Vy jste světlo světa (5. neděle v mezidobí A)

3.2.2020

 Vy jste světlo světa (5. neděle v mezidobí A)

1. čtení: Izaiáš 58,7–10
2. čtení: 1. list Korinťanům 2,1–5
Evangelium: Matouš 5,13–16

 

 

Vy jste sůl země; vy jste světlo světa. Tato slova řekl Ježíš svým učedníkům a dnes je opakuje nám, svým učedníkům této doby. V jakém smyslu jsou Ježíšovi učedníci solí a světlem? – Určitě jimi nejsou sami ze sebe, ale nakolik mají podíl na světle, kterým je Kristus. Sami o sobě jsme pouze stínem. Pouze on je solí a světlem.

Ježíš je solí země. Bez něho ztrácí svět chuť a nemá vůni věčnosti; bez něho se svět morálně hroutí, podobně jako se rychleji kazí nesolené pokrmy. Solí bychom mohli označit jeho božství, jeho Ducha, kterého jako by vpravil do světa skrze své vtělení a své vzkříšení. Svatý Bernard říkal: Ať čtu nebo naslouchám jakékoli věci, všechno má pro mě mdlou chuť, jestliže v tom nenacházím Ježíšovo jméno.

V jakém smyslu připisuje Ježíš učedníkům tento požadavek být světlem a solí země? – Stanou se jimi do té míry, nakolik budou prozářeni jeho světlem a budou odrážet toto světlo na druhé, podobně jako měsíc odráží sluneční světlo, i když už slunce dávno zapadlo za obzor. Tedy ještě jednou zopakujme – nakolik se budeme podílet a mít účast na jeho božství a jeho Duchu, natolik budeme vydávat krásnou vůni Krista mezi bratry.

Toto pověření jsme přijali při křtu a církev tuto skutečnost vyzvedá jedním velmi sugestivním obřadem: „Přijmi sůl, aby sis stále uchoval horoucího ducha.“ A pak ještě před rozloučením a vysláním: „Přijmi tuto zářící lampu…“ Ve křtu přijímáme Kristova Ducha, a proto se stáváme stejně jako on solí země. Zažehněme své malé lampy od jeho oslnivého světla. Pavel pak může určitě povědět: „Byli jste kdysi ovšem tmou, ale teď jste se světlem v Pánu.“ (Ef 5,8). V Pánu znamená, že tedy „ne sami ze sebe“. Ve skutečnosti se nejedná o nějaké splnění závazku nebo o pracovní úkol, který jsme dostali – úkol, který bychom stejně byli stěží schopni vlastními silami splnit; je to spíše samotný Ježíš, který k nám přichází a činí si z nás svůj chrám. Náš skutečný úkol je tudíž jiný – nechat zazářit této živé jasné Kristově přítomnosti zevnitř našeho chrámu. Měli bychom se snažit umenšovat neprůhlednou vrstvu naší narušené a egoistické přirozenosti, aby se skrze nás mohl ukázat druhým a nechat do nich vstoupit jas svého světla a lásky. Podstatné je umožnit Ježíšovi být světlem a solí země skrze nás. Dalo by se to vyjádřit také slovy: být mu svědky před lidmi, jak to po nás ostatně sám žádal (srov. Sk 1,8).

Pomáhá nám to rovněž pochopit „jak“ konkrétně máme být pro druhé světlem a solí – prožívat velmi hluboce a silně svou křesťanskou zkušenost, předávat druhým světlo, radost či schopnost milovat, kterou nám Ježíšova přítomnost dává; nebýt překážkou tomu, aby si bratři, kteří doposud neobjevili Ježíše, všimli, že jedině on jim může nabídnout skutečný smysl existence, odvahu do života a sílu vzchopit se za každých okolností.

Některé postoje jsou vzhledem ke jmenovaným cílům obzvlášť výmluvné – milosrdenství, velkodušnost či láskyplnost. Více než svědectví o pravdě se nás předně dotýká svědectví o dobrotě, které má v určitém okamžiku důležitější roli.

