Žít před tváří Trojice (Slavnost Nejsvětější Trojice C)

10.6.2019

Žít před tváří Trojice (Slavnost Nejsvětější Trojice C)

Přísloví 8,22–31
Římanům 5,1–5
Jan 16,12–15


Do dnešní mše svaté jsme tak jako vždycky vstoupili ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého; zakončíme ji zanedlouho požehnáním Otce, Syna i Ducha Svatého. Všechno, co během této mše svaté řekneme a uděláme, není ničím jiným než dialogem mezi námi a Otcem, který se uskutečňuje skrze Ježíše Krista, ve světle a podpoře Ducha Svatého. Ve svém plném lesku se tato proklamace Nejsvětější Trojice objeví během eucharistického společenství při společné recitaci Vyznání víry, kdy se sjednocujeme s celou současnou církví i s církví minulosti, a vyznáváme naši víru v jediného, trojjediného Boha: „Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího… a v jednoho Pána Ježíše Krista… a v Ducha Svatého!“
Přejdeme-li ze mše svaté k úvaze o našem křesťanském životě, všimneme si, že i on se dá pokládat za „delší mši“, která začíná a končí ve jménu Trojice: „Já tě křtím ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého“ nám bylo řečeno na prahu života. „Křesťanská duše, odejdi z tohoto světa ve jménu Otce, který tě stvořil, Syna, který tě spasil a Ducha Svatého, který tě posvětil“, budou slova, která uslyšíme při odchodu z tohoto světa, pokud budeme mít to štěstí vydechnout naposled blízko někoho, kdo se za nás modlí těmito nebo podobnými slovy církve.
Mezi těmito dvěma hraničními body – narozením a úmrtím – spočívá naše existence, v níž i ty nejvýznamnější okamžiky jsou prožívány s Trojicí: ve jménu Trojice jsou snoubenci spojeni manželským poutem; ve jménu Trojice jsou vysvěceni kněží; ve jménu Trojice se odpouštějí hříchy. Celá křesťanská existence se vyvíjí ve společenství Trojice; tyto tři Osoby jsou s námi a kráčejí s námi. My je však neumíme rozpoznat! Na konci života pochopíme stejně jako emauzští učedníci, že jsme kráčeli celou cestu s Ježíšem a vůbec jsme si toho nevšimli: jaká škoda!

