Jeremiáš 31,7-9;
Židům 5,1-6;
Marek 10,46-52

Lectio

K prvnímu čtení:

Tento prorocký výrok o spáse je součástí takzvané „Knihy útěchy“ (kap. 30–33), v níž prorok Jeremiáš ohlašuje potěšující slovo, kterým se Hospodin obrací na svůj lid, trpící rozpadem svého království a následným vyhnanstvím. Hospodin slibuje uzdravení, obnovu a rozvoj království a příchod nového vládce, který bude skutečným prostředníkem a ručitelem smlouvy (30,17-22). Dnešní úryvek je vrcholem tohoto Božího zaslíbení. Radostná zpráva o návratu vyhnanců do jejich země je jedním velikým oslavným hymnem, k němuž se mají připojit všechny národy, neboť Hospodin si přeje, aby celý svět poznal mocné skutky, které vykonal pro spásu svého vyvoleného národa, a měl na jeho radosti podíl.

V textu se objevuje výraz „zbytky Izraele“. Toto téma je v prorockých knihách znamením naděje a velikým napomenutím: uprostřed vyvoleného národa se vždy zachová zdravé jádro, které zůstane věrné Hospodinu a upřímně se k němu obrátí, takže bude mít sílu překonat všechny dějinné otřesy (srov. Iz 7,3). Hospodin nyní přichází shromáždit tento „zbytek“ ze země vyhnanství a ze všech dalších končin světa, kamkoli byl rozptýlen, a přivede jej do jeho země. Jeho slovo hovoří o tom, že se navrátí celé množství těch, kdo nejsou schopni pěší chůze (v. 8b): někdo je slepý, tudíž nevidí na cestu, jinému neslouží nohy, avšak Hospodin znovu obnoví své mocné skutky, které vykonal během exodu (srov. Ex 17,1-7; Iz 43,19n), aby jeho věrní netrpěli na své pouti žízní a nedoléhala na ně únava ani vyprahlost. Jeho láskyplná péče a povzbuzení bude pravou útěchou pro ty, kdo „přicházejí s pláčem“, neboť Hospodin nepřestává zahrnovat Izraele svou láskou a zalíbením.

Přes všechny své slabosti si může být Boží lid jistý, že uchová-li si důvěru v tuto nikdy nekončící Hospodinovu lásku, na cestě života nikdy neklopýtne.

K druhému čtení: 

Poté, co autor listu Židům představil Krista jako milosrdného velekněze (4,14-16), nyní ve světle židovských institucí objasňuje význam a oprávněnost Ježíšova kněžství.

Kněžskou službu vykonává před Bohem člověk, který byl vyvolen „pro lid v jeho záležitostech“, aby skrze „dary a oběti“ (v. 1) prosil za odpuštění hříchů. Velekněz musí být také milosrdný, protože vědomí jeho vlastní křehkosti jej učí mít soucit s duchovní křehkostí a slepotou těch, kdo jdou po nesprávných cestách ( s „chybujícími“ a „bloudícími“: v. 2n). Tato služba prostředníka mezi Bohem a lidmi je tak významná, že si ji nikdo nemůže přivlastnit ze svého osobního rozhodnutí – vždy to musí být odpověď na konkrétní povolání pocházející od Boha (v. 4).

Když svatopisec představil podmínky, jež jsou nezbytné k tomu, aby se někdo mohl stát knězem, dokazuje, že Kristus všechny tyto požadavky dokonale splňuje. O jeho skutečném lidství už mluvil (4,15 a zdůrazní je ještě ve v. 7n): Ježíš dobře zná naše slabosti, „vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu“. Právě proto, že není podroben hříchu, chápe celou jeho závažnost a může obětovat sám sebe, aby nás, hříšníky, z hříchu vysvobodil (9,13n). Mnohem těžší je dokázat Židům oprávněnost Kristova kněžství, protože Ježíš nepatřil k Árónovu potomstvu. Písmo však hovoří o jiném kněžství, v němž má Bůh zalíbení – o kněžství Melchizedecha, krále Salemu. S odkazem na tento příklad cituje autor žalmový verš 110[109],4, kde Bůh hovoří o zaslíbeném Mesiáši nejen jako o svém synu, ale také jako o králi ustanoveném navěky, jako byl král Melchizedech. Ježíš je tedy Král-Mesiáš (podle řeckého překladu „Kristus“) i Velekněz. Plným právem tak vykonává funkci prostředníka mezi Bohem a lidmi, protože o tento úkol se v židovském národě dělily obě tyto instituce. Jako prostředník nové a věčné smlouvy (9,15) nás Ježíš může skrze oběť své vlastní krve v souladu s vůlí Boha Otce (2,10) vykoupit ze hříchů a přivést ke spáse a slávě.

