Moudrost 2,12.17–20;
Jakubův 3,16 – 4,3;
Marek 9,30–37

Není jednoduché přijmout pohoršující předpověď Ježíšova utrpení, smrti a vzkříšení – to je důvod, proč ji Ježíš během cesty do Jeruzaléma svým učedníkům třikrát opakoval (srov. Mk 8,31–32; 9,30–32; 10, 32–34), a reakcí bylo naprosté nepochopení.

Dnes čteme druhou z těchto předpovědí: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dny po své smrti vstane.“ Ježíš, Syn člověka, který svůj život zcela svěřil do rukou Božích, se dočká konce z rukou lidí, kteří jej zabijí – jako nespravedlivě trpícího spravedlivého jej budou hříšníci zkoušet soužením a trápením (srov. Mdr 2,19), jako Hospodinova Služebníka vydaného jako výkupné za naše hříchy (srov. Iz 53,10–11). Nezapomínejme, že tento rys „vydaného“ přidružuje Ježíše ke všem prorokům a spravedlivým až po Jana Křtitele, který byl také vydán Herodovi (srov. Mk 1,14). Ježíš bude Jidášem vydán velekněžím (srov. Mk 14,10), ti ho vydají Pilátovi (srov. Mk 15,1.10), který jej pak vydá vojákům (srov. Mk 15,15): to je úděl otroka – zachází se s ním jako s věcí, jenž je zcela v moci těch, kteří s ní nakládají, jak chtějí…

„Učedníci však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat.“ Tato Ježíšova předpověď je přijata mlčením plným strachu, jež je dalším dokladem toho, že Ježíš je nyní radikálně sám, nepochopený i od těch, kteří s ním nejblíže sdíleli jeho život. Nejsou schopni přijmout postoj odevzdanosti Otci, který Ježíš s blížícím se násilným koncem prožíval stále hlouběji. Přesto však Ježíš neuzavírá dveře dialogu se svým společenstvím a neustále se pokouší přivést myšlení a jednání apoštolů na Boží cesty. Když dorazí do Kafarnaa, zeptá se Dvanácti: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ A oni opět mlčí, pravděpodobně zahanbením, „protože cestou mezi sebou rozmlouvali, kdo z nich je největší“. Jako odpověď na Ježíšem nastíněné vyhlídky na umenšení učedníci nedokážou udělat nic lepšího než diskutovat o tom, kdo z nich je největší. Jestliže si křesťanská komunita nepřivlastní Ježíšovu velikonoční logiku, nevyhnutelně spěje k světské mentalitě soutěžení a rivality…

Ježíš se tedy znovu chopí iniciativy a s neskonalou trpělivostí je opět učí. Svolá je okolo sebe a obrátí se k nim stručnými slovy, která převracejí jejich způsob myšlení: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ Je-li v církvi nějaké první místo, pak patří jenom tomu, kdo se stane služebníkem bratří! Ježíš to všechno znovu potvrdí o něco dále a přidá ještě rozhodující, lépe řečeno jediný pro křesťana opravdu zásadní důvod, vlastní příklad: „Kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mk 10,44–45).

Pak následuje výmluvné gesto: „vzal dítě, postavil ho před ně a objal ho“. Dítě je chudé v nejvyšší míře, je bezbranné, prožívá naprostou závislost na tom, kdo se buď o něj může starat, nebo je může opustit. To je tedy rozlišení toho, kdo je služebníkem: je to ten, kdo umí přijmout a obejmout ty, kteří neznamenají nic, kdo dokáže zaujmout místo posledních. S nimi se totiž ztotožňuje Ježíš, jak to ukazují slova, jimiž doprovází a komentuje své gesto: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“ On sám pak řekne na jiném místě: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (srov. Mt 25,40)…

 

Ano, v křesťanském společenství patří první místo tomu, kdo přijme věrné následování Pána Ježíše, který ve službě a v ponížení až na kříž hledal vždy a jenom poslední místo, to, které mu nikdo nemohl vzít (srov. Flp 2,5–11). Jenom tak se s ním můžeme ztotožnit a skrze něj i s Otcem, který ho poslal. 

Převzato  z knihy: Hlásej Slovo, autor: Enzo Bianchi
Vydalo: 
KNA