Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět (24. neděle v mezidobí A)

11.9.2017

Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět (24. neděle v mezidobí A)

1. čtení: Sirachovec 27,30-28,7
2. čtení: Římanům 14,7-9
Evangelium: Matouš 18,21-35


 

LECTIO 

K prvnímu čtení:

„Vzpomeň na přikázání...“, „Vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším...“ (v. 7). Moudrost nás vyzývá, abychom pamatovali na smlouvu. V knize Sirachovcově je Moudrost dokonce ztotožněna s knihou úmluvy (srov. 24,22-25). Toto je vztah, který „moudrý Izraele“ na přelomu 3. a 2. století před Kristem nastoluje Tórou. Ben Sirach jistě nebyl právník. Zákonem je pro něho zákon života. Navazuje v tomto směru na Dt 4,1.6 a Bar 3,36-4,4.

Nuže, vzpomeň! Pamatuj hlavně, že existuje jakési novum, mezní bod, zakončení, konec všeho ve tvém životě, v dějinách, ve stvoření. „Pamatuj na poslední věci! Přestaň nenávidět!“ (tak, doslova, 19,17n). Poslyš přikázání („Nemsti se, nechovej proti svým krajanům zášť, ale miluj svého bližního jako sebe“ – Lv 19,17), největší přikázání (srov. Lk 10,25-28). Odpuštění je řádné každodenní naplňování  přikázání lásky k Bohu a bližnímu. Existuje tu shoda mezi odpuštěním lidským a odpuštěním Božím, kterou Sirachovec v tomto úryvku zdůrazňuje. Tento vzájemný vztah, vyjádřený ve Starém zákoně, je potvrzený v Novém zákoně. V komentáři k Otčenáši podle prvního evangelia neříká Ježíš jen náhodou: „Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky“ (Mt 6,14n).

K druhému čtení

Pavel musí čelit velmi zvláštní situaci. Křesťanské společenství v Římě se rozdělilo na tak zvané „silné“ a „slabé“. Jde o velmi choulostivou záležitost. Ti slabí odmítají masité pokrmy a drží se určitého kalendáře. Jsou tedy vegetariány a zachovávají přísnou askezi. Ti silní jedí bez zábran všechno a nečiní rozdíl ve dnech. V důsledku toho se obě skupiny navzájem obviňují a odsuzují. Pavel vybízí k vzájemné vstřícnosti: „Přijímejte jeden druhého do svého společenství, jako i Kristus přijal vás“ (Řím 15,7). „Pro nějaké jídlo nenič to, co Bůh vytvořil“ (14,20). A aby se mohli navzájem přijmout, „každý ať je ve svém vlastním myšlení plně přesvědčen“ (14,5), aby neuplatňoval vůči druhým neexistující vlastnické právo.

Pavel nenabízí řešení problému – důvod rozdílu je celkem vzato okrajový. Hlavní věcí, kterou naproti tomu vyzvedá, je obecný princip příslušnosti ke Kristu (vv. 7-9). Základem je, aby ho společenství uznalo. Kristus je ve skutečnosti jediný pravý Pán, a to pro svou smrt a vzkříšení. Každý je proto povolán, aby dokázal, že patří Kristu, aby si ověřil svou víru v něho a s ohledem na to přijímal své bratry.

K evangeliu

Jsme u jádra takzvaného Matoušova „kázání o církvi“ (či o společenství), které je náplní celé 18. kapitoly. Hlavním adresátem je křesťanská komunita, církev (v. 17). Kázání se neobrací k někomu venku, nýbrž k bratrům, kteří žijí pospolu. Jedná se o to, aby se upevnila bratrská láska: „Pane, kolikrát…?“ Jako by se říkalo, hleď, do určité míry jsem ochoten to strpět, ale pak už dost! Trpělivost má své meze!

Ježíš odpovídá jako obvykle podobenstvím (vv. 23-34), takže kdo chce, ať pochopí. Jde o jakési drama o třech jednáních s naučným posláním, které nemá paralelu u dalších synoptiků. Představiteli děje jsou král a jeho služebníci.

První jednání, rozvržené v duchu paradoxní logiky, drama zahajuje. Zmíněný král se rozhodne zúčtovat se svými služebníky. Předvedou mu služebníka, který má nesmírný dluh – deset tisíc hřiven. Dluh, který nelze splatit. Jedna hřivna odpovídala tehdy 36 kg stříbra, čili deseti tisícům denárů, a byl-li jeden denár průměrným platem dělníka, musel by služebník pracovat dlouhá léta, aby svůj dluh splatil. A navíc, i kdyby král (podle své hrozby) služebníka prodal i s celou jeho rodinou a vším, co měl, byl by získal velmi málo (prodejem otroka se dalo získat nejvýš dva tisíce denárů). Služebníkův návrh, že celý dluh splatí, se tedy jeví jako zcela nesmyslný. Ale to, co udiví, je nečekaná reakce krále, který se nad ním v určitou chvíli slituje. Zde je tedy první obrat, který se požaduje po Petrovi a spolu s ním, jakožto mluvčím společenství, i po každém učedníkovi. Je třeba uznat, že člověk je dlužník naprosto nesolventní, ale přitom se mu dostává nezaslouženého a zcela zdarma uděleného „superdaru“ ze strany Boží.

