"Vždyť jsem to já sám!" (32. neděle v mezidobí C)

4.11.2019

"Vždyť jsem to já sám!" (32. neděle v mezidobí C)

1. čtení 2. kniha Makabejská 7,1–2.9–14
2. čtení 2. list Soluňanům 2,15 – 3,5
Evangelium Lukáš 20,27–38




LECTIO

K prvnímu čtení

V 7. kapitole 2. knihy Makabejské zní místo výkřiků bolesti a utrpení vyznání víry Izraele a poprvé také víra ve vzkříšení a v odplatu pro mučedníky. Jde o období, kdy vládl Antiochos IV. Epifanes (175-164 př. Kr.), který měl v úmyslu rozšířit také u židovského lidu kult řeckých božstev. Tento panovník dokonce umístil do nejposvátnějšího místa v chrámě sochu Dia (167 př. Kr.). Způsobil tím velké utrpení všem, kteří podle tradice otců dodržovali předpisy uctívání a zákon, a stavěli se proti Seleukovci šířené helenizaci. Z tohoto vyprávění se velmi brzy stal vzor pro pozdější „skutky mučedníků“ a  v národě vzbudilo odpor proti probíhajícímu náboženskému útlaku.

Zmučená těla svou totožnost neztrácejí, naopak ji všem, kteří se s tímto vyprávěním seznámí, pomáhají zachovat. Přestože je Izrael trýzněn a rozptýlen po celé zemi, díky příkladu těchto hrdinů se mezi národy neztratí. Úryvek, který jsme četli, se soustředí na výroky druhého, třetího a čtvrtého ze sedmi bratří. Všichni svědčí o víře ve vzkříšení těla, a proto se nebojí přicházet o jednotlivé údy. Počet sedm ukazuje na úplnost rodiny, která je zcela zničena a bez možnosti přežít. Postava matky, která je svědkem smrti svých synů, odkazuje na nový život, který očekávají od svého Stvořitele. Možná to je důvod, proč v úryvku není zmínka o otci.

K druhému čtení

Pavel téměř apokalyptickými pojmy popisuje ještě ne zcela uskutečněný příchod moci zla, aby  poté s úlevou konstatoval, že v Soluni má Bůh společenství, které směřuje ke spáse a je věrné Kristu. On sám k jeho zrodu posloužil jako Boží nástroj (srov. 2,13n).

V úryvku, který čteme, Pavel podtrhuje význam „parádosi“ (zásad, tradic), s nimiž Soluňané mají zůstat ve spojení, což se děje skrze Boží útěchu. Hlasatel evangelia Pavel je Bohem milovaný a vedený jeho Duchem. Proto prosí, aby věřící ze Soluně mohli zakoušet stejnou sílu, jakou zakoušel on. Naděje, která ho podpírala na cestě za Pánem, ať i jim pomáhá z celého srdce konat dobro. Nakonec Pavel společenství seznamuje s obtížemi svého apoštolátu: žádá o modlitbu, aby byl uchráněn od nástrah těch, kteří usilují o jeho život. Při hlásání Božího slova musí uniknout všem léčkám, aby se i jiní mohli z přijetí tohoto slova radovat tak, jako se kdysi radovali Soluňané.

Zapomíná na sebe a znovu se vrací k situaci věřících: protože je Pán Ježíš uchrání od zlého, zakusí, že mu mohou věřit. Myšlenka, kterou nacházíme v Ježíšově modlitbě (Mt 6,13), je přítomna i v Pavlově modlitbě za společenství v situaci ohrožení. Pavel Soluňanům vyprošuje Boží lásku a vytrvalé očekávání Pána Ježíše, což jsou nejdůležitější dary

K evangeliu

Saduceové byli uzavření vůči možnosti vzkříšení a novým výkladům Zákona, ale zato otevření touze po moci a výhodným politickým dohodám. Na základě Mojžíšova zákona o levirátu vymáhají svá privilegia (srov. Dt 25,5-10): oni jsou Sadokovými právoplatnými potomky a díky tomuto předpisu jimi budou stále, protože některé pozice obsadili navždy (srov. 1. Král 2,35; Ez 40,46; 43,19; 44,15; 48;11). Ježíš však odejde beze stopy. Po jeho smrti, která je blízko, po něm nezůstane žádný syn. Pro saduceje je důležitý dojem tady na zemi, jméno, moc a pověst. Nezajímá je, co bude potom. Je tedy třeba nashromáždit co největší majetek a uchránit ho, aby se nerozptýlil. Je třeba pro syny a vnuky co nejvíc získat. Kdo po sobě zanechá nejvíc, ten přežije.

