Zachovávej den sobotní a svěť ho (9. neděle v mezidobí B)

28.5.2018

Zachovávej den sobotní a svěť ho (9. neděle v mezidobí B)

Deuteronomium 5,12-15;
2. list Korinťanům 4,6-11;
Marek 2,23–3,6

 

LECTIO

K prvnímu čtení:

Dnešní čtení je úryvkem deuteronomistické verze Desatera (Dt 5,6-21), které je delší a lépe propracováno než Desatero uvedené v Ex 20,1-17. Na základě svého teologického pohledu do něj autor začleňuje i některé tradiční zvyklosti, jak můžeme vidět např. na zdůvodnění přikázání o sobotě. „Sedmý den“ zde není představen jako den klidu, ale jako den posvátný – „den ke cti Hospodinu“ (podle doslovného překladu). Hospodin si tento den vyhradil pro sebe (stejně jako si vyhradil pro sebe celý židovský národ), aby se lidé učili žít v blízkosti svého Boha a radostně oslavovat svou svobodu. Sobotní den je proto v prvé řadě časem určeným pro slavnost; odpočinek, který je s tímto dnem spojený, je pouze důsledkem této slavnostní nálady. Významným prvkem je také zřeknutí se zisku: v den Páně se nevydělávají peníze a nic se nevyrábí. Zdůvodnění, že také Bůh odpočinul na konci svého díla stvoření, nacházíme pouze v pozdních textech a zdá se, že jde o umělou konstrukci. Přesvědčivěji vyznívá spojení soboty s obětí prvotin: jako se Bohu obětovali prvorození synové a prvotiny z úrody, tak se Bohu zasvěcuje první den v týdnu. Tím, že se lidé v tento den zříkají snahy o zajištění svého živobytí, uznávají, že celý jejich život je velkorysým darem od Boha. Velmi zajímavé je i spojení soboty s vysvobozením z Egypta (a s tím související přirovnání práce k otroctví) v 15. verši. Aby lidé mohli oslavit veliké činy, kterými jim Bůh v minulosti daroval svobodu, „osvobozují“ se v sobotní den od každodenní práce (nesmíme zapomenout, že v té době měla služebná práce silný nádech otročiny). Aby tuto událost mohli prožít co nejhlouběji, mají dopřát sobotní odpočinek i svým služebníkům. Památka osvobození, které svému národu daroval Hospodin, vtiskuje předpisům o sobotě charakter zákona svobody a dělá z nich základní dokument Bohem vyvoleného národa, který svobodně a s jistotou pravdy putuje tímto časem vstříc definitivní neděli, jež nemá západu.

Ke druhému čtení:

Apoštol Pavel předkládá korintským křesťanům základy, na kterých spočívá jeho pověření hlásat evangelium. Na obhajobu své autority připomíná jednu hlubokou teologickou pravdu: Kristus není přítomen pouze ve společenství, ale také v osobě služebníka radostné zvěsti, a to především v jeho trpícím těle, na němž se zjevuje sám Ježíšův život (v. 10). Celé Boží zjevení probíhá formou řady postupných kroků, skrze něž působí Boží slovo, přítomné od počátku stvoření a působící nyní v evangeliu jako světlo, které prozářilo temnoty a zazářilo na Kristově tváři (v. 6). Apoštol pak hovoří o nejslabším článku tohoto řetězu – o „nádobě hliněné“, která obsahuje „poklad víry“ (v. 7). I když na Pavla doléhají četná utrpení, nemají sílu jej zničit. Utrpení spojená s apoštolským působením a různé úzkosti a slabosti se stávají hodnověrným důkazem Ježíšova života a jeho smrti. Ježíšův život i jeho smrt se totiž staly součástí apoštolova osobního života. Pavel zjišťuje, že když prožívá nejrůznější zkoušky, jeho lidství se spojuje s lidstvím samého Krista; proto se nebojí dávat své lidství Korinťanům za vzor. Čelí tím gnostickým myšlenkám, které tvrdily, že mezi křížem a vzkříšením panuje neslučitelný rozpor, a přisuzovaly je dvěma odlišným a protikladným světům a božstvům. Pouze vzkříšení bylo podle gnostiků zjevením Boží moci, kdežto kříž vnímali jako projev působení démonů. Pro lidi, kteří uvažovali tímto způsobem, byla přijatelná jen taková apoštolská služba, která byla korunována úspěchem a slávou. Pavel reaguje tím, že poukazuje na znamení Ježíšova života a jeho smrti, které nosí na svém vlastním těle. Toto Ježíšovo umírání, které Pavel prožívá na svém těle, „přináší“ všude, kam putuje (v. 10). Ti, kdo „žijí“, nemají žít pro sebe, ale pro něho (v. 11), a stejně jako Kristus mají umírat pro to, aby druzí lidé mohli žít (mors mea vita tua).

K evangeliu:

Dnešní evangelium nám předkládá dva z pěti sporů, ve kterých se poprvé setkáváme s Ježíšovými odpůrci. Oba spory, k nimž došlo hned na začátku Ježíšova veřejného působení, jsou proniknuty zvláštní bojovnou atmosférou, kterou Ježíš v obou případech uklidňuje svým závěrečným slovem. Ve sporu o trhání klasů v den sobotní (2,23-28) klade evangelista Marek do Ježíšových úst přímo revoluční myšlenku: sobota (a tudíž všechny zákony, pocházející od Boha nebo od lidí) má sloužit člověku, a ne člověk sobotě (v. 27). Evangelista tak křesťanům obráceným z pohanství vysvětluje, jaký postoj zaujímal Ježíš k židovským institucím (tuto myšlenku podporuje to, že v Matoušově i Lukášově evangeliu tento verš chybí). Hned nato se Ježíš představuje jako „Syn člověka ... pán nad sobotou“ (v. 28). Ježíš umožňuje člověku, aby své setkání s Bohem nezakládal na strachu ze svého hříchu ani na domýšlivosti pramenící ze zachovávání předpisů, ale aby svůj vztah k Bohu prožíval v pravé svobodě. Stejné téma najdeme v následující epizodě (3,1-6), kde Ježíš ještě výrazněji vystupuje jako člověk absolutně svobodný vůči svým nepřátelům a jejich dotěrným námitkám i vůči těm nejposvátnějším institucím, a jako ten, kdo svou mocí navrací lidem zdraví a snímá z nich břemeno zákona, který zabíjí. Když uzdravuje, jeho svobodné jednání odhaluje zatvrzelost Ježíšových nepřátel – farizeů, kteří se ve snaze bránit ustanovení Zákona přiklánějí na stranu smrti, nemocnému upírají uzdravení a nad Ježíšem vynášejí rozsudek smrti. Ve skutečnosti jsou už Ježíšovým hněvivým a zarmouceným pohledem odsouzeni. Celá tato pětice sporů je jakýmsi evangeliem „v kostce“, protože se v ní zrcadlí drama Ježíšova utrpení a smrti – události, na jejímž základě bude souzeno svědomí každého člověka.

 

MEDITATIO

„Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?“ (Mk 3,4). Ježíš klade otázku a očekává odpověď. Nesnáší obojaké mlčení farizeů a jeho reakce na ně je proniknuta hněvem a zármutkem. Včera i dnes vyžaduje Ježíš od svých učedníků jednoznačné rozhodnutí, odpověď, v níž se zrcadlí celý život, veškerá víra, vztah k Bohu a k bližnímu i zachovávání předpisů a přikázání lásky. Očekává duchovní inteligenci, schopnou rozlišovat mezi podstatným a okrajovým a rozpoznávat hranici, za kterou se z dodržování předpisů stává laciná omluva vlastního sobectví.

Tuto inteligenci může získat ten, kdo se rozloučil se zatvrzelostí svého srdce, uctívá Otce „v duchu a v pravdě“ (Jan 4,24) a ví, že Bohu není nic milejší než láska k bližnímu. Z toho vyplývá, že každý věřící se musí vyznačovat několika trvalými postoji: do středu svého života nesmí klást sám sebe, své zájmy, svůj odpočinek ani svou práci, ale středem jeho bytí musí být Bůh života a ve všem, co věřící člověk dělá, má mít na zřeteli dobro bratří a sester. Je-li sobota dnem zasvěceným Bohu, pak prostou i vznešenou, všední i slavnostní, namáhavou i občerstvující „liturgií“ tohoto posvátného dne není nic jiného než bratrská láska.

ORATIO

Ježíši, Synu člověka, ty jsi pánem nad sobotou. Vzdáváme ti díky, že jsi nás prolitím své krve na kříži vysvobodil a že jsi do našeho srdce vložil hlubokou, nevyslovitelnou touhu po svobodě, protože svoboda je pravým povoláním našeho života. My se často bojíme být svobodní: hledáme svobodu a zároveň se jí obáváme; bouříme se, když nám ji někdo bere, a přitom si neuvědomujeme, že si často sami svazujeme ruce i nohy. Proto se tak často bojíme tvého slova, které před námi otevírá nekonečné obzory. Nahání nám strach i tvá láska, protože se nám dává a přitom nás vybízí, abychom milovali stejně jako Bůh – bez omezení a bez hranic, bez výjimky a bez rozdílů mezi lidmi. Zneklidňují nás tvé plány, protože nás uvádějí do světa Božích přání a tužeb, kde se všechno měří tvou láskou a kde nic není nemožné! Raději tedy snižujeme nároky, omezujeme Boží milost a snažíme se budovat takový svět, který by odpovídal našim měřítkům – svět maličký, ohraničený předpisy a zákazy a naplněný pohodlným rigorismem a klamnými sobotami. Bože, ty jsi stvořil člověka, aby žil, a člověk si stvořil sobotu, aby ve jménu starých i nových model svůj život ubíjel. Odpusť nám, Pane, a nepřestávej nám připomínat, že „sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu“. Vždyť člověk byl stvořen pro tebe, a „je nepokojný, dokud nespočine v tobě“...

CONTEMPLATIO

Kde však byla v tak dlouhé řadě let a z jakých hlubin a tajemných úkrytů byla v okamžiku vysvobozena svobodná vůle má, takže jsem sklonil svou šíji pod jho tvé sladké a ramena svá pod břímě tvé lehké, ó Ježíši Kriste, můj Spomocníku a Vykupiteli? Jak sladkým mně najednou bylo odříkat se sladkých rozkoší! Těch rozkoší, které ztratit jsem se bál, a jež jsem nyní s radostí opouštěl? Opravdu ty jsi je ze mne vymýtil, má pravá a svrchovaná Rozkoši, vymýtil jsi je a vstoupil jsi na jejich místo sladší nad veškerou sladkost, ne ovšem tělu a krvi; jasnější nad každé světlo, ale všech tajemství tajnější; povznešenější nad veškerou vznešenost, ale ne těm, kteří se považují za vznešené. Můj duch byl již prost hlodavých starostí ctižádosti, lakomství (...); radostí jsem vstříc jásal tobě, mé Světlo, mé Bohatství, má Spáso, můj Pane a Bože! (Augustin, Vyznání IX, 1; Praha 1926, 262).


ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

„Zachovávej den sobotní a svěť ho“ (Dt 5,12).

 

Převzato z knihy: Lectio divina
Autor: Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA

 

VIDEOÚVOD k textům této neděle.

 

 

 


 


 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.