Po tomto obratu je však nutno učinit i druhý, totiž vzájemné bratrské odpuštění bez omezení. „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale (třeba) sedmasedmdesátkrát“ (v. 22). Vstupujeme do druhého jednání dramatu. Král odešel ze scény a zůstali jen služebníci. Nějaký jiný služebník dluží tomu prvému (jemuž byl prominut obrovský dluh) sto denárů. Postačilo projevit trochu trpělivosti, jak tento služebník logicky požaduje, a všechno by bylo vyřešeno. Zde však dochází k opravdovému dramatu: první služebník nechce čekat a tvrdě požaduje to, co považuje za své. Bezodkladně rozhodne veškeré vztahy s tím druhým nadobro ukončit: „A dal ho zavřít do vězení“ (v. 30).

Třetí jednání podobenství je zbytečné vyprávět. Obsahuje důsledek ničemného služebníkova jednání. Král vynáší opravdu tíživý rozsudek (v. 34), jehož odsuzující hodnocení je natolik jasné, že ho lze vyjádřit závěrečnou řečnickou otázkou (v. 33).

MEDITATIO

„Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět“ (Sir 28,6). Co rozumí Písmo tím koncem, o němž hovoří? Pohlédneme-li na stránky Matoušova evangelia, zdá se, že konec souvisí  s nebeským královstvím. Podle úryvku listu k Římanům jako by se měl vztahovat k samotné osobě Pána („Žijeme pro Pána“ – Řím 14,8). Tak jako nebeské království je konečným horizontem dějin, zmrtvýchvstalý Kristus je posledním zážitkem člověka. Takže odpuštění se týká přítomnosti, ovšem z pohledu cíle, čili něčeho nového, nějakého éschaton, konečnosti, která má přijít. Odpuštění „se nepromítá do roviny etické, ale eschatologické. Je proroctvím Božího království“ (E. Bianchi). V úryvku z Matouše existují dvě dimenze napětí: křesťanské společenství žijící v čase, v podmínkách nedokončenosti, a nebeské království, které vládne konci časů. Odpuštění, právě nakolik je neomezenou možností v přítomných vztazích bratrského soužití, je také podmínkou –  zdarma danou – přístupu ke spojení s Bohem. Tam, kde hřích znamená porušení vztahu, je odpuštění jeho znovunavázáním, je uvedením do původního stavu a upevněním svazků.

Jde tedy o otevření bran našeho srdce lásce, přesněji Božímu milosrdenství. Jde o to dovolit Bohu, aby znovu oživil, co hřích zabíjí. Z tohoto hlediska lze říci, že síla odpuštění je trpělivost chápaná jako čekání, modlitba  a práce na vlastním obrácení a na obrácení bratra. V jistém smyslu odpustit znamená podílet se na trpělivosti, kterou má Bůh, jenž je „milosrdný“, „velmi laskavý“, „shovívavý“, „Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný“ (Ex 34,6). První tendencí odpuštění je tedy trpělivě posečkat, přijímat nedokonalost svou i druhého. Avšak druhou tendencí je dávat: zůstat v postoji ochoty a vstřícnosti vůči tomu, kdo nám ublížil.

ORATIO

Náš nejsvětější Otče, Stvořiteli, Vykupiteli, Utěšiteli a náš Spasiteli. „Odpusť nám naše viny.“ pro své nevýslovné milosrdenství, kvůli utrpení svého Syna a pro zásluhy a neustálou přímluvu blahoslavené Panny Marie a všech svatých. „Jako i my odpouštíme našim viníkům.“ a pokud jde o to, co neumíme zcela odpustit, dej, Pane, ať to odpustíme úplně, ano, ať pro tvou lásku opravdu umíme mít rádi své nepřátele, ať za ně u tebe umíme zbožně prosit a ať nikomu neoplácíme zlé zlým, aby se všichni mohli radovat v tobě. Amen. (František z Assisi, Komentář k Otčenáši, ve: Františkánské prameny, Padova 1996, část I, 266-275  passim).

CONTEMPLATIO

I vy, věřící, odpusťte, odpusťte z hloubi svého srdce všechno, co byste proti někomu mohli mít. Odpusťte ve svém nitru, kam nahlíží Boží oko. Někdy totiž člověk promine ústy, ale v srdci chová zášť. Odpustí ústy z lidského ohledu, ale v srdci má nenávist, protože se nebojí Božího zraku.

Cítíš-li tedy hněv, ať slunce ve tvém srdci nad ním nezapadne: „Ať slunce nezapadá nad vaším hněvem.“ Hněváš-li se, nedopusť se hříchu: „Hněvejte se, ale nehřešte.“ Hněvejte se jako lidé, jestliže vás hněv přemůže, ale nehřešte tím, že ve svém srdci hněv udržujete, protože budete-li ho udržovat, budete ho udržovat proti sobě a zabráníte si tak v přístupu k Božímu světlu. Hněv je tříska, zášť však je trám. Občas někomu něco vyčteme, on se rozhněvá, ale my chováme v srdci zášť, zatímco Kristus nám říká: Třísku v oku svého bratra vidíš, ale trám ve svém oku nepozoruješ. Nevytáhl jsi meč z pochvy, nezpůsobil jsi tělesnou ránu, nezničil jsi úderem tělo, ve tvém srdci je pouze myšlenka zášti, a přece jsi vinen vraždou. V Božích očích ses provinil. Tvůj bratr je naživu, ale ty jsi ho zabil. Pokud jde o tebe, koho jsi nenáviděl, toho jsi zabil.

Naprav se, polepši se! Jednejte tedy tak, jak bylo řečeno: „Jako i my odpouštíme našim viníkům“, a pak řekněte s jistotou: „Odpusť nám naše viny.“ (Augustin, Rozhovor LVIII, 5,6-9,10).

ACTIO

 Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

„Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět“ (Sir 28,6).

 

Převzato z knihy Lectio divina, kterou vydalo KNA.

 VIDEOÚVOD k této neděli.

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.