O Trojici se dá hovořit a smýšlet takovým způsobem, který zabraňuje zachytit sílu, jež vychází z tohoto mystéria. Je to způsob vnímání Trojice jako nějaké věci, jako nějaké skutečnosti utvořené a uzavřené do sebe samotné. Představujeme si, že Otec na počátku věčnosti zplodil Syna (jako by věčnost měla počátek!), a potom Otec a Syn společně vydechli Ducha Svatého. Tímto způsobem se vytvořil obraz Trojice, která nehybně setrvává na věky věků. Nejsvětější Trojice však není věc; je mnohem více procesem, děním, něčím, co ustavičně koná a jedná, a co také právě teď nastává! V Bohu je každý čin věčný a ne pouze prchavý; v něm není žádné „včera“ ani „zítra“, ale pouze věčné „dnes“: „Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil“ (Žl 2,7; Sk 13,33; Žid 1,5). Dnes tedy Otec plodí Syna; dnes společně vydechují Ducha Svatého. Všechno je v dění, nic neskončilo; na Trojici nemusíme myslet jako na vyhaslý vulkán, ale jako na činnou sopku, která dodnes vydává plameny světla, moudrosti a lásky. Před tváří této živé a aktivní Trojice se právě teď nacházíme. Ona je předmětem naší dnešní oslavy a obráceni k ní říkáme: „Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému: Bohu, který je, který byl a který přijde“ (Zpěv před evangeliem).
Jak bychom mohli navrátit tomuto tajemství, počátku a prameni celého života církve, jeho světlo a správné místo v naší víře? Úpadek trinitárního obzoru naší víry přináší její postupné zevšednění. Hledáme útočiště u Ježíše, ale brzy se ztratí také jeho přesažný, božský rozměr a zůstane pouze člověk, případně jak dnes často zaznívá „ukřižovaný milovník lidstva“. Ježíš se stane neprůhlednou figurou a pouhým objektem nadšených neutichajících diskusí, místo skutečností víry. Bez Otce a Ducha Svatého je nemožné věřit v Krista, poněvadž právě o nich k nám Ježíš hovoří, a jsou to právě oni, kteří k nám hovoří o něm. Ježíš bez svého hlubokého nepřerušovaného dialogu s Otcem – bez svého Abba! – není už více Ježíšem; Ježíš bez Ducha, který ho osvěcuje, není vzkříšeným Ježíšem, který zachraňuje a posvěcuje lidstvo.
Jak bychom mohli tomuto mystériu navrátit jeho pravý lesk a zář jako v prvních staletích života církve, ptali jsme se. Liturgie nám nabízí privilegovaný nástroj pro tuto cestu: četba Písma, která nám ukazuje postupné zjevování Trojice v konkrétním průběhu dějin spásy, skrze jednotu plánu dějin spásy se nám ukazuje jednota vůle a přirozenosti v Bohu. Skrze různé doby a různé operace v těchto dějinách se nám zjevuje rozlišení Osob v Bohu (z toho důvodu by bylo dnes vhodné recitovat při mši IV. eucharistickou modlitbu).
Tři biblická čtení, která jsme slyšeli, se dají přirovnat ke třem oknům, skrze která jsme nahlíželi na tři různé etapy dějin spásy a zachycovali v nich tu jednu, tu jinou Osobu božské Trojice (i když všechny tři vždy pracují současně).
První čtení je hymnem na stvoření. Skrze ně nás chce liturgie pozvednout ke kontemplaci Otce, pramene a počátku veškerenstva, v němž se zrodil plán vylít svou lásku na stvoření, která ho jsou schopna poznat a milovat, a to uskutečňuje díky stvoření člověka podle svého obrazu a vesmíru, aby sloužil člověku. Kde se ukrývá trinitární význam tohoto úryvku z knihy Přísloví? Hned v úvodních slovech: „Toto praví Boží Moudrost: „Hospodin mě vlastnil na počátku svých plánů, odpradávna před svými skutky. Od věčnosti jsem utvořena, od začátku, dříve než povstala země.“ Na počátku dějin – ještě dříve než byl svět – vidíme kromě Boha tajemnou skutečnost, Moudrost, která hovoří o Bohu a s Bohem a která mu je nápomocná během díla stvoření. Jan v Prologu ke svému evangeliu rozluštil toto tajemství a označil tuto Boží Moudrost jako Slovo: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh…Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest“ (Jan1,3). Stojíme tedy na úsvitu zjevení Trojice.
Druhé čtení z Pavlova listu Římanům nás okamžitě uvádí do jiné atmosféry: člověk, stvořený podle Božího obrazu, ztratil své přátelství kvůli hříchu a je předurčený k zavržení. Bůh ho však nenechává moci smrti, ale uskutečňuje velkolepý plán spásy – Vtělení, utrpení, smrt a vzkříšení Ježíše Krista – a právě v tomto naplnění Božího plánu se plně zjevuje člověku Syn Boží. JE to právě on, kdo zvěstovaný proroky přichází, smiřuje nás s Bohem skrze kříž, opět nám daruje pokoj, naději a slávu; co více, on sám se v nás stává „nadějí na slávu“ (srov. Kol 1,27). Jednorozený Syn Boží, skrytý od věčnosti v lůně Otce, který byl s ním, když tvořil nebesa, se zjevil jako Osoba v Ježíši Kristu a přivedl nás k poznání mystéria Jediného a Trojjediného Boha.
A konečně úryvek evangelia otevírá štěrbinu k poslední fázi dějin spásy: čas církve, v němž se zjevuje přítomnost Ducha Svatého. Sestoupí na církev, říká Ježíš, a přivede ji k plné pravdě, bude v ní přebývat, aby završil dílo Syna a „uskutečnil každé posvěcení“ (IV. kánon). To je ona přítomnost, o níž jsme hovořili zvláště minulou neděli, při slavnosti Seslání Ducha Svatého.

