestě spásy. Mohli bychom si jenom na okamžik myslet, že by se snad nakonec zachránila pouze nepočetná skupina praktikujících křesťanů a všichni ostatní by byli odsouzeni k věčnému zatracení? Je možné o něčem takovém přemýšlet a stále věřit v Boží otcovskou lásku? Domnívám se, že naší slabostí a nesnází je to, že neustále tíhneme ke schematizování a utváření velmi strnulých alternativ, a to i ve vztahu k Bohu: buď toto anebo opak, zatímco Bůh má vždycky ještě i jiné cesty, které my neznáme. Ježíš bere v úvahu spásu v té rovině, v jaké se uskutečňuje podle řádného plánu zjeveného Bohem, spásu, která má sloužit také jako znamení spásy pro druhé. Nemůžeme nijak vyloučit, že Bůh má i jiné spásné prostředky mimo „oficiální“ cestu procházející skrze Izrael a církev, a že se v Izraeli i v církvi neuskutečňuje jinak a v jiné plnosti než v „malém zbytku“ a „malém stádci“. Stojí psáno, že „Bůh chce, aby se všichni lidé zachránili“ (1 Tim 2,4). Značná část dnešních čtení skutečně neusiluje o nic jiného, než o vyzvednutí tohoto všeobecného povolání Božího ke spáse: „Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky. Přijdou a uzří mou slávu.“ (1. čtení); „Chvalte Hospodina, všichni lidé, oslavujte ho, všechny národy“ (responsoriální žalm); „A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království“ (evangelium). Pokud však Bůh chce spásu všech lidí, určitě je také dostatečně mocný (všemohoucí!), aby uskutečnil, co chce. Apoštolové byli jednoho dne zděšení z požadavků, které Ježíš představil, a tak se zeptali: „Kdo tedy může být spasen?“ Ježíš odpověděl následujícími slovy, která mohou být světlem i pro nás: „Co je nemožné u lidí, je možné u Boha“ (Lk 18,26–27).

Svatý Pavel říká rovněž jednu věc, která by mohla lépe osvětlit tuto těžkou problematiku. Říká, že všichni křesťané přijali ve křtu jedinečný základ, kterým je Ježíš Kristus. Na tomto jedinečném základu stavějí někteří konstrukce ze zlata, někteří ze stříbra, jiní ze dřeva, ze slámy či sena. Tedy někteří vedou po křtu dokonalý a svatý křesťanský život, někteří dobrý, jiní jsou vlažní a někteří naprosto nedůslední. Apoštol říká, že i tito poslední se zachrání, ale „projdou jakoby ohněm“ (srov. 1 Kor 3,11–15). Co znamená tento oheň, nevíme. Snad znamená skutečně něco podobného tomu, co teologie a tradice církve označuje jako očistec, pokud se tím ovšem označuje skutečně místo, či lépe příležitost k očištění a prozření, která je člověku darována v okamžiku smrti nebo bezprostředně po něm, a ne jiné prazvláštní až fantaskní skutečnosti. Určité učení o očistci vyžaduje víra, aby se totiž samotná víra nezměnila v beznaděj.

Naše zamyšlení můžeme uzavřít následovně: Je každopádně zapotřebí projít skrze těsné dveře. Rozdíl je v tom, že někteří přijímají možnost projít skrze ně již teď prostřednictvím lásky, což má za následek, že už v tomto životě poznají svobodu a slávu Božích dětí. Jiní budou muset těmito dveřmi tajuplným způsobem projít potom, kdy už tento průchod bude nezměrně „delší“ a bolestnější, a umožní bezpochyby vstup do jiného stupně slávy. Boží slovo v nás tedy dnes zanechává dva rozdílné pocity: jedním je zdravá bázeň, vzhledem k myšlence, jak vážná, náročná a riskantní je problematika naší spásy; druhým je radost při pomyšlení na to, jak velká a silná je Boží vůle usilující o naši spásu za každou cenu.

Aby nás ujistil o této své vůli, daroval nám svého Syna, Ježíše Krista: každá eucharistie je potvrzením a zárukou, že nás má Bůh rád a chce nás spasit.

 

Převzato  z knihy: Slovo a život
Autor:  Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA

VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.