Ježíš však mluví i o něčem konkrétnějším, o dobrých skutcích neboli skutcích světla, svým jasem přivádějících lidi k chvále nebeského Otce. Liturgie nám v prvním čtení předložila k zamyšlení právě tuto tematiku, když k nám nechala zaznít slova proroka Izaiáše, jež se zdají být napsána přímo pro dnešní dobu: „Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu… Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit…, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo…“ Vidíme tedy, co vlastně znamená být světlem světa a činit skutky světla! Není možné se vyhnout této logice, pokud o sobě tvrdíme, že máme zdravou víru. Není skutečně možné hovořit o křesťanovi jako nositeli světla a soli, aniž bychom opomenuli právě tyto aspekty života. Hladových lidí je dnes ve světě více než kdy dřív; má se zato, že zhruba třetina světové populace trpí chronickým hladem. Také bezdomovci se kolem nás často objevují. Předstírat, že si jich nevšímáme, znamená být jako ten levita, který na cestě z Jeruzaléma do Jericha prošel kolem zraněného na cestě ještě před milosrdným Samaritánem a vůbec mu nevěnoval pozornost. Ne všichni mezi námi mají byt nebo dům, který by mohli sdílet s druhými, ale v naší bohaté společnosti je na druhou stranu málo těch, kdo by se nemohli zapojit do nějaké aktivity ve prospěch bližního a oželet nějakou zbytečnou útratu ve svých nákupech, aby mohli pomoci těm, kdo jsou potřebnější než oni.

Izaiáš hovoří také o tom, že máme přestat utlačovat, ukazovat prstem a mluvit křivě. Toto více než cokoli jiného v této době špiní a zatemňuje naše soužití a působí v něm obrovský rozruch. My křesťané bychom měli jít v tomto směru příkladem a tak se prokázat jako skuteční synové a učedníci světla. Přestaňme být drzí a namyšlení a přísně ukazovat obviňujícím prstem na druhé.

Konečně je třeba se zeptat „pro koho“ musíme být světlem? – „Pro svět“ nebo „pro zemi“, je napsáno v evangeliu. Ano, ale nedělejme si žádné iluze; světem je pro nás především to, co nás bezprostředně obklopuje, náš každodenní malý svět: rodina nebo pracovní prostředí. Zapomenout na to znamená žít v neustále klamném alibi. O opravdovém světlu Ježíš říká, že se má postavit na svícen, aby svítilo „všem, kdo jsou v domě“. Mluvilo se například o útlaku, o křivém slově; nesmíme však zapomenout na to, že se k nám dostávají určitá domýšlivost a neomalenost, s nimiž bychom se měli vyrovnat, a to je právě upřednostňování společenských a pracovních vztahů před vztahy v rodině, mezi manželem a manželkou, mezi rodiči a dětmi, mezi mladými a starými. Tento Ježíšův podnět musíme tedy vzít velmi vážně a stát se na prvním místě světlem pro ty, „kdo jsou v domě“. Být svědky Krista a jeho zákona mezi těmi, kdo jsou nám nejdražší. Nestydět se za snahu opětovně uvést do rodiny nějaké gesto svědectví a vzájemného uznání ve víře. Respekt k člověku se pak mnohdy stává tou nádobou, která vězní světlo a zabraňuje mu se ukázat.

Samozřejmě, že tento úkol nositelů světla není snadný. Určitě to znamená vytvořit v sobě Ježíšovi větší prostor tím, že se sami umenšíme a osvobodíme od sebe samotných. Proto Ježíš předem nahlížel také určitý negativní výsledek – světlo, které zhasne; sůl, která ztratí svou chuť. Není to žádná abstraktní hypotéza, ale skutečnost každodenního života. Křesťan mdlé chuti je ten, jehož život už se nijak neutváří na základě evangelia. Touto cestou se z něho stane ten „nejubožejší ze všech lidí“, který je poprávu lidmi odmítán pro svou vnitřní rozporuplnost. Kolik takových jenom je! Ježíš měl pravdu – svět neví, co si počít s těmito pohaslými světly a hroudami soli mdlé chuti.

Udržovat si plamínek zažehnutý pro nás ve křtu stále živým znamená jeho každodenní zapalování a obnovování u velkého plamene, jímž je Kristus, a eucharistie je k tomu nejvhodnější příležitostí. Ona v nás totiž každý týden obnovuje a opět zažehává naše pohaslé světlo zázraku křtu; znovu nás posvěcuje k tomu, abychom byli světlem světa a solí země a – co je pro nás největší útěchou – dává k tomu také sílu. 

 

Převzato  z knihy: Slovo a život A
Autor: 
Raniero Cantalamessa
Vydalo: 
KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2020 NETservis s.r.o.