Hluboké pouto jednoty – větší než jakákoli jiná jednota, kterou známe a dokážeme si představit – sjednocuje vzájemně mezi sebou tři božské Osoby (pojem osoba používáme kvůli nedostatku lepšího vyjádření, i když se jasně ukazuje jako nedostatečný). Trojice, kterou Ježíš zjevuje, nijak neničí Boží jednotu, ale vyvyšuje ji. Není to krok nazpět vzhledem k absolutnímu monoteismu Bible či jiných monoteistických náboženství (např. islámu), ale jeho překonání: Bůh – jak sám říká – stojí nad každým naším pojmem, dokonce nad pojmem jednota, který používáme. V Bohu není Trojice rozdělením, ale bohatstvím!
Teologie označuje tuto jednotu jako jednotu přirozenosti nebo podstaty (jedna přirozenost, tři Osoby). V Bibli se však tato jednota vnímá mnohem dynamičtěji: jde o spolupřítomnost, o vzájemné pronikání (perichorésis) každé ze tří Osob do dalších dvou: „Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně“ (Jan 14,11); „Já a Otec jedno jsme“ (Jan 10,30). Prostřednictvím každé ze tří božských Osob se dotýkáme a čerpáme z celé Trojice. Když přijímáme eucharistii, přijímáme Osobu Syna, Ježíše Krista, v němž „přebývá celá plnost božství tělesně“ (Kol 2,9); přijímáme tedy celou Trojici!
Tato hluboká vzájemná jednota Otce, Syna a Ducha Svatého se zjevuje v dějinách spásy tak, že každá ze zjevujících se osob zjevuje i další dvě: nemluví sama o sobě, ale o druhé, a právě když mluví o druhé, tak poznává sebe samu. Otec se zjevuje jako „otec“ v okamžiku, kdy říká o Ježíši: „To je můj milovaný Syn!“. Syn se zjevuje jako „syn“ a dává nám poznat Otce i skrze své nezaměnitelné Abba! Duch Svatý se zjevuje jako „duch“ Otce a Syna, když k nám přichází a učí nás říkat naším způsobem: „Abba!“ a „Ježíš je Pán!“, tedy když nám zjevuje Otce a jeho Syna, Ježíše Krista. Každý z nich oslavuje a vyvyšuje druhé a je jimi rovněž vyvyšován a oslavován: „Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe... Já jsem tě oslavil na zemi... Zjevil jsem tvé jméno lidem...“ (Jan 17,1.4.6); „Duch pravdy... mě oslaví“ (Jan 16,13n). Tu vidíme Boží logiku daru.

Trojice neznamená pro křesťanskou víru nějakou „nástavbu“, s níž se nedá dělat nic jiného, než o ní vyprávět lidem v omezené podobě jako obecně o Bohu. Je totiž tajemným pramenem každého mystéria víry. Dává světlo a hloubku každému křesťanskému tvrzení o Bohu: nikdo nemůže porozumět, co znamená říci: Bůh je láska (nebo: Bůh je „osoba“), pokud při tom nemá na mysli Trojici. Bůh se nestal láskou teprve před nějakým tím milionem let, kdy měl následně po stvoření konečně možnost někoho mimo sebe milovat, ale je láskou sám o sobě, vnitřně už od věčnosti (ab aeterno). Pokud je však láskou od věčnosti, tedy pokud už od věčnosti má příležitost někoho uvnitř sebe milovat – a to je právě Syn – pak již od věčnosti trvá vnitřní cirkulace lásky v něm, a tou je Duch Svatý. Bůh neměl zapotřebí lidského „ty“, aby mohl někoho milovat a být s někým ve vztahu (a tak být „osobou“); v něm samotném bylo „já“ a „ty“, a také „my“, kterým je Trojice! Byli jsme pozvaní a povolaní k životu, abychom vstoupili do této „pece“ lásky, abychom měli účast na onom „ty“, které Otec věčně vyslovuje ve vztahu ke svému Synovi.
Když se vás dítě doma anebo při hodině náboženství zeptá tou slavnou otázkou: „Proč nás vlastně Bůh stvořil?“, nenechte se strhnout k rychlé odpovědi, kterou vás naučili ještě jako malé děti: „Abychom ho mohli poznat, sloužit mu a milovat ho v tomto životě a těšit se z něj v nebesích.“ Tato odpověď není tím prvním, ale spíše druhým důvodem. Správnou odpovědí by mělo být: „Bůh sám měl již od věků Dítě, které něžně a hluboce miloval jako svého jediného Syna; aby svému Synovi daroval dárek a připravil mu oslavu, aby si mohl hrát a smát se – poněvadž byl všemohoucí a uskutečňoval věci „ve velkém“ – stvořil pro něj svět!“ A pokud budete mít strach vyslovit toto velmi naivní vysvětlení, vzpomeňte si na slova dnešního prvního čtení: „...tu jsem u něho přebývala jak nejmilejší dítě, den co den jsem byla jeho potěšením, před ním jsem si v každou dobu hrála, hrála jsem si na okruhu jeho země, rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi...“ V tomto úryvku je to právě Syn, kdo mluví o svém Otci! Co jiného v nás vyvolávají tato slova, než obraz dítěte, které vyjadřuje svou radost a nadšení otci za dar, kterým ho obdaroval a který se učí postupně poznávat?
Potom vysvětlete dítěti, které položilo otázku, následné dějiny, které ho jistojistě rozradostní. To Dítě, které bylo Synem Božím, si nechtělo hrát s tak velkou hračkou jakou je svět jenom samo, a tak řeklo Tatínkovi, aby mu daroval také společníky do hry, se kterými by ho mohli chválit, oslavovat a tleskat mu už věčně. A Otec mu daroval nás! „V něm (tedy v Ježíši) si nás vyvolil ještě před stvořením světa... Ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti“ (Ef 1,4n); „Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu!“ (1 Kor 3,23). A tak došlo k tomu, že se lidské děti staly pro Ježíše jeho „potěšením“, potěšením, které ho stálo cestu na kříž, přesto však stále potěšením.
Potom už nebude tak obtížné dát vašemu dítěti možnost pochopit, že by bylo mylné chodit po světě s naprosto vážnou tváří, v obavách a smutku, jako by svět stál na něm, jako by tím nejdůležitějším bylo nakupovat a prodávat, stavět a bourat, hromadit a utrácet, a vůbec ne mít účast na podivuhodné hře lásky, kvůli které byl svět stvořen.

Když jsme teď poznali, že patříme k životu Trojice a jsme určeni, abychom se do ní navrátili, můžeme již v modlitbě zakoušet a předjímat tento univerzální návrat k Otci a „již z daleka“ na něj volat, stejně jako marnotratný syn, který se přiblížil k otcovskému domu: Abba, Otče! Ježíš nám vyprávěl o Tobě, dobrý Otče, a nechal v našich srdcích vzrůstat silnou touhu po Tobě, velkou touhu spatřit tvou skrytou tvář. Věříme, že jednoho dne sejmeš onu roušku, která nyní pokrývá tvář země a činí ji tak smutnou, a tehdy poznáme, že všechno bylo tak jednoduché: vesmír, dějiny i naše krátká historie: protože ty jsi „tajemný Bůh“, ne však Bůh komplikovaný. Přijmi nás za vlastní; připoutej nás k sobě skrze svého Svatého Ducha, abychom se neztratili na cestě, kterou ještě musíme projít, ale abychom běželi vedeni vůní jeho pomazání. Vtáhni nás do onoho hořícího keře, v němž ty, Nejsvětější Trojice, celá přebýváš, a přijď nám naproti: v těle a krvi Ježíše Krista, kterého přijímáme.


Převzato  z knihy: Slovo a život
Autor:  Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.