Ježíš vybírá ze Zákona, který jediný saduceové uznávají jako závazný, Boha hořícího keře, Boha smlouvy a věrnosti, jehož láska k lidu nevyhasne. Bůh hořícího keře je Bůh praotců a oni dobře vědí, že jejich rodokmeny jsou plodem Božího požehnání a zaslíbení. Příběhy praotců ukazují, že život patří Bohu a nezávisí ani na plodivých schopnostech člověka, ani na rodokmenech či rodových strategiích. Ježíš nabízí sám sebe jako obraz Syna, který od Otce život dostal, Otci ho ve smrti odevzdává a ve vzkříšení je k životu Otcem povolán. Jeho smrt je úkonem lásky i poslušnosti a naplněním Božího záměru vykoupit lidstvo z otroctví smrti. Kříž je svatebním ložem, na němž ženich za nevěstu položil život. Ze smrti se rodí život.

Ti, kdo podobně jako Ježíš umírají a jsou připraveni z lásky život ztratit, budou „rovni andělům“, to jest budou žít ve slávě u Boha. V Božím království budou prožívat skutečnost, že jsou dětmi Boha. Budou věčně žít pro Boha a k jeho slávě – stejně jako andělé.

 

MEDITATIO

V prvním čtení i v evangeliu zemřelo sedm bratří. Oni i sedm nevěst měli být zárukou budoucnosti a pokračování života. Vyhlazení je stejně jako v případě Makabejských řešením zla: jeden národ se rozhodne vyhladit sousední národ, jedna skupina vyhladí překážející druhou skupinu. Vyhlazuje z povrchu země, zametá stopy existence druhého, aby mohl nerušeně a bez odporu vládnout. To je logika Zlého, jeho spirála násilí a zla, která ničí život.

Smrt jako by dávala za pravdu těm, kdo se snaží vlastní i cizí život za každou cenu zachovat: to byl případ saduceů. Smrt jako by ospravedlňovala všechny snahy zacházet se životem podle našich představ – aby byl dokonalý a krásný, jako ve vatičce. Smrt má moc vzít životu jeho pravou příchuť. Její klam spočívá v tom, že je třeba zanechat po sobě trvalou stopu. Vede k hromadění, ale stejně zde musíme všechno zanechat. Kolik lidí žije pro svou pozůstalost!

Pro křesťana vzkříšení znamená vzkříšení Ježíše, skutečnost, že Bůh Ukřižovaného, toho, který zemřel násilnou smrtí, učinil Pánem a Kristem. Náš život je založen na vztahu ke Vzkříšenému a Žijícímu, na naději, že se s ním setkáme. Vždyť on nás vede ke konání dobra a k odevzdání života, abychom ho znovu nalezli. Smrt už tedy neznamená opouštět, ale nalézat, dostávat, nazírat původce života. On nám život dává a udržuje. Náš život znamená být „anděly“ Vzkříšeného, hlásat jeho svrchovanost nad světem. Ten, který byl Otcem vzkříšen třetího dne ráno, přijde a probudí nás ze spánku smrti. V tu chvíli nebude mít smrt žádnou moc, její prokletí zmizí, protože život bude navždy vzkříšen.

 

ORATIO

Pane Ježíši, stejně jako kdysi pro apoštoly, i pro nás je těžké pochopit tvou zvěst o umučení, smrti a vzkříšení. I my se chováme spíše jako saduceové, když se snažíme všemi způsoby svůj život zajistit, místo abychom byli schopni jako křesťané život pro tebe a pro evangelium ztrácet. Tys přišel, abys nám dal poznat Boha hořícího keře, ty, který jsi Emanuel, Bůh s námi, učiň z nás odvážné svědky svého vzkříšení a splň naši blaženou naději, že budeme v království našeho Otce navždy s tebou ve tvé slávě.

  

CONTEMPLATIO

Tělo tedy bude vzkříšeno: stejné, úplné a neporušené. Ať se nachází kdekoli, je uloženo u Boha, skrze dílo nejvěrnějšího prostředníka mezi Bohem a lidmi Ježíšem Kristem, který vrací Boha člověku a člověka Bohu; ducha tělu a tělo duchu: obojí sjednotil ve své osobě (…). To, co ty považuješ za zkázu, je teprve začátek. Duše se vzdaluje a mizí také tělo: do vody, do ohně, do propastí, do útrob šelem. Když se takto rozloží, ukládá se do nádob. Rovněž nádoby se rozkládají a splývají s matkou zemí a ze země je znovu uhněten Adam, který uslyší Boží slova: „Hle, člověk se stal jako jeden z nás“ (Gn 3,22). Tehdy si opravdu uvědomí, jakému zlu unikl a jakého dobra se mu dostalo. Duše, proč cítíš vůči tělu zášť? Po Bohu ti nikdo není tak blízko, máš ho tedy milovat; nemáš nikoho bližšího, protože tělo se spolu s tebou rodí v Bohu (Tertulián, Vzkříšení těla, 63).

 

ACTIO

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

„Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám!“ (Lk 24,39).

 

Převzato  z knihy: LECTIO  DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.