K evangeliu: 

Kdo je Ježíš a kdo může být jeho učedníkem? Tyto dvě otázky jsou jádrem celého Markova evangelia. Jednotlivé události, které se odehrávají během Ježíšovy cesty do Jeruzaléma, nám dovolují odpověď na tyto dva problémy stále lépe formulovat. Dnešní perikopa – na kterou bezprostředně navazuje Ježíšův slavný vjezd do Svatého města – nám k tomu poskytuje velmi významné podněty. Bartimaios je člověk na okraji společnosti – je slepý, sedí u cesty a žebrá. Když slyší, že kolem jde Ježíš, probouzí se v jeho srdci naděje a on se snaží upoutat pozornost tohoto Mistra voláním, v němž ho oslovuje mesiánským titulem „Syn Davidův“. Vyznává tím víru, že se setkal s Mesiášem, od kterého očekává svou záchranu. Klade do něj všechnu svou důvěru a prosí o jeho slitování: „Smiluj se nade mnou!“ Mnozí ho okřikují, ale on nepřestává křičet: ví, že promarní-li tuto svou jedinečnou životní příležitost, propadne se do definitivní temnoty nesnesitelného živoření.

„Ježíš se zastavil“ (v. 49). Dokonale chápe utrpení a osamělost tohoto slepce a vidí plamínek víry, který prozařuje jeho srdce; proto mu přináší plné světlo. „Zavolejte ho!“ Nadšení tohoto chudáka, který zapomíná na veškerou obezřetnost a překotně běží k Ježíšovi, je až dojemné. Ježíš mu klade tutéž otázku, s níž se obrátil na Zebedeovy syny: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ (v. 51; srov. v. 36). Přestože má moc utišit ty nejhlubší touhy lidského srdce, vede své učedníky, aby si sami ujasnili, co vlastně od Ježíše chtějí, a převzali za své prosby zodpovědnost. Odpovědí na odvážnou prosbu tohoto slepce je zázrak, kterým Ježíš odměňuje jeho víru, jež je nezbytnou podmínkou, aby se mohla projevit jeho božská moc. Víra tedy navrací zrak tomu, který předtím věřil, třebaže neviděl. A Bartimaios se v síle tohoto úžasného setkání s Ježíšem stává Kristovým učedníkem a následuje ho na cestě, která vede skrze utrpení ke slávě (v. 52).

Meditatio

Když přemýšlíme o svém osobním životě nebo o dějinách lidstva, máme často tísnivý dojem, že se podobáme tápajícím slepcům. Obklopuje nás hluboká temnota nejistot a protikladů, nejsme s to uchopit pravý smysl svého života a často jsme odkopnuti na okraj cesty, kde žebráme o drobty chleba od těch „šťastnějších“, kteří přezíravě a bez jakýchkoli výčitek přecházejí kolem nás. My jsme těmi chudáky, které dnešní Boží slovo pozvedá a zvěstuje jim radostnou zprávu: Ježíš kráčí po cestách lidského života, slitovává se nad našimi slabostmi a sdílí s námi naši ubohost (srov. dnešní druhé čtení). Blahoslavení jsme, dokážeme-li reagovat na jeho poselství tím, že vzýváme jeho jméno a dovoláváme se jeho milosrdenství! Láska nezklame naše očekávání.

Ježíš nás oslovuje a ptá se, co od něj opravdu chceme. Nesmíme zapomenout, že uzdravení a „prohlédnutí“ znamená také úkol – jak pro naši víru, která má růst a otevírat se Ježíšovu zázračnému působení, tak pro naši budoucnost. Pán je světlo života, které zazářilo v našich temnotách a dává nám život. Ježíš pozvedá poražené a osvobozuje ty, kdo uvízli v léčce svých vlastních omezených hranic. On je Život a nám, nešťastným vyhnancům, připravuje návrat do rodné vlasti a uvádí nás do společenství s Otcem. To je ona „přímá cesta“, na které neklopýtne nikdo z těch, kdo se po ní vydají (srov. dnešní první čtení). Je však nutné kráčet skrze kříž a učit se umírat sami sobě. Skutečně tedy chceme prohlédnout, být uzdraveni a následovat Ježíše? Pán ať osvítí naše srdce, abychom „pochopili, jaká je naděje těch, které povolal,“ a obdaří nás radostí a silou, abychom jej dokázali následovat na cestě, která k této naději vede.

 

Oratio

Kriste, vyznáváme, že jsi „Bůh z Boha, světlo ze světla“: přijď a svým světlem pronikni naše temnoty! Věčný Boží Synu, „pro nás lidi a pro naši spásu“ jsi sestoupil do tohoto našeho vyhnanství hříchu. Opět k nám přijď a otevři nám přímou cestu návratu ke společenství s Otcem. Přijal jsi křehké lidské tělo, abys měl účast na naší slabosti, a skrze svou oběť lásky jsi toto své tělo obětoval Bohu. Pomáhej nám, ať dokážeme přijímat tvé milosrdenství, které nám přináší spásu. Ty víš, že často zůstáváme raději sedět na okraji cesty a žadoníme o malichernosti, místo abychom doufali v život v plnosti a den co den se tě snažili věrně následovat.

Ježíši, Synu Boží, smiluj se nad námi! Chceme se skutečně uzdravit, „prohlédnout“ a kráčet za tebou. Chceme přijmout kříž a uchovat si v srdci živou touhu po Otcově domě, kam nás svou mocí a se svrchovaným slitováním vedeš.

 

Contemplatio

Milujte Pána. Milujte, říkám vám, toto světlo tak, jak nekonečně je miloval ten, který se na Ježíše obrátil se svým voláním: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Slepec takto volal, když kolem něho procházel Ježíš. Bál se, že Ježíš přejde a neuzdraví ho. Jak úpěnlivě volal? Tak, že čím víc jej zástup okřikoval, aby mlčel, tím silněji křičel. Jeho hlas zvítězil nad hlasem těch, kdo mu bránili, a přivolal Spasitele. Zatímco zástup se halasně snažil tohoto slepce umlčet, Ježíš se zastavil.

Milujte Krista. Mějte v sobě touhu po tom světle, kterým je Kristus. Jestliže tento slepec toužil po fyzickém světle, oč více máte vy toužit po světle srdce? Nevolejme k němu svými ústy, ale spíše svými spravedlivými skutky. Snažme se žít svatě, dejme správné místo věcem tohoto světa. To, co je pomíjivé, považujme za nic. Budeme-li se takto chovat, lidé tohoto světa nás budou zahrnovat výčitkami, jako kdyby jim na nás záleželo. Nepochybně nás budou kritizovat, a když uvidí, že si nevážíme těchto přirozených a pozemských věcí, řeknou nám: „Proč chceš strádat? Zbláznil ses?“ Oni jsou tím davem, který se snaží zabránit, aby Ježíš zaslechl slepcovo volání. Dokonce někteří křesťané jsou takoví, ale my se nad nimi snažme zvítězit a celý náš život ať je jedním velikým voláním, obráceným ke Kristu.

On se zastaví a už se zastavil, protože jedná stále stejně. Budiž tedy oslaveno Kristovo tělo: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1,14a). Volejme tedy a žijme správně (Augustin, Promluva 349, 5).

 

Actio

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„On ať osvítí vaše srdce“ (Ef 1,18).
 
 
Převzato z knihy: Lectio divina
Autor: Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA